Claudio Magris: Poslepu
Proto jsem snad založil Hobart Town – kvůli pokroku, kvůli trestanecké osadě, kvůli okovům svým i všech ostatních? Iásón přinese na Kolchidu smrt a neštěstí, Argó zavede do velkých pekelných vod. Vzbouřit se, vzdorovat, povstat.
Proto jsem snad založil Hobart Town – kvůli pokroku, kvůli trestanecké osadě, kvůli okovům svým i všech ostatních? Iásón přinese na Kolchidu smrt a neštěstí, Argó zavede do velkých pekelných vod. Vzbouřit se, vzdorovat, povstat. Velká vzpoura, ale ne na širém moři, tam už je pozdě; loď je potřeba zarazit, než vypluje. Pistorius měl pravdu, lidé v antice pochopili, že pustit se na moře je bezbožnost, porušení posvátných hranic a vesmírného řádu.
Žít znamená plavit se? No právě, pane doktore, nebo kdo vlastně jsi, kolego, co se někde schováváš. Proč vyplout, opustit bezpečnou zátoku a vydat se na širé moře vlnám napospas? Moře je život, zpupný požadavek žít, rozpínat se dál, dobývat – znamená tedy smrt, nepřátelský vpád, který plení a ničí, ztroskotání. Lodě vyplouvají slavnostně s rozvinutými vlajkami; flotily přistávají u vzdálených kontinentů a ostrovů, drancují, pustoší, plundrují, Nelson ostřeluje Kodaň, Iásón ukradne rouno a zabije Absyrta, my připlujeme do Terra Australis incognita; někteří z těch černochů ještě žijí, ale už jen krátce, překonali jsme moře, abychom je vybili.
Měli jsme zůstat doma a nechat je na pokoji. Revoluce totiž, velká spasitelská přeměna světa, by měla být silou, která přinutí ctít zákazy a hranice stanovené bohy; zůstat doma, na břehu, hrát si s oblázky a v mělké vodě kaluží, co zbyly po odlivu. Revoluce taky často vyráží s velkou vlajkoslávou, spoustou rudých praporů vlajících ve větru, a nakonec si člověk uvědomí, že to jsou vlastně oběšenci.
Ani pro Iásona to nevypadá nijak dobře, ale to mu patří, aspoň ho to naučí spouštět na vodu první loď, lákat lidi na iluzi dobývání a moře, pěkné kecy. Zaplatí za to Médeia. Moje Norah mě řetězem přiváže ke špinavému pelechu; sestupuju s ní po svahu dolů, už jsem si na tu nedůstojnost zvykl, asi to bude účinkem některé z těch bylin, co si přinesla z Kolchidy. Taky s ní skončím pod stolem, než přijdou stráže a strčí nás za mříže. Stává se to čím dál častěji; naštěstí se pokaždé díky svým zásluhám na pobíjení černochů dostanu ven celkem brzy. O něco vyhaslejší. A taky špinavější, protože jsem se jako Norah postupně přestal mýt. Můj pach mi nevadí. Ani její ne a ona to ví, když mě povalí na postel a vezme mi ho do ruky – mívám čím dál menší chuť po všem tom rumu, co do mě nalije, vzteká se, když se odtahuju, a tak radši polknu ještě pár doušků, aby mi nepodrápala obličej. Někdy mě škrábe i dole, když se jí zdám moc netečný; hladí mě, hněte, divoce mě tiskne, většinou zbytečně, ale ty prsty jsou i něžné a nakonec trochu rozkoše zakusím – už ne tolik jako dřív, ale co.
Taky mi ráda přetáhne přes hlavu tu chlupatou deku, až mě málem udusí; směje se, že se mi takhle možná postaví, jenže já nemůžu popadnout dech a z těch ovčích chlupů v puse se mi zvedá žaludek. Rouno dusí, přináší smrt každému, kdo se ho dotkne. Argó pluje přes moře, aby ho ukradla, to znamená, aby se zabíjelo a umíralo. Je třeba ho okamžitě vrátit, než bude pozdě a než dojde k dalšímu krveprolití, ale komu? Každý předchozí držitel, který bude okraden tím příštím, je sám uchvatitel, jenž se ho zmocnil zločinně. Vrátit ho zvířeti, zabitému a staženému z kůže na počest bohů odjakživa bažících po krvi; jedině na ovčím hřbetě bylo rouno, kde mělo být.
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Mladá fronta
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.