Stipendista

28. 12. 1999. Oznámení Meziresortní komise pro kulturní integraci:

„Nadace Patricka Swayna vyhlašuje cílené stipendium pro mladé bulharské odborníky v oblasti kultury a umění. Projekt usiluje o adaptaci tvůrců ve vztahu k výzvám globálního kulturního kontextu. Uchazeči musí prokázat profesionalitu ve svém oboru. Nezbytné dokumenty: motivační dopis, životopis a dvě doporučení.

KONEČNÝ TERMÍN PRO PODÁNÍ ŽÁDOSTI: 29. 12. 1999!

Stipendium zahrnuje cestovné, tříměsíční pobyt v Mezinárodním centru Patricka Swayna v New Yorku a stravu. Pro doplňující informace se obraťte na pana Iliju Kumanova, koordinátora MKKI.“
Tlusťoch vyplul zarudlý a zpocený s proudem cestujících, co právě přistáli na Kennedyho letišti, přičemž před sebou tlačil impozantní vozík se zavazadly. Měl rozpravu s pasovou kontrolou: parchant jeden mu kladl hromadu naprosto zbytečných a urážlivých otázek, jako by chtěl prověřit jeho znalosti angličtiny, které v žádném případě nebyly prohloubené. To ho dodatečně znervóznilo. Zoufale přejel pohledem po stovkách čekajících, nakupených u východu. Mnozí drželi tabulky se jmény těch, které nikdy neviděli. Jeden z nápisů jako blesk upoutal jeho pozornost: Mr. Ilya Kumanoff.
Držela ho vysoká černá žena se silně nalíčenýma očima. „Ale to je moje jméno!“ náhle se probudil. Žena se rozhlížela viditelně otrávená, zjevně čekala dlouho. Polekal se, aby se neroz-hodla odejít, a začal si k ní ze všech sil razit cestu.
„Haj! “ vykřikl bojovně. „Det-is-mi! “
Změřila si ho pohledem, jako by v duchu srovnávala jeho obraz s nějakou svou představou. Proti ní stálo masivní individuum, kolem padesátky, s prošedivělými, pořád ještě hustými vlasy a s tváří zruinovaného šlechtice. Linul se z něho ostrý evropský puch, připomínající moč mrous-kajícího se kocoura.
„Aha, takže vy jste ten stipendista ,“ kývla hlavou, podala mu ruku a řekla: „Marry.“
Řídila rozhrkaný mikrobus GM. Obratně manévrujíc v labyrintu tunelů a silnic okolo letiště vjela na magistrálu a vplula do dopravy. Ilijovo srdce se uklidnilo. „Všemohoucí můj ty Bože!“ zvolal, zatímco zasněně hleděl na ostrou siluetu Manhattanu. „Tak já jsem v New Yorku!“
Skoro hodinu jeli monotónní krajinou předměstí. Minuli jakýsi most, pod nímž se leskla skelná, nehybná hladina, pak Marry odbočila z magistrály a dostali se do jakéhosi obvodu, zastavěného vysokými ošklivými budovami. Po ulicích se poflakovali hlavně černoši, výkladní skříně obchodů byly zatlučené překližkou. Zastavila před jedním obrovským blokem, jehož konec se ztrácel v červenavých oblacích, jež přikryly město.
„Moc zvláštní bydlení,“ řekl si Ilija Kumanov.
Za funění vyndal kufry a začal je tahat ke vchodu, sledován nepřívětivými pohledy skupiny mladíků, nahňácaných na zábradlí u schodů. Sotva by sebral odvahu kolem nich projít, kdyby tam nebyla Marry. Ta prohodila něco místním žargonem, mladí kanibalové se rozestoupili a nechali je v klidu vejít.
Výtah je vystřelil do dvacátého pátého poschodí. Chodba byla hustě pokreslená graffiti. Marry odemkla jedny kovové dveře a řekla cosi na způsob:
„Tak jsme tady.“
Pokoj, kuchyňský kout a koupelna, plná chlupů neznámého původu — tím jako by se vyčerpala celá pohostinnost domácích. Otevřela kuchyňskou skříňku, ukázala na jednotvárné řady konzerv a lakonicky pronesla:
„Jídlo.“
Dala mu klíč od bytu a nařídila, aby ho dobře opatroval. Pak ho požádala o pas.
