1.

Kosťa Polívka seděl na vnitřním dvoře vily v Hyde Park Gate a počítal letadla přelétávající nad South Kensingtonem. Bylo jarní ráno, počasí bylo hřejivé, s nízkou oblačností. Forzýtie v rohu dvora zářivě kvetla. Kosťa Polívka seděl na schodech, bosky, v džínách a tílku. U nohou se mu válela poloprázdná plechovka od piva Becks, mezi prsty mu dohořívala zapomenutá cigareta. Letadla přelétávala přibližně každé dvě minuty. Rachot jejich motorů se za nimi nesl dlouho poté, co už dávno zmizela z dohledu, až se nepozorovaně slil s hlukem nově přilétávajícího stroje. Už jich napočítal více než dvacet. Jejich hukot připomínal šumění mořského příboje. Okna domu zela prázdnotou. Lehký vánek přinášel vůni vajglů. Tenké záclony vlály ve větru jako závoj opilé herečky. V jídelně v přízemí bylo vidět stopy nočního flámování. Táhlo na jedenáctou, ale Kosťa s úklidem nespěchal. Měl na to celé odpoledne.
Mezitím proletěly další tři aeroplány.
Dotěrné zvonění ho vyrušilo z blaženého rozjímání. Kosťa se zařekl, že nic na světě ho nedonutí, aby vstal a šel otevřít. Pak ale vyměkl a pomyslel si, že taková předsevzetí jsou nesprávná a škodí jeho profesnímu životopisu. Zamáčkl vajgl do mezery mezi dlaždičkami a neochotně se zvedl. Bosýma nohama se přešoural přes foyer. Velikánské křišťálové zrcadlo nevrle vyobrazilo jeho vychrtlou figuru a rychle ji vystrnadilo mimo svůj pozlacený rám. Následovalo další, krátké a ostré zvonění.
„Už du,“ zabručel Kosťa a automaticky dodal: „Aby ses neposral!“
Na prahu trčel vysoký zamračený pán v zeleném plášti, s kufrem v ruce. Za ním černé londýnské taxi provádělo složité manévry, jak se pokoušelo vymanit z těsné uličky. Několik sekund se oba vzájemně podezřele prohlíželi.
„Koho hledáte?“ zeptal se Polívka bulharsky.
Povadlý obličej neznámého pána ozdobil kyselý úsměv.
„Já jsem nový velvyslanec,“ pravil a zadíval se na Kosťovy bosé nohy. „A vy jste kdo?“
„No, já… hm… to,“ zakoktal Kosťa, „já sem kuchař.“
„Bývalý kuchař,“ ozvalo se v něm bolestné tušení.
„Aha,“ odvětil velvyslanec. „Mohu projít?“
Kosťa mechanicky uhnul. Projel jím nevysvětlitelný chlad, když kolem něj ten nový velvyslanec prošel. Chabá útěcha, že je to jen nějaký kanadský žertík, který si na něj vymysleli bulharští imigranti, s nimiž se v poslední době skamarádil, se pomalu rozplývala. Muž položil kufr na podlahu, rozhlédl se a štítivě zdvihl obočí. Kuchař pochopil, že by měl něco říct dřív, než to udělá ten druhý.
„Čekali jsme vás až za dva dny,“ řekl s lehkou výtkou v hlase.
„To je vidět,“ jízlivě poznamenal velvyslanec, když nakouknul do jídelny.
„Kdybychom věděli, že přijedete dnes…,“ začal kuchař.
„Změnil jsem plány,“ přerušil ho host.
„Tak se teď netvař jak sůva s nudlí. Můžeš si za to sám, debile!“ pomyslel si Kosťa Polívka.
Během všech těch let strávených v těsné blízkosti hostin vysoce postavených si kuchař osvojil mimořádný psychologický postřeh. Hned proto vycítil, že jeho nový šéf patří k oné rozsáhlé a široce rozvětvené rodině administrativních kreténů. Ale bylo tu i něco jiného. Něco se skrývalo za jeho skleněným blbečkovským pohledem. Kosťa najednou pochopil, že tenhle typ se rozhodl tady usadit. Ba co víc, od teď to vlastně bylo jeho obydlí, a on, Polívka, mu bude muset sloužit. To mu připadalo nekonečně nespravedlivé.
