- Čeští čtenáři se s vámi mohli seznámit prostřednictvím vaší povídky Služba, publikované v Hostu (4/2004). Pokud vím, těšila se slušnému čtenářskému ohlasu. Měla jsem za to, že jde spíš o „mužskou“ literaturu, ale povídka byla velmi dobře přijata i ženami. Tady v Česku, pokud vím, podobný typ literatury chybí. Kritici vaše dílo charakterizují termíny jako „hypertrofovaná absurdita“, černý humor, crazy, leckdy ho řadí ke scifi či kriminálnímu žánru... Jak vidíte sám sebe vy?
- Já osobně nedělím literaturu na „mužskou“ a „ženskou“, ačkoliv rozpad narativních postupů je podle mě do určité míry spojen s masovým vstupem žen do literatury. Na druhé straně ovšem existuje bezpočet příkladů žen-autorek, jež vládnou záviděníhodnými vypravěčskými schopnostmi a citem pro epično. Takže sotva jde jen o pohlaví. Autoři jsou z principu herci a travestie jim není cizí. Na to, co píšu, bych nedával etiketu. Jsou tam různé vrstvy: humoristická, sociální, dost často fantastická či kriminální a filozofická. Neexistují samoúčelně, nýbrž určitým způsobem spolupůsobí a navzájem se obohacují.

- Za vašimi povídkami je leckdy cítit přesně propočítaná konstrukce, ale lze v nich nalézt i zajímavé metafory. Máte v hlavě předem hotový model? Nebo začínáte jinak, třeba od první věty?
- Ani v literatuře, ani v životě hotová schémata nefungují. Samozřejmě se pokouším sestavit určitý plán, ale ten nikdy není na sto procent definitivní. A konečně jsem se přesvědčil, že nemá cenu přespříliš plánovat, protože mě závěr příběhu tak či tak překvapí. Myslím však, že konec představuje problém pro většinu spisovatelů. Obvykle vycházím z obrazů, ne ze slov. Jeden obraz rodí další a tak dále. Děj je to, co je spojuje. Možná proto se hodně režisérů zajímá o mé příběhy. Studenti filmových oborů často dělají své první filmy na mé povídky. Právě i na Službu, kterou čeští čtenáři už znají. Ačkoliv se mé povídky zdají ke zfilmovaní docela snadné, jsou ve skutečnosti celkem záludné… Mohu se o tom sám přesvědčit, právě teď mě totiž dost zaměstnává filmová adaptace mého románu Mise Londýn. Během procesu psaní se může všechno změnit – od poselství až po formu. Napadá mě i hodně nových myšlenek. Někdy z předběžného plánu nezůstane nic – jak se tomu stalo s románem, který teď dokončuji. Pokoušel jsem se vybudovat dokonalý plán od samého začátku, ten se však dodneška rozpadl na… chtěl jsem ze zvyku říct „papír“, ale možná je přesnější, když řeknu „monitor“. To neznamená, že nemá konstrukci. Prostě je teď úplně jiná. A mnohem reálnější. Skutečná hodnota myšlenky se může odhalit, až když ji oblečeme do slov. V teorii může něco vypadat krásně, ale pak se ukáže, že to jako text nefunguje. V tomto smyslu jsem spíše praktik.

- Kdo vám je blízký z české literatury? Řekla bych, že Milan Kundera…
- Ach, ano, Kundera, především jeho ranější věci… Ale stejně tak se mi líbí Čapek, který je mi velmi blízký tematikou a obrazností, i Hašek, jenž mi silně imponuje svým humorem a živým sociálním cítěním. To je zdravá, velmi blahodárná tradice v evropské literatuře, která umožňuje formování jasných a náročných kritérií, platných až po dnešek. Hluboce se obdivuji Kafkovi, jenž je svým způsobem i český či spíš pražský autor.

Děkuji za rozhovor.
Ptala se Ivana Srbková
Vyšlo v revue Aluze.cz č. 1/2006