Ilija na chvíli zaváhal, ale usoudil, že je to v pořádku: jako každý Východoevropan si zvykl své doklady totožnosti dávat při všemožných příležitostech k dispozici. Vsunula pas do své tašky, nějak ukvapeně se rozloučila a odešla. Tlusťoch zůstal trčet uprostřed pokoje, když tu mu náhle došlo, že se měl zeptat na asi tak tisíc věcí, a rozběhl se za ní. Avšak ve chvíli, kdy otevřel dveře, se z druhého konce chodby začal rozléhat strašlivý pokřik: jeden výškou shrbený negr se k němu snášel velkými skoky, přičemž do betonu dribloval jakýmsi zlověstným basketbalovým míčem. Ilija se schoval ve své krabičce, počkal, až se bouchání přenese do druhé části chodby, a znova vykoukl.
Po Marry nebylo ani památky.
Lehl si do nevypraného povlečení, přičemž se snažil nevšímat si nasládlého cizího pachu. Ča-sový posun však držel jeho rozum v bdělosti, navzdory nashromážděné únavě. Jeho sluch vnímal stále zřetelněji městský hluk: vytí sirén, alarmy, křik, střelbu. Žaluziemi prostoupil pronikavý reflektor policejní helikoptéry.
„Co tady, k čertu, hledám?!“ zeptal se náhle sám sebe.
Tato osudová otázka v jeho vědomí vyvstávala mockrát i během následujícího dne, zatímco čekal, že se objeví Marry. Čím víc se seznamoval se svým bytem, tím míň se mu líbil. Z okna se otvíral pohled na neradostný obraz industriální dekadence: zčernalé cihlové fasády, odrbané střechy, přetékající kontejnery na odpadky… To, že chyběl telefon, ho obzvlášť zarazilo. Televize chytala jen dva kanály: na jednom šel jazz, na druhém — africké porno. Marry se po celý den neukázala. Ilija otevřel jednu z konzerv se špagetami a snědl ji. Večer snědl ještě jednu. V koupelně byla váha. Zvážil se: sto sedm kilo. Poslouchal jazz, pak se ale díval na africké por-no, které ho proti jeho vůli vzrušilo.
Následují den uplynul přibližně stejně, s tou zvláštností, že otevřel flašku rakije, kterou přivezl jako dárek, a skoro půlku z ní vypil. To učinilo jeho život podstatně hezčí.

Marry nedorazila ani třetího dne. Fakt, že všechny konzervy jsou jedny a tytéž, nabyl neče-kaně znepokojujících rozměrů. Byla vypitá i druhá půlka rakije, ale život se tím hezčí nestal. „Jen až tě dostanu,“ vyhrožoval Marry: „Slízy stinky kant !“ Hodně se díval na porno.
Ráno se rozhodl, že je nejvyšší čas něco podniknout. Nejdřív musí najít telefon, aby zavolal do nadace a dověděl se, co se přesně děje. Pokud by se mu nepodařilo spojit nebo by nedostal vzhledem k stávající situaci uspokojivou odpověď, vzal by si taxi k bulharskému konzulátu v centru města. Disponoval celými třiceti dolary. Vyvolal by takový skandál! Jeho bojovná nálada se však okamžitě vypařila, když vystoupil z výtahu. Černí mladíci zase dřepěli na zábradlí u schodů, jako by se odtamtud vůbec neodlepili, a dívali se na něho s živelnou etnickou nenávistí. Do cesty se mu postavil dlouhý negr ve vytahaném tílku Lakers, na němž se svíjela obrovská číslice 7, a začal pomalu před jeho nohama driblovat svým hnusným míčem. To, co si následně pamatoval, byl silný tupý úder za krk. Přišel k sobě natažený přede dveřmi svého mizerného bytu. Už nedisponoval třiceti dolary, avšak jeho zásoby špaget byly nedotčené.
