OZ: V České republice byla vydána sbírka vašich jedenácti povídek v překladu Ivany Srbkové. Čím si myslíte, že vaše tvorba osloví českého čtenáře?
AP: Smyslem pro humor a absurditu, předpokládám.

- V Praze se uskutečnila dvě scénická čtení Vašich povídek. Jaké máte zkušenosti s podobnými akcemi v Bulharsku? Kdo je pořádá a jak často se jich účastníte? Jaká je obvyklá účast a zájem posluchačů?
- Měl jsem příležitost osobně se zúčastnit jedné ze zmiňovaných akcí a byl jsem velmi příjemně překvapen. Předpokládám, že by se podobná praxe mohla zavést i v Bulharsku, i když nejlepší je, když se podobné věci dějí spontánně.

- Jaký je podle vás stav prózy na začátku 21. století? Jací lidé se dají najít mezi vašimi čtenáři? Máte konkrétního ideálního čtenáře? Zdá se vám, že lidé v Bulharsku čtou míň, než tomu bylo dřív?
- Vysoce si cením lidí, kteří čtou. Poslední, co bych udělal, je, že bych čtenáře redukoval jediným jmenovatelem. Každý čtenář je speciální, každé čtení unikátní. A přesto, pokud mi osud dopřeje setkání se čtenáři mých knih, nabývám dojmu, že to jsou především bystří, k autoritám kritičtí, informovaní a myslící lidé. Je vidět, pokud budeme usuzovat z velikosti nákladů, že jich není tak málo, jak si běžně myslíme. To vzbuzuje naději.

- V současné době se v českých literárních časopisech vede debata o tvorbě na internetu a o autorech, kteří na internetu začínali, ale dnes vydávají klasické knihy. Jakou máte zkušenost z Bulharska? Umíte si představit, že byste publikoval na internetu? Na jaké úrovni jsou bulharské literární servery?
- Nemám nic proti internetu, pochopitelně. Dá se na něm nalézt mnoho mých povídek v bulharštině i angličtině. Nevidím zvláštní rozdíl mezi oběma skupinami autorů. Důležité je, co je napsáno. Když text působí hloupě na internetu, na papíře nebude vypadat chytřeji – a opačně. Dělat z internetu fetiš je trochu přehnané – je to prostředek, médium. Někdy může nabídnout velmi originální rozhodnutí, přesto ale pouze formální. Osobně dávám přednost čtení z knihy před čtením z obrazovky. Pokud má něco svoji hodnotu, dříve či později je to stejně vytištěno na papíře... Na internetu je dobré, že může ušetřit spoustu papíru.
V Bulharsku, stejně jako v České republice, je hodně literárních serverů, které mají své čtenáře. Považuji to za dobrou příležitost pro mladé autory.

- Povídka Fanynky, fanynky z právě vydaného souboru je podle informací od překladatelky pouze rukopisná. Chystáte tedy k vydání další sbírku povídek? Nebo se soustředíte na další román?
- Povídka je již součástí povídkové sbírky Úplný kurs pro pokročilé. Nedávno vyšly i oba díly sbírky esejů Průvodce radikálního myslitele. To je něco jako esejistický deník, který si vedu zhruba deset let, bez zvláštního plánu, často pod vlivem náhodných dojmů nebo ještě náhodnějších nápadů redaktorů novin a časopisů, s nimiž jsem pracoval. V této mozaice textů se jakoby ukazuje fragmentární podstata bytí, které se mi dává skrze subjektivní vnímání. Mozaika si nedělá nárok být objektivní, ani vyčerpávající, ani ideově posloupná. V určitých momentech svého života vidí člověk věci pod určitým úhlem. Ve stejné chvíli, pod jiným úhlem, se totéž může jevit úplně jinak. A někdy věci zůstávají stejné, ale člověk je jiný. Zajímá mě velké množství věcí, ne zcela nejaktuálnějších. Zvláštní a paradoxní fakta, která nějakým způsobem vyjadřují ducha doby – ta jsou pro mě důležitá. Zvláště internet je dobrým pramenem podobných informací.
Jedno z vůdčích témat druhé části Průvodce radikálního myslitele je například problém identity a jejích proměn v čase, ne pouze v lokálním aspektu. Problém vztahu mezi populismem a spotřební filosofií. Problém moderních mýtů. V této sbírce je jeden příběh, který vyprávím se zvláštním potěšením: je to sága Steva Gougha, britského nudisty, jehož peripetie sleduji už tři čtyři roky. Dvakrát přešel Anglii zcela nahý, byl zatčen, vydal manifest – obecně řečeno prožil vše ve jménu své kauzy. Jeho příhody jsou nejenom zábavné, ale mají v sobě i určité existenciální poslání, které se mi zdá platné pro situaci, ve které se nachází současný člověk.

