„Nejlegračnější bulharská kniha současnosti,“ píše se na obálce románu Aleka Popova Mise Londýn. Vysoce zábavná je nesporně.

Bulharská literatura nevyvolává v této zemi příliš velký zájem ani nakladatelů, ani čtenářů. Soudě podle Mise Londýn je to škoda, i když se nedá předpokládat, že podobně přitažlivými tituly Bulharsko hýří.

Alek Popov (1966) je totiž nejen jeden z nejpopulárnějších a nejoceňovanějších, ale také nejpřekládanějších tamních spisovatelů. S jeho kvalitami jsme se mohli seznámit loni, kdy česky vyšla jeho sbírka absurdně sarkastických povídek Zelný cyklus (doma za ni dostal Cenu Helikon pro nejlepší prózu roku).

A Mise Londýn roztáčí jeho smysl pro sarkasmus do nevídaných obrátek. Popov v devadesátých letech jistou dobu působil na bulharském velvyslanectví v Británii jako kulturní atašé. Něco z toho, co v knize popisuje, je zřejmě založeno na autentických dojmech, ale většina je nepochybně dílem fantazie (jak také před vlastním textem autor slušně upozorňuje). Hodně bujné a hodně jedovaté fantazie, nutno dodat.

Koukej přivést královnu!

I když to není přesně uvedeno, román se asi odehrává v roce 1999, rozhodně někdy v době mezi smrtí princezny Diany a rozšířením Evropské unie o první státy bývalého „ostbloku“ (ta data mají v knize dost podstatnou roli). Jeho poněkud tristním hrdinou je Varadin Dimitrov, kariérní diplomat, muž, pro nějž „je správná jen jedna cesta – nahoru“. Přijíždí do Londýna jako nový bulharský velvyslanec.

Atraktivní post nebyl několik měsíců obsazen. V Sofii se o něj nevybíravě licitovalo a Dimitrov vyhrál i díky jisté paní Neomalené, manželce vysokého politika, která ráda pořádá charitativní koncerty po světě a očekává, že na ten londýnský dokáže Dimitrov přivést i Její Veličenstvo královnu Alžbětu II. A snaha vyhovět té náročné a krajně nebezpečné dámě ho dostane do kontaktu s píárovou agenturou Famous Connections, která jeho přání po stycích s britskými celebritami splní – i když hodně neobvykle.

Ze snobismu „chudých evropských příbuzných“ a jejich touze po uznání „civilizovaného světa“ si dokáže Popov pěkně utahovat. Ale stejně tak svou ironií nešetří vůči Evropské unii jako takové nebo vůči dobročinným organizacím, obdarovávajícím nejen bulharské sirotky („posíláme deset tun zimního oblečení do Bombaje“). Nejvíce špílců však adresuje svým krajanům, ať už diplomatům nebo personálu ambasády.

Ve fraku z půjčovny

Sám Dimitrov není žádný altruista, ale přiznejme mu, že to nemá právě lehké. Postkomunistické Bulharsko je chudé, a když jde jeho ambasador předat královně pověřovací listiny, činí tak ve vypůjčeném fraku. Navíc jemu podřízení diplomaté i zaměstnanci velvyslanectví jsou docela slušná sbírka vykuků, kteří se bojí jen jediného: aby nemuseli zpět do vlasti. Jak ironicky konstatuje Popov, mapa Bulharska v zasedací místnosti visela „hlavně proto, aby jim neustále připomínala, odkud přišli a kam se mohou šupito presto zase vrátit, když si nebudou dávat pozor“.A k nezaplacení je románem prolínající historka o prvním splachovacím záchodu na světě, který měli Bulhaři tisíc let před Evropou a jehož pravost potvrdili odborníci. Však také v přehledu britského tisku vypracovaném na ambasádě pro Sofii se výstavě tohoto artefaktu v Británii věnuje několik obsáhlých pasáží – jako druhý bod je jednou větou zmíněno, že noviny píšou také o situaci na Balkáně (v období, kdy to jiskří mezi evropskými státy a Jugoslávií kvůli Kosovu).

Pár rušivých momentů

Možná to je kvůli časovému odstupu (Mise Londýn je skoro deset let stará), ale některé věci dnes působí až příliš jako klišé, například ruský mafián asijského vzezření nebo dívky z východní Evropy vydělávající si na studia tancem u tyče.

A poněkud vadí i přemíra jazykových vulgarit. Jistěže postavy knihy nejsou žádní lvi nebo lvice salonů a chtít po zkrachovalém herci, připitomělém kuchaři, nebo právě té dívce od tyče, aby se vyjadřovali striktně podle bontonu, by bylo nesmyslné, nicméně místy by člověk ubral. A aby si nepřipadal jako puritán, utěšuje se alespoň tím, že si rozšíří slovník nadávek (včetně anglických).

Při té příležitosti poznámka k překladu. Určitě dal zabrat, už jenom to, jak si překladatel pohrál s některými jmény. Ale přece jen je tu pár rušivých momentů, vyplývajících ze snahy zachytit co nejvíce hovorovou řeč – třeba (navíc nedůsledná) záměna i za í v zájmenech jako ji, vaši, nebo – stejně nedůsledné – krácení mam, nedam místo mám, nedám. Ale v porovnání s celkovým potěšením z četby to jsou detaily.

Takže: nejlegračnější bulharská kniha současnosti? Možná. Otázka je, jestli se nad ní tak pobavili i Bulhaři.