Otevřel jednu konzervu a chlemtavě se začal cpát, aniž by si přidělával práci s ohříváním. Ně-kolik prudkých úderů na kovové dveře tento hnusný proces přerušilo. Nakoukl kukátkem a přitom si utíral omáčku z pusy. Přede dveřmi stála baculatá černoška s tmavými brýlemi a strakatým turbanem.
„Swayne!“ zaječela. „Neschovávej se přede mnou, Swayne, vim, že ses vrátil!“
Vyklonil se a řekl jen:
„Nejsem Swayn!“
„Neřekneš Angele ahoj?“ ovanula ho dechem nekvalitního alkoholu.
„Máš telefon?“ zeptal se rychle.
„Komu chceš volat?“ zeptala se Angela, přičemž se svůdně opírala o zeď: „Nejseš podobnej Swaynovi…“
„Nejsem Swayn!“ opakoval netrpělivě. „Musím zavolat na policii.“
„Abys zavolal policajty?!“ zvedla obočí.
„Jo,“ přikývl.
„Vyliž si prdel,“ dobrosrdečně prohodila a vklouzla do sousedních dveří.
Kdo to, k čertu, je ten Swayn?
Jediné, co s jistotou věděl, bylo to, že stipendium nese jeho jméno — Patricka Swayna.
Když vyplňoval formuláře, aby se o ně mohl ucházet, tahle otázka ho nijak zvlášť nevzrušovala. Víc se obával, aby se novinka nedostala ven předčasně a jeho kancelář nezačaly obléhat stovky kreténů. Ale byl obratný byrokrat a uměl utajit cennou informaci. Od začátku váhal: zda využije této možnosti sám, nebo zda ji postoupí někomu jinému — za odpovídající protislužbu samozřejmě. Cítil se na po-dobnou avantýru starý. Ale právě že pobýval na tomto světě nějakou dobu a viděl toho dost, věděl, že lidé jsou nevděční a zřídkakdy dodržují slovo. Rozhodl se lákavou nabídku nepropást a nakvap nabídl sám sebe. Tři měsíce v New Yorku: jídlo gratis a pravděpodobně malé kapesné, které hodlal ušetřit do posledního centu. A to všechno na účet hodného strejčka Swayna. Ale kdo to byl? Nezeptal se ani jednou. Teď se ale stín tohoto diskrétního dobrodince náhle zmaterializoval a věstil spíš nová neštěstí než spásu.
To nebylo fér, Swayne!
„Mr. Swayn?“ na prahu stál černý policajt impozantních rozměrů.
„Konečně, sláva Bohu!“ zvolal radostně Ilija. „Teď mu všechno vysvětlím a věci se dají do pořádku. Ten mě odsud vytáhne.“
„Nejsem Swayn,“ nadhodil, avšak tamten ho zamračeně přerušil:
„Byla na vás podána stížnost, sire.“
„Prosím!?“
„Hrál jste ve čtyři ráno na saxofon. Nedělejte to víc, Mr. Swayn!“
„Nejsem Swayn!“ vykřikl zoufale.
„A kdo teda jste?“ zeptal se zmateně ten v uniformě. „Copak tady nežije Patrick Swayn?“
„Nemám potuchy. Já ale nejsem Swayn! Já jsem Bulhar!“
Policajt se znuděně poškrábal na nose. Zjevně mu to moc neříkalo.
„Můžete to dokázat?“
„Ev kórs! “ vykřikl Ilija Kumanov a zmizel uvnitř bytu.
Za chvilku se vrátil se zvadlým obličejem.
„Vzali mi pas,“ začal fňukat. „Musím se spojit s velvyslanectvím!“
„Podívejte se,“ pokračoval policajt. „Já jsem za¬neprázdněný člověk. Požádám vás jen, abyste ve čtyři ráno nehrál na hudební nástroj. To je všechno.“ A vlekl svůj tlustý zadek k výtahu.
„Počkejte!“ vykřikl Ilija a pustil se za ním. „Musím odsud zmizet ,“ vyslovil pomalu a zřetelně.
„Nedržím vás,“ pokrčil rameny policajt a stiskl knoflík od výtahu.
„Nerozuměl jste mi. Musím jít s vámi ,“ trval na svém Ilija.