- Literární kritička Ani Burova, autorka doslovu k českému výboru, při své návštěvě Prahy uvedla, že současné bulharské literatuře vládne román. I autoři sklízející úspěchy na poli poezie či povídek cítí potřebu román napsat. Je pro současné Bulharsko skutečně román tak zásadní?
- To bych neřekl. Zkrátka se v současné době píší především romány, řekl bych především z komerčních důvodů. To nemá žádný vztah ke kvalitě prózy. Bulharská literatura byla tradičně vždy silnější v kratších žánrech. Ale každá tradice se vyvíjí, ne?

- Zástupci nakladatelství dybbuk prozradili, že v současné době se již chystá k vydání i román, který vás proslavil za hranicemi: Mise Londýn. Můžete ho českému čtenáři přiblížit?
- Mise Londýn je komický román, situovaný na bulharské velvyslanectví v Londýně, kde jsem, v dobrém i zlém, pracoval jistý čas jako kulturní atašé. Syžet je, pochopitelně, vymyšlený, ale reálie jsou skutečné, což jistým způsobem mate čtenáře a nutí ho to, aby všechno přijímal jako čistou pravdu. Špatně pochopená „autoevropeizace“ byla, samozřejmě, vždy vůdčím tématem nejen bulharské, ale i dalších balkánských literatur. Je to bezedný rezervoár komických situací. To, co jsem se pokusil udělat, bylo vytáhnout tyto situace z tradičních národnostních rámců a vložit je do kontextu aktuálních procesů „Sjednocování“. Na druhou stranu si nemyslím, že by bylo spravedlivé, aby to vše vypovídalo pouze o východní Evropě. Zdá se mi, že člověk ze Západu se také ocitá v zajetí iluzí, které deformují jeho představy o sobě samém i o ostatních, a to vytváří další absurdní situace. Můj román je stejně kritický k oběma Evropám, což jistým způsobem napomáhá jejich sjednocování. Pokouším se nerozdělovat čtenářskou obec na balkánskou a evropskou. Balkán je součástí Evropy. V tomto smyslu jsme jednou z možných verzí Evropanů. Na tuhle skutečnost si budete muset zvyknout. Samotný pojem „Evropan“ mi zní dost abstraktně a pretenciózně – něco na způsob vzorného měšťana, který v mém vědomí stále vyvolává představu Skandinávce. Na Balkáně se tento pojem často vyčerpá pouze pozlátkem ekonomické prosperity, což je do značné míry vina samotného Západu. Mimo to jsou však na Západě skryté jiné poklady. Vnitřní svoboda hájit svou vlastní identitu je jedním z nich...

- Během posledních několika let bylo do češtiny přeloženo pouze velmi malé množství bulharské literatury, mj. Ivana Srbková představila českým čtenářům Georgiho Gospodinova. Jak byste svou tvorbu charakterizoval vzhledem k jeho próze? Může český čtenář najít nějaké styčné body a udělat si tak komplexnější obrázek o současné bulharské próze?
- My jsme ve skutečnosti zcela rozdílní, což je úplně normální. Zajímají nás rozdílné věci a čerpáme inspiraci z různých zdrojů. Žoro (Georgi – pozn. O.Z. ) je naladěn více nostalgicky, zatímco já jsem otevřenější budoucnosti, ne náhodou se řadím do vědecko-fantastické literatury. Společné máme to, že píšeme bez patetičnosti, oba máme smysl pro ironii a ani jeden z nás nechce sloužit historické mytologii. Někdy nás vydávají stejná nakladatelství.