Polívkův malý syn se plazil nahoru po schodech ze suterénu, kde bydlela kuchařovic rodina. Klučina využil matčiny nepozornosti a měl z toho ohromnou radost. Zamumlal si něco pro sebe, pak se postavil na všechny čtyři a vesele odhopkal ke stolečku pod zrcadlem. Na něm ležela jedna křehká věc, která už dlouho provokovala jeho primitivní pudy. Kosťa v mládí hodně sportoval, ale s přibývajícími léty ztratil svou bývalou hbitost. Prcek se křečovitě zavěsil za hranu stolu a naklonil ho k sobě. Porcelánový košíček, zapsaný pod inventárním číslem 73, se s apokalyptickým třeskem roztříštil o podlahu.
„Buch, buch,“ vesele zabreptal hošík.
„Já ti dám buch, buch!“ zavrčel Kosťa Polívka a v poslední chvíli potlačil instinktivní chuť vrazit mu jednu po makovici.
Velvyslanec ho pozoroval s výrazem nekonečného opovržení.
„Děti bláznivý,“ poznamenal kuchař nepřesvědčivě. Popadl dítě v podpaží a naklonil se přes zábradlí.
„Norko!“ zakřičel.
Žádná odpověď.
„Nooorko!“ zopakoval. „Hned sem poď!“
„Vyliž mi prdel,“ ozval se chraptivý hlas.

2.

Starosta Provadije energicky roztočil kohoutky s teplou i studenou vodou a nastavil své tělo vodnímu proudu. Sprcha ho zalila od hlavy až k patě. Voda cákala po jeho širokém tatarském ksichtě, stříkala po jeho chlupaté gorilí hrudi a s veselým šploucháním stékala po jeho gigantickém panděru. Starosta Provadije se rozplýval blahem, i když ho hlavička bolela známou ranní kocovinou. Naplňovalo ho vědomí úspěšně naplněné mise. Navštívil tento tajuplný a daleký ostrov, který kdysi vládl polovině zeměkoule. Prohlédl si paláce i nákupní centra. Seznámil se s životními podmínkami místních obyvatel. Vyvodil z toho všeho patřičné závěry a může směle prohlásit, že si udělal představu o tom, jak jsou na tom s reformu v této rozvinuté západoevropské zemi. Byl na sebe hrdý, že na Oxford Street nezůstal před vším tím leskem, parádou a marnivostí zírat s otevřenou hubou jako tele na nová vrata. Nejlepší ale na tom všem bylo, že se dnes vrací do své rodné Provadije – města se slavnou minulostí a úrodnou půdou.
„Tra-la-la!“ zpíval si zplna hrdla. „La-la-la-laaaa!“
Voda stříkala na všechny strany jako vodopád a naplňovala starostu pocitem nebeského klidu a duševního naplnění. Kocovinová sraženina se pomalu rozpouštěla a nahrazovala ji krystalická čistota.
„Lalaa-lala-lala-lalaaa!“ nepřestával si zpívat a na své nakrátko střižené vlasy si nanášel tuny šampónu.
Nevšiml si a ani si nemohl všimnout tenkého mokrého jazýčku, který se podplazil pode dveřmi koupelny a začal se vpíjet do koberce na chodbě.
Velvyslanec popadl kufr a vydal se po schodech do prvního patra, aniž utrousil jediné slovo. Soudě podle jeho nazelenalého obličeje Kosťa Polívka dospěl k závěru, že jiskra lásky na první pohled mezi nimi nepřeskočila. Vyhlídky byly velmi neradostné.
V polovině schodiště se velvyslanec zastavil a zaposlouchal se.
„Někdo tam je,“ řekl a ukázal prstem nahoru.