„O. K., nemám nic proti tomu,“ přikývl tamten.
Čekali na výtah. Ilija se neklidně rozhlížel. Něco ho hryzalo, nedávalo mu pokoje. Zavazadla! Neměl bůhvíco, ale nechtěl to tam nechat.
„Jejda, musím se vrátit!“ vykřikl a rozběhl se zpět k bytu.
Cosi ho však donutilo otočit se. Policajt právě vstupoval do kabiny výtahu. Ilija se chystal vrhnout zpátky, ale spočítal si, že by se mu to nepovedlo.
„Vůbec nehraju na saxofon!“ rozlehl se chraplavý výkřik v bulharštině: „Vyser si voko, ty zkurvysynu, vy¬ser si voko!!! “
Velký muž si přitiskl prst na spánek a výmluvně jím zakroutil. Zpropadení cvoci! Dveře výtahu se zavřely.
Takže tak je to, řekl si Ilija, ztěžka dýchal, opřený zevnitř o dveře. Tohle byla Swaynova díra, jeho špinavý hnusný brloh! Zjevně tady ten týpek donedávna bydlel. Nic ale nenapovídalo, co se s ním stalo. Odjel, zemřel, strčili ho za mříže (s největší pravděpodobností)?… Proč bylo to nechutné stipendium založené na jeho počest? A kdo — to je otázka! — za tím vším stál? Kdo ho mohl tak nenávidět?!
Nacpal povlečení do umyvadla a vlezl pod sprchu. Zdálo se mu, že od tohohle Swayna něco chytil, jakýsi neviditelný lišej, který mu lezl po kůži. Dlouho se drhl, až se ústí kanalizace ucpalo chlupy a špínou. Jeho zarudlé tělisko vypouštělo hustou páru. Zvážil se na váze: sto sedmnáct kilogramů. Mohlo by to být i horší. Načal další konzervu, zvedl se mu však žaludek a vyzvracel ji do záchodu. Díval se na porno. Masturboval sadisticky, ale bezvýsledně. Prošmejdil byt v naději, že narazí na nějaké stopy, které by mu odhalily Swaynovo tajemství — něco víc než fakt, že je to svině. Objevil, že matrace se dá zvednout. Pod ní ležela podlouhlá černá krabice — pouzdro na hudební nástroj. Otevřel je a pitomě se zazubil.
„A jejda,“ pokýval hlavou, „ten Swayn!“
Zavřel pouzdro, zaklapl matraci a posadil se na ni.
Stipendium — pročpak ne? Ubytování, strava, intenzivní jazykový trénink, multikulturní adaptace — všechno se ukázalo být lež, hanebná lež. Proboha! Schlamstl udičku i s navijákem jako poslední kapr a teď tady hnije, rozkládá se, šílí.
„Telefon, potřebuju telefon!“ šeptal si. Sešel o dvě poschodí níž a zaťukal na první dveře. Ze-vnitř se neslo pleskání pantoflů.
„Kdo je tam?“ zeptal se nevlídný mužský hlas.
„Maj-nejm-is-Ilija-Kumanov ,“ zřetelně vyslovoval, ale hlas ho hrubě přerušil:
„Fuck you!“
Ilija se však nevzdal a pokračoval v ťukání na další dveře. Následovala neměnná otázka: „Kdo tam?“ A pokaždé, když upřímně pověděl své jméno, posílali ho k čertu. Brzo si musel přiznat, že tento komunikační vzorec nikam nevede. Začal chytračit, škemrat.
„Aj-nijd-help! “ nebo prostě: „Plijz-help! “
Ale i tady udeřila kosa na kámen. Obyvatelé ghetta byli na všelijaké apačské kousky zvyklí a zachovávali velkou ostražitost. „Pomož si sám“ nebo „Di do prdele“ byly, v závislosti na náladě, nejčastější odpovědi.
Těžká věc.
Dostal se až do přízemí. Opice zase dřepěly na zábradlí, ale tentokrát byly jen dvě. Zachvátilo ho zoufalé odhodlání. „Uvidíme, co se bude dít!“ řekl si a namířil si to k východu, aniž by koukal stranou.