- Jaké jsou vztahy mezi spisovateli v Bulharsku? Jsou autoři, kteří se sdružují do nějakých literárních skupin? Jaké jsou vůdčí typy a vůdčí směry současné bulharské literatury?
- Já nežiji jako instituce, mohu pouze sdělit svoje osobní dojmy. Bulharská literatura se profesionalizuje, což je velmi pozitivní fakt, ale na druhou stranu pociťuje velkou potřebu způsobilých literárních redaktorů, kteří by spolupracovali s autory. Bez toho nemohou vznikat skutečně profesionální knihy. Zaznamenal jsem snahu zaměřit se na globálnější myšlenky a témata. Lokální omezení přestávají platit. Objevují se noví hrdinové s novým jazykem a s novým světonázorem. Modernizace je příčinou zvýšeného hledání originálních bulharských textů během posledních let. Dobrý rukopis si vždy najde svého vydavatele. Neexistuje ideologická cenzura. Bohužel tzv. společenské mínění je u nás ještě velmi konzervativní. Literatura se často přijímá doslova. A to je znovu šance, aby nějaký text vyprovokoval skandál. Protože pokud neexistují tabu, nevznikne ani nic provokativního, což ubíjí dynamiku literárního procesu, ale i umění v širším smyslu.
- V podstatě se nedá mluvit o nějakém obecném literárním procesu. Momentálně existují v Bulharsku aspoň dvě literatury, které se od sebe navzájem liší víc, než kdyby byly napsány v nějakém jiném jazyce. Vlastně, abych byl přesnější, ony jsou napsány rozdílnými jazyky, přestože paradoxně těmi samými slovy. Zkrátka kulturní kód je jiný. S tím se nedá nic dělat a ani nevidím důvod, proč by se mělo. Není možné násilím řadit spisovatele pod jediného společného jmenovatele, i kdyby to měl být mateřský jazyk. Každá národní literatura je v praxi „etnická kuriozita“.

- A jaký vztah máte jako autor ke kritice? Je vaše dílo v Bulharsku přijímáno jednoznačně, nebo spíše rozporuplně? A proč tomu tak je?
- Nejzajímavější kritické analýzy mých textů jsou vlastně publikované v zahraničí a ne v Bulharsku – což říkám s velkou lítostí. Především v Srbsku, Německu, Rakousku, Švýcarsku a Turecku. Doufám, že nyní i v České republice... Netuším, čím je to způsobeno.

- Kritika mimo jiné zmiňuje i návaznost vašich textů na největší klasiky bulharské satiry. Je někdo z nich skutečně vaším vzorem?
- Nikdy jsem se nad tím skutečně nezamyslel. Přestože mám na paměti, že jazyk, kterým mám nyní možnost psát, je dílem velkých bulharských spisovatelů, kteří psali přede mnou. Nejbližší jsou mi tzv. diabolisté, kteří jsou nositeli i mluvčími urbanismu v bulharské próze.

- Vaše povídky nezřídka míří do vlastních řad, a to jak do řad vás jako Bulharů, tak i do řad vás spisovatelů. Především v povídce Stipendista, kterou považuji z českého výboru za nejlepší, nekompromisně ukazujete tvář současného Bulharska. Podobně, přestože laskavěji, také v povídce Příjezd Derridy. Jaký ohlas máte od čtenářů? Nevytýkají vám nedostatek vlastenectví?
- Problém není ve vlastenectví, ale v provincialismu. Mám na mysli provinciální myšlení, přirozeně, ne geografické umístění, přestože i to hraje svou roli, bohužel. Mise Londýn se například vysmívá právě tomuto provincialismu a komplexům s ním spjatým, což dělá z humoru knihy humor univerzální. To není patent pouze Bulharů nebo Balkánců, kniha se neméně vysmívá i komplexům tzv. velkých národů.

- A na závěr jedna tradiční otázka pro zahraničního autora: co víte o české literatuře? Znáte některé současné české autory? Máte přehled o překladech z češtiny?
- Upřímně řečeno jen málo. Mám velmi rád Čapka, stejně tak i Haška. Hašek mě více rozesmívá, zatímco Čapek mi je bližší po duchovní stránce. Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery na mě udělala obrovský dojem. Myslím, že jistým způsobem patří do české literární tradice i Kafka – nehraje roli, že píše německy. To jsem pociťoval téměř hmatatelně, když jsem se procházel po pražských uličkách, kterými kdysi chodil i on. Totéž by se dalo říct také o Gustavu Meyrinkovi. Nemyslím si, že jazyk je jediným faktorem, který určuje identitu jednotlivých autorů. Z novějších českých spisovatelů jsem četl Vieweghovu Výchovu dívek v Čechách. Doufám, že se dostanu i k dalším autorům. Myslím, že bulharští překladatelé jsou lidé na svém místě a že nám nabídnou to nejzajímavější z moderní české literatury.