A tejka se vobjevilo něco novýho a jako na potvoru to nový v mej hlavě hnedle převzalo hlavní roli v akčnim filmu produkovanym v USA, hnedle první scéna, kamera, klapka, prosíme netleskat a ticho na place. A všecko, vo čem sem dřív přemejšlel, tejka zmizelo, jo, ty vole, jakože cvak a vypnutý světlo. A čí je to vina, dovolim si sám sebe se zeptat, páč se mnou je mi všecko ukradený, dokonce i kdybych si tejka z trenýrek, a tim pádem samosebou i z kalhot vytáh vlastní nádobíčko a šmrdlal sem si ho mezi prstama, tak neexistuje žádnej paragraf, aby mi v tom někdo ménem zákona zabránil. No ale abych moc nepřeháněl, to sou jenom takový přirounání, aby to bylo jasný a srozumitelný, a tejka už sem blbej vosel, vykastrovanej kozel, páč to všicky věděj, že když samcoj seberou bílkoviny, když mu komplikovaně uříznou koule vod zbytku, i když ve skutečnosti je neuříznou tak drasticky jako například v přísloví: „Bolí to, jako by mi rvali koule“, páč ten kozel je uspanej prostředkama proti bolesti a nic necejtí, možná se dokonce ani nevorientuje, i když já sám tomu moc nevěřim. Kdyby řezali koule mně, moh bych bejt uspanej desítkama vodek, stama vín a tisícem piv, ale stejnak bych se probral. A kozel se ráno vzbudí bez koulí a vidí černobílej svět, nic mu nechutná a jenom cejtí, že by do něčeho píchnul, ale neví do čeho, páč neví, že nemá koule. Pro zvíře tragédie. Přitom to vypadá jako pouhej zákrok u kosmetičky, páč takovýmu zvířeti mírně naříznou kůži nožíkem na tapety anebo skalpelem, naříznou jí právě na místě, kde maj, hnedle pod čurákem, a v tej chvíli je to jako v kouzelnickym triku, páč z naříznutýho místa nevypadne nic kulatýho, nespadne to na zem a nevodrazí se to vod podlahy jako gumová kulička, netočí se to pomalu jako velkej brok a nevypadá to jako kov. Vypadá to spíš, jako by se mu tam nahromadil hnis, jako by byl nemocnej a veterinář mu jenom vodebral špatnou kreu, páč všecko, co vodtamtud teče, je šedorudý, a provalí se, že všicky na světě sou podvedený, páč koule vypadaj jako voda s přídavkem identickýho a přírodního emulgulovanýho zahušťovače. A díky tomu že je nemá, vzniknou z toho vosla, případně kozla, totálně hloupý muly, který houno chápou, co se kolem děje. Jestli jako předtim ještě něco chápali, tak s těma koulema jako by jim vzali i celou duši, páč dokonce voči maj prázdný a tak nějak skleněný nebo umělohmotný. No ale zpátky k tomu, že sem, jako by mi vodebrali bílkoviny, což samosebou nejni prauda, ale i tak to jednou rukou skontroluju, páč jako houno vim, jestli mi ty koule neupadly třeba právě ve snu a já na to prostě zapomněl, páč nedostatkem základních a nejlevnějších vitamínů v tekutym stavu nebyla žádná bolest tak velká jako žízeň a já byl právě ouplně votupenej. A tejka sem si vzpomněl, jak mě ta moje chtěla dokopat na detoxikaci, poslala mě k doktoroj pro blázny, konečně sem jí totiž řek, že se vobčas cejtim, jako bych neměl koule, ale ten doktor se vonehdá usmál tak, jako by mu tim z jeho koulí upadly nějaký kovový kleště. Začal se mě vyptávat, vo čem se mi zdá nejčastějš, a když sem mu řek, že vo červenym víně, nasadil vážnou tvář, a pak už sem se musel silou držet, páč mi řek něco tak hnusnýho vo mý Matce, že sem ho holejma rukama a bez ptaní, bez prošení vo smilování divže neuškrtil. Nemilosrdně. Ale nebudu si to připomínat do detailů, páč si nechci kazit náladu, kterou už mam stejnak dostatečně posranou, a když už je to tak, nebudu si jí přece ještě vědomě zhoršovat, páč to nedává smysl. A abych si jí zlepšil a vodehnal všelijaký filozofický strachy, vohmatam se a všecko je ideálně na svym místě, jako v učebnici anatomie, jedna plus jedna sou dvě s dlouhym mínusem. No ale zasejc vodbočuju, znova mě to hází někam jinam, mluvim, jako by uvnitř mě foukal vítr, a nejspíš mi do hlavy přihrává neustále nový myšlenky a míchá je s těma, který už tam sou tak nějak srounaný, dělá z nich totální mrdník, bordel na entou, a neustále tam navává další, pořád něco, co sem ještě neřek, vo čom dokonce ani nevim, že bych to chtěl říct, a to všecko kvůli tomu myšlenkovýmu větru. A kecy plynou a frčej si to ve drahym autě stovosumdesátkou na ručku v zatáčce.