„Hej, man !“ doneslo se k němu.
„Nezastavuj se!“ poručil si. Ještě pár schodů a byl by na ulici. Zaznělo jakési zvláštní zahvízdnutí. Najednou jakoby ze země vyskočili ještě tři povaleči a obestoupili ho.
„Kampak, man?“ zeptal se ten nejhnusnější s červeným šátkem kolem krku.
„Do práce,“ plácl to první, co ho napadlo.
„Špatná odpověď,“ zazubila se černá huba.
Probral se na chladné mozaice v chodbě, zády opřený o dveře. Nad hlavou mu vyplouvala impozantní Angelina postava.
„Vím, co potřebuješ,“ začala příst, naklonila se a strčila mu svou teplou dlaň pod košili. Půso-bilo to na něho nečekaně uklidňujícím dojmem. Překročila ho a dřepla si mu na břicho. Čelo se jí lesklo jako glazovaná mísa.
„Koukej, co ti dám,“ zablýskl se jí úsměv.
Nadzvedla si sukni a on viděl, že vespod nic nemá. Z nasáklé houštiny se jako slzy odcezovaly horké kapičky. Ovanul ho prehistorický puch.
„Chceš ji?“
„Ech,“ zašeptal.
Angelin otvor. Zdálo se mu o něm celou noc a ráno zvedl matraci a vytáhl saxofon. Sedl si před televizi, dal si nástroj mezi nohy a pustil jazz. Nasál vzduch a silně foukl. Zazněl krátký zvuk trubky. Tenhle výsledek ho do jisté míry rozčaroval. Sebral síly a znova foukl. Tentokrát to bylo lepší — na víc mu nezbyl dech.
Prostřel prostěradlo a otevřel konzervu. Zhltl ji narychlo: bez vedlejších efektů. Koukej, na konzervy si nemůžeš stěžovat. Kuchyňské skříňky a lednička praskaly plechovkami ve švech: muselo jich být aspoň tisíc. Naprosto stejné konzervy, srovnané jakoby samotným Andym War-holem. Špagety Longmeal. „Nejlevnější druh!“ psalo se na etiketě. Nepochyboval, že tomu tak je. Jemu Andy Warhol nic neříkal. Tato atavistická nevzdělanost mu pomohla přežít, tak jako pomáhala po staletí jeho předkům.
Nabral si asi deset konzerv a odvlekl se k Angele.
Otevřela mu ještě rozespalá. Ňadra jí přetékala z hlubokého výstřihu kombiné, ale to ho v této chvíli pramálo vzrušovalo.
„Čejndž !“ pronesl.
Nechápavě zamrkala.
„Čejndž ,“ opakoval Ilija, přičemž jí vrazil konzervy do rukou. Jedna z nich se skutálela a praštila sebou na zem. Zmáčkla se jí hrana. Vzal si ji zpět.
Angela se klátivou chůzí vydala dovnitř své jeskyně. Za chvíli se vrátila s půlkou flašky pofi-dérního džinu Cork. Podala mu ho a zabouchla dveře. Pořádně si lokl a do žil se mu bouřlivě nahrnulo štěstí.
Natrhnout ti prdel, Swayne!…
Opojený tímto nesporným úspěchem prošel chodbou a nechal po dvou konzervách před kaž-dými dveřmi. O pár hodin později se vrátil, aby zjistil výsledek: někde konzervy ještě byly, jinde zmizely, jen před jedněmi dveřmi ležela na jejich místě dvě vajíčka. Lačně polkl. Tatáž operace se opakovala na dolním poschodí a přinesla mu celkem závratný zisk: kousek klobásy, konzervu fazolí, jeden citrón a napůl vymačkanou tubičku majonézy. Tak se rýsovaly tři základní spotřební skupiny: nezainteresovaní , kteří buď nenáviděli špagety, nebo vůbec nechápali smysl tohoto konání, nepoctiví , kteří sebrali konzervy, aniž nechali něco na výměnu, a partneři , kteří přijali pravidla hry a podle svých možností se jí účastnili. Síť tohoto primitivního marketinku se postupně rozrůstala a soupis partnerů se zvětšoval. Ve vyrovnaných řadách stejných etiket zely mezery, které se živelně zaplňovaly vším, co přišlo pod ruku: od nejkonvenčnějších konzerv s fazolemi, polévkou, rybou, olivami, zavařeninou, okurkami po krmení pro psy a kočky, lepidlo na tapety, a dokonce krabici purpurové alkydové barvy, používané nejspíš ke kreslení marxistických symbolů. To už nebyla instalace Andyho Warhola, ale spíš — sklep v obleženém Sarajevu.