„Ále, to je pan starosta…,“ odvětil kuchař takovým tónem, který dával všem jasně na srozuměnou, že se jedná o domácího mazlíčka, který rezidenci obývá od pradávných časů.
Klučina se mu začal škubat z rukou s neočekávanou vervou, škrábal a kousal. Kuchař ho pevně stisknul a procedil mezi zuby:
„Spratku zasraná, z čubčí díry vyndaná!“
„Starosta?!“ podivil se velvyslanec.
„Starosta Provadije,“ upřesnil kuchař soucitně.
„A jak se sem proboha ten… člověk z Provadije... dostal?“ zhnuseně se ozval velvyslanec.
„Ubytovali ho tady,“ řekl Polívka, „v hotelu prej nebylo místo. Dneska se vrací domů.“
Velvyslanec už nic neřekl. Ze stropu na něj káplo. V tu chvíli si připadal jako na palubě potápějícího se Titaniku. Nad jeho hlavou bylo slyšet plácání mokrých nohou o podlahu a nadávky. Vtom se nad schodištěm objevil starosta Provadije, nedbale omotán těsným ručníkem, zpod něhož vykukovaly jeho herkulesovské atributy.
„Posraný Angláni!“ křičel na celé kolo. „To je tak těžký udělat v koupelně do podlahy jednu posranou díru! Vobyčejnou díru! Co je na tom tak složitýho! Asi jim nikdo nevysvětlil, co je to kanál!“
Udělal si z prstů kruh a nakouknul do něj, aby názorně demonstroval očividnost anglické zaostalosti. V jeho zorném poli se objevil zamračený pán, který s bolestným výrazem pozoroval zvětšující se mokrou skvrnu na stropě.
„Dobrý den,“ řekl starosta a střelil očima po Polívkovi. „Novej host, jo?“
„To je nový pan velvyslanec,“ odvětil kuchař otráveným hlasem.
„Aha!“ hlasitě zachrochtal starosta Provadije. „Tak to gratuluju!“
Nový host se evidentně lekl.
„Těší mě, že vás poznávám!“ zahlaholilo nahé chlapisko s tatarským ksichtem. „Omluvíte mě, že nejsem oblečen. Sem fakt rád, že sme se potkali. Bohužel dneska vodjíždim, jinak bych vám toho dost povyprávěl vo těch pokrytcích. Řeknu vám ale něco důležitýho. V Anglii neni žádná demokracie. To si zapamatujte. Tahle země nemá s demokracií nic společnýho!“
Na velvyslancově obličeji se objevila neskrývaná panika.
„Nemá smysl, abych vám to vysvětloval,“ pokračoval starosta, „na to přídete sám. A nezapomeňte jim připomenout tu koupelnu. Koberec tam dali, ale na díru do podlahy se vysrali. A na záchodě némlich to samý. Věděl ste, že starý Bulhaři vymysleli splachovací záchod? Já to taky nevěděl, ale nedávno u mě byli archeolozi a všechno mi to krásně vysvětlili. Přišli na to nedávno při těch svejch vykopávkách. Celejch šest set let před Evropanama! Ve městě Provadija.“
Spokojen s efektem, který jeho řeč vyvolala u váženého pána, se starosta Provadije naklonil přes zábradlí a zakřičel na Polívku:
„Hej, kuchaři, máš tam eště kousek toho výbornýho sulcu?“
„Jo, jo,“ odpověděl kuchař. „Mam ho dát vohřát?“
„Nedáte si se mnou trochu vepřovýho sulcu s chlazenym pivkem? Taková snídaně je moc dobrá na žaludek,“ obrátil se starosta s líbezným úsměvem k velvyslanci.
„Spíš ne,“ zavrtěl hlavou host. „Půjdu se projít. S večeří na mě nečekejte. A ukliďte ten bordel!“ Poslední slova patřila Polívkovi.
Prudce se obrátil na podpatku a vyrazil ze dveří. Kufr nechal stát na schodech. Na prahu se zastavil, obrátil se a zapištěl:
„93!“
„Co se mu stalo, že se tak splašil?“ nechápavě pokrčil rameny starosta Provadije.