Páč já prostě už nějakou dobu chci mluvit vo tom kousku zdechliny, kterej leží mezi vodpadkovym košem a začátkem zastávky, vo tom kousku vim já, doprdele, čeho, páč teda nemam tuchy, co to je. Na první pohled, když se tam kouknete pořádně, páč jako nevíte, jestli je to něco takovýho, že když vám to dojde, co to je, tak že se čloujek vod toho náhlýho poznání záchvěvama hnusu vokamžitě nepobleje a neudělá se mu nechutí zima po celym těle. A na první jakože vodpaněnej pohled je to jakoby nějaký jídlo, ještě že se tam zatim nesletěly všecky mouchy z vesnice a na tři štyry nezačaly zvracet, všicky na povel a v jednom rytmu, a pak to ty mouchy, vo kterejch je řeč, na tom shnilym něčem, celej vorchestr, chtěly znova sníst a votrávily se a nasraly se do toho bordelu už navěky, a všecko do sebe jakoby zapadá, je to shnilej kalejdoskop, kterej unášej vlny, nafukuje se, a co nevidět to má prasknout a pocákat všecko kolem dokola, ale na poslední chvíli to splaskne, nedozraje a to těsto spadne, anebo se tak nějak hejbe a kyne, samo v sobě se to jakoby množí a ten kousek už nevypadá jako nic, právě že to nic nejni, ničemu to nejni podobný, hafo shnilýho ničeho, a pak přišel pes, krapínek si kousnul, vyplivnul to a vočůral, a nakonec na to sprchlo.

No ale přehánim se zavřenejma vočima a přiznam se bez mučení, páč mě tu nikdo nemučí, sem tu sám, koneckonců by jich muselo bejt několik, aby si se mnou uměli poradit, páč já nejsem z těch, co hnedle dostanou přes dršku, a neptá se, proč mu řikaj kámo, jako když sem s Petříkem ve městě: „Hej, kámo, pocém, pocém, pocém, nic ti neudělam, pocém, puč mi dvě kilča, zejtra vrátim, pocém, hej, no tak,“ a musíte mluvit krapet nevýrazně, skrze zuby, jakoby šišlat a souběžně se u toho nafukovat, udělat ze sebe posranýho, krví napumpovanýho čuráka, tvrdýho a připravenýho k výstřelu, že kdyby se kámoš vo něco pokusil, tak dostane přes dršku, bez keců a vohlížení se na sympatie ve stylu Zatimco si spal. No a právě já nejsem z těch, ke kterýmu byste přišli a dali mu přímo do dršky.

No ale pořád mluvim vpodstatě vo tom, jak se mi chce k posrání jíst. A že teda novej herec, nová věc, na kterou padly všecky světla, až zbytek sčernal, a ten tu právě nejni, jenom tak neviditelně tejka podporuje ten jedinej tlak v žaludku, kterej je taky tři v jednom. Páč s hladem, že se mi tak děsně moc chce, to je jako by se mi navopak chtělo srát. Jakože vobrácený pocity. No a právě i v tom bůhvíčem mezi košem a zastávkou je vidět tvar ryby, posolenej, vopepřenej, zajídanej chlebem s máslem a taky se solí. Vpodstatě hodně věcí tejka vypadá tak, jako by to, z čeho sou vyrobený, výrobní materiál, bylo ve skutečnosti ukrytý a maskovaný jídlo, chuť a vůně tvrdej sušenej klobásy v kombinaci s fazolema po bretaňsku a ještě nějakym masem, skovaný uvnitř těch věcí. Že to dřevo, ze kterýho je zastávka stlučená, je vpodstatě dobrý a jenom musíte překonat nechuť, že si nikdo jinej nemyslel, že se to prostě dá jíst, nikdo to nikdy nezkoušel, páč kdo by to jako jed, doprdele, když dřevo se nejí. No ale právě vo tom to možná je, že si to dovolim říct takhle nahlas, že právě jen co dospějete k závěru, že na to, jestli je to dřevo nebo ne, serete, jíst se to dá, dřevo vám začne chutnat jako nějaký jídlo v restauračce. Páč jak se tejka dívam, když to řikam, v tej samej chvíli, zastávka je ještě docela zachovalá, dokonce jako by se z ní krapínek kouřilo, páč když je jídlo na talíři a příde vám dobrý, musí
se z něj kouřit a bejt teplý, právě uvařený.