Když Ilija neobchodoval, spal, jedl, díval se na porno nebo jazz a jebal Angelu. Naučil se od ní spoustu neznámých slovíček a chytil kapavku, která sexu dodávala na pikantnosti. Čas od času vyndával zpod madrace saxofon a nafukoval ho jako slon, aby vyjádřil roztodivné duševní stavy. Ručička na váze šplhala neodvratně vzhůru: sto devatenáct, sto dvacet, sto dvacet dva, sto dvacet pět, sto dvacet osm…
Tak uplynuly tři měsíce.
Marry se bez varování objevila jednou zrána. Ještě nevstal, ale měla klíč a vešla dovnitř. Pře-kvapila ho v posteli rozvaleného a nahého. Stůl byl pokrytý zbytky nejrozmanitějšího jídla, což ji přinutilo udiveně zvednout obočí.
„Mr. Kumanov,“ řekla vyčítavě, „letadlo vám letí za čtyři hodiny!“
Z těliska vyšlo nelidské zasténání. Marry rozpustila jakousi bílou tabletku ve sklenici vody a přinutila ho ji vypít.
Ilija ji plácl po zadku.
„Aj skrju ju dirty houl ,“ zadrmolil.
„Harassment is an offence,“ zmrazila ho a jala se cpát jeho věci do kufrů.
Kennedyho letiště.
Marry se zařadila do fronty na zavazadla a Ilija Kumanov si sedl proti informačním panelům, co sledovaly lety. Zadek mu automaticky zaplnil dvě sedadla. Upřel pohled na písmena a čísla, chvějící se na obrazovkách. Přečetl si jméno Sofie, ale namísto dlouho očekávaného radostného zachvění vydal jeho organismus jen líné říhnutí. Uvědomil si, že neřekl Angele „čau“, a přišlo mu to líto. Tehdy vycítil, že ho někdo pozoruje. Otočil hlavu. Před jeho očima se vztyčil elegantní muž středního věku a vzezření prosperujícího profesionála se stopami únavy pod karibským opálením. Namířil na něho malou videokameru a soustředěně sledoval její mo-nitor.
„Co filmuješ?!“ řekl si Ilija a sklonil hlavu. Cítil se jako kus masa hozený do obrovského mra-veniště, kterého pomalu ubývá… Šaty mu smrděly žluklým sádlem a ruce čouhaly z rukávů jako těsto vymačkané špricem.
Úd ho svrběl.
Marry doběhla právě včas, než se stačil utopit v narůstající hanbě. Pomohla mu postavit se a dovlekla ho k odbavení. Muž zmizel.
Tupě se zahleděl na palubní lístek, jako by se snažil uhodnout jeho určení. Východ 17, let 795, ekonomická třída, místo 153 F a D, nekuřáci.
„Bon voyage!“ pronesla Marry suše.
Nacpala mu lístek do horní kapsy u bundy a nasměrovala ho k šipce „Passport Control“. Vrá-voral určeným směrem a ona stála a dívala se za ním. Viděla, jak se zašprajcoval v úzkém rámu kovového detektoru a policajti ho museli prohlížet přenosným přístrojem. Pak se kutálel dál, chvilku se zastavil před budkou celní kontroly, načež definitivně zmizel.
Marry vyndala mobilní telefon, vytočila jakési číslo a řekla jen: „Je tam,“ jako by šlo o biliárový míček.
