Největším lákadlem Dnů bulharského filmu, které pořádal v Praze ve dnech 11.–13.2. Bulharský kulturní institut, byla bezesporu Mise Londýn. Organizátor festivalu ji ve stručné anotaci představuje jako nejnavštěvovanější bulharský film posledních dvaceti let; vskutku – v Bulharsku se v loňském roce těšil stejné pozornosti jako Avatar. Aby těch „nej" nebylo málo – byl natočen podle stejnojmenného románu jednoho z nejvýraznějších a nejvíce překládaných současných autorů Aleka Popova (nar. 1966), který bývá označován za nejlegračnější bulharskou knihu dneška (Mise Londýn vyšla loni i u nás; v překladu Davida Bernsteina ji vydalo nakladatelství dybbuk).

Literární i filmový děj se točí kolem bulharské diplomatické mise v Londýně na konci devadesátých let v době jedné z evropských konferencí; mimochodem Popov sám zde rok jako kulturní atašé strávil, jak však uvádí v knize, podobnost se skutečností je čistě náhodná... Ať tak, či tak – rozehrává pitoreskní hru malosti, plnou národních komplexů, založenou na touze dohnat, až ohromit svět. To vše se děje, jak jinak, než za pomoci vlivů, známostí a kontaktů; a když ne opravdových, tedy pofidérních či přímo falešných.

Filmová linie sleduje vcelku věrně literární předlohu, dějové segmenty jsou zvoleny důmyslně a pospojovány plynule; Popov je i spoluautorem scénáře. Vyprávění pravidelně přerušuje a rámcuje číslicová terapie, kterou používá nový velvyslanec Varadin Dimitrov k zvládnutí duševního napětí. Není divu, na svůj post se dostal na základě přání manželky bulharského prezidenta, ta však před něj klade nadlidský úkol – zajistit na recepci účast královny Alžběty II. Vzhledem k bídnému arzenálu zkorumpovaných úředníčků a partě zlodějíčků, jež se uvelebila v kuchyni velvyslanectví, nezbude než se obrátit na pomoc zvenčí – a jako na zavolanou se objevuje píárová agentura Famous Connections. Ta však je ve skutečnosti „pelechem" zvráceností všeho druhu, nabízejícím zvrhlé manipulace s dvojníky slavných osobností. Tentokrát však nejde jen o pokřivený oplzlý obraz. Jak podotýká při studování své role falešná královna: když se jedná o „onanii“ celého národa, je to už zlé... Kniha i film končí v poslední době oblíbeným fabulačním postupem – zrychleným dopověděním děje.

Obě verze pracují s týmiž zkarikovanými symboly světovosti (např. s co nejmenšími jednohubkami či aristokraticky nazlátlou pletí princezny Diany), užívají stejných „rekvizit“ kšeftíků, tanečků u tyče a krádeže očipovaných kachen z londýnského parku. Obě se vysmívají touze pojmout národní tvář „západně" – třeba formou koláže z bulharské historie, jakéhosi „rituálního tance genetiky". Na rozdíl od knihy však film více šetří s nahatými či obscénními scénami a pasáž s výstavou o bulharských toaletách chybí úplně – jako by plátno sneslo míň než papír. Zajímavě si s námi pohrává dobré mezinárodní herecké obsazení. Vzhledem k příznivému „exteriéru" Juliana Vergova v roli velvyslance a Ernestiny Činové jako opečovávané první dámy působí totiž tyto postavy o poznání méně nesympaticky než v knize. Naproti tomu odpudivé figurky anglické agentury či pracovníků ambasády jako by do filmové verze z knihy přímo vyskočily. Zdařilý herecký výkon podává i Ana Papadopolu v roli půvabné studentky-nestudentky Káti, ač do věrohodnější podobnosti s Lady Di by musela pár kilo přibrat.

Mise Londýn je komedie-groteska, čišící přehršlí gagů, vtípků a absurdních situací, jde však o komedii hořkou, ba skoro smutnou. Nejedná se ale o smutek slzavý, nýbrž plný vzteku, hněvu, zlosti. Zajisté se hodně smějeme, ale zamyslíme-li se nad tím, čemu vlastně, zvážníme. V knize je těchto momentů o poznání víc. Takovým zastavením je třeba telefonát Káti s otcem: ona je v těžké situaci, chce slyšet někoho blízkého, on však hovor urychluje – je to přece drahé. Z filmu vypadl i tragický obraz princezny Diany jako symbolu oběti jakéhosi všeobecného sadismu lidstva, panenky Barbie pro masovou komunikaci. Možná by bývalo stálo za to přece jen toto nenápadné předivo a podtextové nitky zachytit... Zjemnění naopak představuje vřelejší vztah mezi Vergovem a Káťou včetně závěrečného nápovědy do budoucna. Divácký zážitek rytmizuje dobře zvolená hudba i s možná ironicky vybranou písní na konci, jež nás zve do Bulharska. Do země, kde se lidé takto smějí sami sobě, možná bude divákovi stát za to se vypravit...

Otázkou zůstává, do jaké míry je Mise Londýn filmem pro českého diváka. Na první pohled by se mohlo zdát, že „balkánské" pojetí diplomacie mu může být dost vzdálené. Je tomu ale skutečně tak? Vždyť lidská malost je univerzální, národní jsou jen její svérázy. A eskapády na naší politické scéně by možná rovněž vydaly na hořko-bolnou komedii, jen by se musela nést v duchu vepřa knedla zela...