No ale já si prostě jen dělam takovou srandu, páč to, že sem krapet šíblej a například že si sám se sebou poudam, ještě neznamená, že se do toho dřeva pustim a celou zastávku tu lidem sežeru a voni potom nebudou mít vodkud jezdit do města, nebudou se mít kde skovat před deštěm a děti se nebudou mít kde večer vošahávat. Já se dřevem nekámošim. Jako kdysi Petřík, když se vopil. A že se do toho dřeva taky pustil, i když nevim, jestli je to prauda, ale asi jo, páč mi ukazoval, jak ho má celýho pochroumanýho, a pochybuju, že by si ho sám takhle pohmoždil a poškrábal a příležitostně si do něj nasekal třísky. Páč se mu něco zdálo, když vožralej ležel ve stodole na prknech, no a v tom snu k němu v noci přišla krasavice z nějakej reklamy, v barevnejch kalhotkách, co místo látky na prdeli měly jenom jednu šňůrku, která vleze mezi půlky a sama se do zadku zařízne, no a z toho, co mi řikal, i když nevim, jestli mu mam věřit, ale asi jo, takže z toho, co mi řikal, se na ní hnedle přímo a bez ptaní vrhnul, páč vona sama si vedle něho lehla a doširoka roztáhla nohy, jako by dělala rozštěp ve vzduchu. Vypadala jako motýl, k němu jí Petřík přirounal, a páč byla z reklamy na prášek na barevný prádlo, začala mluvit vo červenej barvě, jaká je po vyprání s použitim prášku s dvojitou účiností dabl intenzivní, a dřív že prala ve vobyčejnym a neustále byla splstnatělá. A Petřík tvrdil,
že uvnitř právě ucejtil tu ideální barvu, která je vidět hnedle po praní s užitim prášku dvojitej dabl, že se na ní vrhnul jako šílenej a na nic už nemyslel, nechtěl bejt něžnej, ale toužil se s ní podělit vo tu červenou, která ho celýho naplňovala, tvrdil, že cejtil, jako by mu stál nejenom čurák, ale jako by se celý tělo naplnilo krví, že byl celej tvrdej, no prostě mu stálo celý tělo, a tomu bych právě věřil, páč nakonec, jak se ukázalo, to byl jenom sen a ta ženská z reklamy na prací prášek dvojitej dabl byla z televize. A zaplať Pánbůh, že z reklamy na dvojitej dabl na barvu, a ne například na bílý spodní prádlo anebo nějaký hedvábí, páč to by mu neudělalo moc dobře. Zase ale kdyby se mu zdálo vo takovej, která propaguje jenom bílou, možná že by byl jemnější a vůbec. Páč v tom, vo čom tejka mluvim, de vo to, co se dělo, když se probudil. Nejspíš se v počáteční chvíli cejtil unaveně a byl nasranej na celej svět, že se mu to zdálo a nic z toho nebylo skutečný. Jenže se ukázalo, že přece jenom krapet bylo, páč ve spánku Petřík vojel svojí podlahu ve stodole, přičemž si myslel, že to je ženská z reklamy na prášek dvojitej dabl, prostě několikrát vomrdal nevohoblovaný desky, páč vopilej si lehnul právě do toho kouta, kam málokdy chodí a dřevo tam vůbec nejni vyhlazený. No a do pinďoura si nasekal takovejch třísek, malinkejch, přímo pod kůži, anebo ještě hloubš, koule si tak nějak vochránil, ale čuráka měl plnýho dřeva, a pak letěl přímo za mnou, s křikem mě ráno vytáhnul z postele a nepřestal votravovat, abych mu dal časák s nahatejma ženskejma, a nejlíp nějakej s černoškama, jak si spolu hrajou, anebo taky s Číňankama, i když černošky sou lepčí, a pak mi rychle celou věc vysvětlil, páč měl naspěch. Ukázalo se, že jak mu po tom spaní začal vochabovat, tak to čim dál víc bolelo, páč čim menšího měl pinďoura, tim hloubš nejspíš všecky ty malinkatý třísky zalejzaly. Takže musel neustále čučet do toho časáku a drbat se na koulích, aby mu stál. A vopraudicky u toho brečel, tekly mu slzy a nemoh si je utírat rukou, páč když se pak chtěl dotknout rány, děsně to pálilo, páč slzy sou slaný. A pak nastala voperace na živym vorganizmu, běžel sem za sestřičkou a řek jí co a jak, jakože vožehavej problém, páč můj kamarád během močení upadnul a pochroumal si u toho svůj nástroj, no, vostatně jako víš co, nebyl to zas tak špatnej nápad, páč ta sestřička byla bejvalá spolužačka ze základky, takže sem si tu situaci krapínek přibarvil, že ten kluk trpí, a aby mu pomohla. Jenže ten vosel se zamknul u mě na hajzlíku, teda na záchodě, páč ho mam, a tvrdil, že nás tam nepustí, páč nedovolí, aby se mu ženská hrabala v koulích kleštěma, že jako za jinejch podmínek by bez váhání souhlasil a že jí jako někdy příště zve, ale tejka to teda nepude. No ale nakonec to dobře skončilo, a co jí nešlo mechanicky kleštičkama, to šlo ven po namáčení v mazlavym mejdle. No ale já teda rozhodně nemam chuť pouštět se do toho dřeva jinym způsobem, než že na něm sedim a vopíram se vo něj, jíst ho teda rozhodně neplánuju a ani nemam chuť. Páč vo tejhletej spornej votázce vůbec nemá cenu se bavit. Dřevo se nežere a basta. Nic víc už na takovýhle pitomý a zoufalý téma neřeknu.