„To je všechno,“ odvětil úsečný mužský hlas. „Jsi volná.“

V limuzíně bylo ticho, jen dýchání starého Pamukčieva prořezávalo šero ostrým pískáním. Steven Pamukčiev seděl na zadním sedadle ve speciálním křesle, které mu umožňovalo zaujímat polohu napůl vleže. U nohou měl připevněnou stříbřitou kyslíkovou bombu. Tenká modravá hadička vedla starci pod nosem jako knír a přiváděla životodárný plyn do jeho plic.
„Tak co, viděls ho?“ chraplavě se obrátil k muži, který seděl vedle něho.
„Viděl,“ přikývl on.
„Chci ho taky vidět,“ zasténal stařec.
„Dobře,“ řekl muž, natáhl ruku a zapojil kameru do videa.
Obraz Iliji Kumanova zaplnil malou obrazovku, zabudovanou do opěradla předního sedadla. Tlustý muž, shrbený svou vlastní vahou, seděl s pohledem upřeným k zemi. Starý Pamukčiev se do něho mlčky vpíjel očima. Jeho dech se stával stále přerývanějším, až přešel v suchý smích, podobný kašli.
„Tati, jsi v pořádku?!“ ozval se rozrušeně druhý muž.
„Nic mi není!“ mávl stařec rukou. „Davide, chci, abys mi slíbil, že to stipendium budeš dávat dál, kdybych já náhodou…“
„Nemluv tak!“ přerušil ho tamten.
„Trvám na tom, rozumíš?!“
„Rozumím,“ přikývl David mírně rozmrzele. „Ale jaká je garance, že budou všichni jako tenhle týpek? Chci říct, co budeme dělat, jestliže pošlou nějakého skutečně schopného člověka, který se o ně bude ucházet na základě poctivého konkurzu. Nemyslíš, že by si zasloužil lepší osud?“
„Je vidět, že jsi nikdy nežil v těch místech, synku!“ vykřikl starý muž. „Zatímco já jsem tam strávil téměř třicet let. A nebylo dne, kdy bych nepřemýšlel, jak zmizet! Ale byl jsem naivní, skoro jako ty. Ztrácel jsem čas ucházením se o různá stipendia a specializace v cizině. Věděl jsem, že na to mám, a doufal jsem, že budu mít štěstí. Ale nestalo se tak. Jezdili pořád ,naši lidé‘, protekčníci a podlejzáci. Vraceli se, jeli znovu. A pak mi to došlo. Sebral jsem si svejch pět švestek a fouknul. Vpadl jsem sem bez stipendia , bez jediného floka v kapse. Neuznali mi ani diplom. Dřel jsem jako nosič celé tři roky, žral jenom špagety. Dokud mě osud nesvedl s Patrickem Swaynem.“
„Já vím, tati,“ řekl David trochu znuděně. „Ten slepý pastor z Bronxu ručil za tvou první půjčku.“
„Posílil mi ducha, Davide!“ usadil ho stařec. „Byl jsem v té době zoufalý, ale Swayn mi řekl: ,Pamatuj, odkud jsi přišel, Stevene Pamukčieve!‘ Ne že bych zapomněl, ale měl jsem větší tužby. Byznys s dršťkama se sotva rozjížděl.“
„Ale teď seš drštěk král!“ zvolal David. „Patnáct procent z vývozu jde do tvých rukou. Jsem na tebe pyšný, tati!“
„Myslíš, že mám špatnou paměť?“ zeptal se stařec.
„Naopak, jsem si jistý, že ti nejde o osobní pomstu,“ odvětil David, „ale spíš o institucionální odplatu. Teď chápu, proč jsi výběrem uchazečů pověřil tu byrokratickou strukturu. Prostě nevěříš, že se nějakému obyčejnému člověku podaří prodrat.“
„Chápeš správně, chlapče!“
„Ale časy se mění, tati.“
„Časy, to ano, ale ne pravidla!“ zamumlal Steven Pamukčiev. S námahou vytáhl velkou obálku a podal ji synovi: „Tady je další!“
David otevřel obálku, rozsvítil světýlko nade dveřmi a koukl na formuláře. Z fotky se na něj díval placatý obličej jakéhosi „experta z Výboru mládeže a tělovýchovy“.
„Co řekneš na tohohle kamaráda?“ zasípal otec.
„A kdyby byl slušný?“
„Vyhrabe se z toho…“