Jak jsme se již zmínili v recenzi románu Návrat Filipa Latinovicze, obsahuje pátý svazek odeonských sebraných spisů Miroslava Krleži i druhý román, který autor příznačně pojmenoval Na pokraji rozumu (Na rubu pameti). Toto dílo vytvořil Krleža z větší části v Záhřebu. Román poprvé vyšel v roce 1938 a první český překlad byl vydán až v roce 1964, tedy se značným časovým odstupem. Jedním z důvodů této vcelku netypicky dlouhé prodlevy mohly být některé komentáře a zamyšlení hlavní postavy nad reálnými možnostmi tzv. „revolučních cest“ řešení společenských problémů, k čemuž se ještě dostaneme.

Základní zápletka románu je vcelku jednoduchá. Hlavní postavou je anonymní padesátník, doktor práv, který žije veskrze typický a na první pohled zcela spořádaný a morálně vyvážený (alespoň náhledem doznívající morálky v rakousko-uherském duchu) maloměstský život. Vše je, jak má být. Hrdina a vypravěč v jedné osobě má dobrou práci a postavení, dostatek financí a nemovitostí, hodnou, ač poněkud omezenější ženu a milou dceru. Jeho život plyne ve stále stejném duchu a nevypadá to, že by se něco mělo měnit či předělávat. Jedinou potíží je jakési procitnutí, které hrdinu postihne ve zcela nepravou chvíli na naprosto nevhodném místě. Jednou se totiž se ženou účastní obvyklého odpoledního sedánku u veleváženého pana Domaćinského, u „jednoho z nejvyšších a nejctihodnějších hodnostářů našeho národního hospodářství, jednoho z bystrozrakých zakladatelů a přímo jasnozřivých správců, guvernérů a inženýrů…“ (s. 289), na které se setkává většina „výkvětu“ či lépe „smetánky“ z onoho města, a hrdina, zcela pohlcen vlastními myšlenkami a začínajícími pochybami o smyslu dosavadního oportunistického stylu života, prohodí mimoděk polohlasem svůj komentář k právě líčené historce pana hostitele. Jedná se jen o banální vyprávění o bouřlivých událostech konce roku 1918, kdy se do hostitelova sklepa s vínem pokoušela vloupat skupinka mužů bůhví odkud. Tehdy je Domaćinský vyhnal a jednoho i zastřelil. Hrdina románu pronese něco o morálně nevalné úrovni velectěného pana vypravěče a tím se začíná rozjíždět spirála událostí, které našeho hrdinu zcela pohltí a způsobí jeho společenský pád a po monstrprocesu i uvěznění.

Snad nebude příliš troufalé označit román Na pokraji rozumu za asi nejlepší, nejpropracovanější a pro Krležovu osobnost patrně nejpříznačnější dílo. Autor do románu vtělil nezvykle velké množství vlastních filozofických a společensko-politických úvah a představ, což je pro román tohoto typu spíše méně příznačné. Kromě zhroucení rakousko-uherské pseudomorálky, kterou meziválečná jugoslávská společnost v mnoha směrech chtěla převzít, vyčpění náboženských autorit a předpisů a bujení mnoha nových skupin a směrů s „jednoduchými recepty“ na řešení společenských problémů (které se v celé nahotě vyjevily po hospodářské krizi ve 30. letech 20. stol.) se vlastně neobjevoval žádný „návod“ na spravedlivý život. V předválečné Jugoslávii se žádný „prorok každodenní drobné a poctivé práce“ nezjevoval. Celé to samozřejmě v další rovině souvisí s hlubšími pochybnostmi, které Krleža o směřování komunistických stran pod taktovkou Stalina téměř v předvečer 2. světové války v té době měl. Že to nebyly liché pocity, se ukázalo nejen v Jugoslávii, ale v celé východní Evropě již za pár let. Proto lze Na pokraji rozumu vnímat i jako jistou Krležovu rezignaci na smysluplnost klasických „revolučních změn“, na nichž budování „lepších zítřků“ podle představ většiny komunistů stálo. Zároveň ale Krleža zůstával komunistou…

Zatímco Návrat Filipa Latinovicze lze ještě považovat za dílo doznívajícího expresionismu, román Na pokraji rozumu tvoří jakýsi vrchol výrazného a nejspíš ještě ne dostatečně odborně zhodnoceného sociálně-kritického proudu chorvatské literatury 30. let 20. století. Toto vydání románu do češtiny přeložil na vysoké úrovni Dušan Karpatský a překlad je dodnes zcela vyhovující, snad jen množství poznámek a vysvětlivek je pro běžného čtenáře nedostatečné.