Sociolog náboženství Alan Wolfe v knize The Transformation of American Religion. How We Actually Live Our Faith (Proměna amerického náboženství. Jak skutečně žijeme svou víru, 2003) na základě rozsáhlého výzkum, prováděného mezi katolíky, protestanty z tradičních církví, návštěvníky „velekostelů“ i Židy, vyslovil tezi, že bez ohledu na rozdíly v teologických naukách, rituálech i politických názorech probíhají v podstatě ve všech náboženských komunitách podobné procesy, které je v posledku sbližují: oslabování „objektivních“ prvků, zejména závaznosti teologických nauk, a posilování individualizace, subjektivizace a pragmatizace. I ti, kdo horují pro „jedině správnou“ tridentskou mši nebo naopak pro „velekostelní“ pop-bohoslužbu, nakonec argumentují tím, že JIM osobně skýtá větší duchovní zážitek. I ti, kdo hřímají proti „zkaženému“ modernímu světu, v praxi osobní a církevní pracují nejen s jeho vymoženostmi, ale i s jeho tématy; některé evangelikální ženy pěstují biblický feminismus, některé pentekostální církve zavádějí programy na hubnutí atd. I ti, kdo mají v programu dobývání Ameriky pro Krista, často v praxi dávají před „plošnou“ misií přednost nekonfliktním rozhovorům o víře v kruzích svých známých. Podle Wolfeho by si měli náboženští lidé přestat myslet, že jsou tak velmi „kontrakulturní“ – a lidé sekulární by si měli přestat myslet, že lidé náboženští jsou exoti a fanatici. Skutečných extrémistů typu Falwella či Buchanana je jen malá, byť tak křiklavá menšina: „My všichni jsme dnes v hlavním proudu.“¹

Jinou cestou došel ke srovnatelnému závěru publicista Charles R. Morris v knize American Catholic. The Saints and Sinners Who Built America´s Most Powerful Church. (Americký katolík. Svatí a hříšníci, kteří zbudovali nejmocnější církev Ameriky, 1997). Morris systematicky navštěvoval katolické farnosti po Státech, od nejprogresivnějších po nejultrakonzervativnější. Mohl pak konstatovat, že nehledě na extrémy a skandály, na krizi kléru a na vnitřní rozštěpení, americký katolicismus jako celek „funguje“ – protože „funguje“ jeho středové jádro, oni „obyčejní“ lidé, kteří táhnou řadové farnosti: „Tito lidé jsou většinou rozumnější než extrémisté mezi profesory. Nejsou radikálními feministy, ctiteli „bohyně země“, marxistickými poststrukturalisty ani nezodpovědnými hédonisty, kteří chtějí zrušit všechna pravidla. Jsou to prostě řadoví katoličtí Američané, kteří se snaží plout matoucím světem a vést své děti, podle svého svědomí, svého zdravého rozumu i podle církevní nauky, a zasloužili by si za své úsilí víc respektu. (...) Jako žádná generace v dějinách církve jsou aktivní američtí katolíci vzdělaní, informovaní a zaujatí pro svoje náboženství. (...) Společně s kněžími, jeptiškami, biskupy a papežem, oni JSOU církev. (...) Jednají se svými kněžími s úctou jakožto s nositeli svátostí, ale neváhají je posuzovat, pokud jde o jejich roli vůdců a učitelů.²

Tato glorifikace středové „mlčící většiny“ znamená de facto i obvinění náboženských elit. To oni, lidé typu Jerryho Falwella a Pata Buchanana (Obraz XVIII) nebo na druhém pólu lidé typu Mary Daly (Obraz V) či Matthewa Foxe (Obraz XVII), dovedli „puritánskou ekumenu“ i „quakerskou ekumenu“ do extrémů. Ti první pak navíc dovedli náboženský svět do konfrontace se světem sekulárním.

Avšak, jsou ještě i jiné náboženské elity. Jednak množství „řadových“, mediálně neatraktivních pastorů, kněží a rabínů, kteří vedou ony „středové“ kongregace. A jednak „alternativní“ elity - elity náboženské kultury. Elity, jejichž autorita se zakládá na jejich uměleckých výtvorech a/nebo na oživování uměleckých výtvorů minulosti. Elity, jež se nechtějí jen „negativně“ vyhýbat extrémům – ani jen programově a explicitně stavět mosty mezi extrémy – ale především nabízet JEŠTĚ JINOU reflexi moderní náboženské identity. Tu reflexi, kterou obtížně umožňuje žánr oficiálních církevních prohlášení či teologických tezí, kterou však umožňuje žánr uměleckého díla.

Za předzvěst lze pokládat pozdní dílo Walkera Percyho (Obraz XVI). Tento katolický romanopisec jakožto jediný z tvůrců „generace Dorothy Day“, který žil i tvořil až do konce osmdesátých let, zažil euforie poloviny šedesátých let i vnitřní rozštěpení církve následujících desetiletí a celou polarizaci veřejné a náboženské scény – ale snažil se zůstat mimo to vše. Snažil se uchovat si pozici svědka a pozorovatele, stojícího uvnitř církve, ale současně mimo její „zlobu dne“. Tato snaha mohla se zdát nerealistická. Avšak, právě tato „nemožná“ snaha postavit se individuálním uměleckým dílem PROTI dobovým kategoriím, vnáší do Percyho románů a esejů ze sedmdesátých a osmdesátých let prvek vnitřního napětí, prvek konfliktu hlubšího, než je konflikt mezi církevními reformisty a restaurátory.

Kupříkladu Percyho román Láska v troskách (1971) se odehrává v antiutopické budoucnosti, v níž všechny antagonistické síly současné Ameriky společně dokonaly rozvrat všeho. Republikánská strana se proměnila ve stranu ultrakonzervativních křesťanských fundamentalistů a je hrdinovi stejně odporná jako následovnice demokratické strany, jejíž název je zkratkou slov „svoboda, rovnost, bratrství, antikoncepce, ateismus, post-, čistota ovzduší, sex, potrat, eutanasie“.³  Analogicky se i katolická církev se rozpadla na pravicovou „Americkou katolickou církev“, jež zbožštila „americké hodnoty“ a jejím největším svátkem je Neděle vlastnických práv, a na levicové „holandské schismatiky“, kteří už v Boha vůbec nevěří. Kdesi mimo hlavní scénu a mimo tuto polaritu žije zbyteček „skutečných“ římských katolíků, kteří nemají sílu na plány, koncepce a strategie, kteří se jen snaží udržet „to základní“, totiž udílení svátostí.

Hlavní hrdina, další „špatný katolík“ v Percyho galerii, alkoholik, cizoložník a skeptik, pak nese symbolické jméno Thomas More: Jméno křesťanského humanisty, ironika i utopika, hlasatele úzké cesty uprostřed extrémů doby – a nakonec mučedníka, věrného katolicismu až do konce. Jeho cesta v románu končí návratem ke svátostem v situaci komunity věřících, kteří přežívají na okraji „krásného nového světa“. Jsou katolíci, protestanti nebo Židé, kteří užívají společnou modlitebnu – ale neplánují žádné splývání věr a rituálů, nýbrž pěstují „staré“ víry a rituály podle vlastních tradic: „V kapli je jistý zmatek. Židé odcházejí – nastal jejich sabat. Protestanti zpívají. Katolíci se seřadili do fronty na zpověď. Nemáme žádné ekumenické hnutí. Nečte se zápis z posledního shromáždění.“⁴

Podobně v Percyho esejích se ozývá zhnusení z „nové náboženské pravice“: „Fakt, že Jimmy Swaggart /Obraz XVIII/ věří v Boha, neznamená, že Bůh neexistuje. Ale romanopisci to nečiní život snadnějším. (...) Fakt, že za morálku bojuje Morální většina, neznamená, že má člověk být amorální.“⁵

1. Alan Wolfe: The Transformation of American Religion. How We Actually Live Our Faith. Free Press, New York – London 2003, s. 4. ^zpět
2. Charles R. Morris: American Catholic. The Saints and Sinners Who Built America´s Most Powerful Church. Vintage Books. New York 1997, s. 430-431. ^zpět 
3. Walker Percy: Love in Ruins. Farrar, Strauss and Giroux, New York 1971, s. 18. V českém překladu přeloženo poněkud volněji, viz Walker Percy: Láska v troskách. Doplněk, Brno 2008, s. 23. ^zpět 
4. Walker Percy: Láska v troskách. Doplněk, Brno 2008, s. 337. ^zpět 
5. Walker Percy: Signposts in a Strange Land. Farrar, Strauss and Giroux, New York 1991, s. 159. ^zpět