Nemálo autorů dnes výstražně upozorňuje na to, že se prý stále více „rozevírají nůžky“ mezi vědou a ostatními oblastmi lidského života, třeba spiritualitou či uměním. Podle Milana Kundery byl Johann W. Goethe, který jako mladý muž ještě studuje alchymii a později je jedním z prvních moderních vědců, posledním spisovatelem, který drží v podivuhodné rovnováze tyto dva odlišné přístupy ke skutečnosti. Podle Kundery pak už Evropa takovouto rovnováhu nikdy nepozná. Klasickou podobu vtiskl roku 1959 úvahám o roztržce mezi vědou a uměním C.P. Snow, který tehdy ve své knize psal o dvou kulturách: přírodních vědců a klasických vzdělanců, kteří spolu nekomunikují a navzájem sebou pohrdají. Od té doby se stále vedou debaty o tom, jak to vlastně se vztahem vědy a umění skutečně je a vycházejí nové a nové antologie textů k tomuto tématu (u nás je asi nejvýznamnější sborník Umění ve století vědy). V anglosaském světě se přitom v této souvislosti stále znovu objevuje jméno jednoho českého autora – básníka, esejisty a imunologa Miroslava Holuba, jehož eseje jsou v anglických překladech stále znovu přetiskovány a dvě nedávné antologie textů Contemporary poetry and contemporary science a Measured word. On poetry and science obsahují nejen jeho eseje, ale jsou mu dokonce věnovány jako „občanu náležejícímu oběma kulturám“.

Dnes u nás tematizuje vztah mezi vědou a uměním (a pokouší se o jejich přiblížení) kupříkladu básník Miloslav Topinka, který ve své knize Hadí kámen deklaruje, že „poesie není nic uzavřeného, mohou jí rozumět všichni, tak jako každý může porozumět větru, dotyku světla, ptačímu letu. Je všude a ve všem, zmrazena, jako jsou siločáry magnetického pole zamrzlé ve hvězdné lávě“. Topinka medituje nad záhadami vesmíru, nad rychlostí světla a černými dírami; poesie podle něj může i to, co fyzika/astronomie nemůže: dát pocítit tajemství, jakým je zrození hvězdy či rostliny. Je přitom nutné rozbít skořápku našeho vnímání skutečnosti. To, co může následovat, autor pojímá takřka jako extatický zážitek: „Ocitám se rázem uvnitř. Uvnitř prázdna. Vesmír kdesi za mnou se zakřivuje. Zářím. Vesmír se proměnil. Proměnil jsem se i já. Jsem světlem, zhuštěnou energií. Jazyk selhává“. Poesie, v tomto pojetí neoddělitelná od mystiky, tak u Topinky umožňuje nedokonale vyslovit to, co jazyk vědy říci nedokáže, i když právě vědecké znalosti a objevy nás k oněm tajemstvím mohou přivézt a odhalit nám samotnou jejich existenci.

Já se ale raději zaměřím na tři soudobé prozaiky a pokusím se naznačit, jaké podoby u nich vztah umění, spirituality a vědy nabývá. Prvním z nich je Tomáš Zmeškal, který otevřeně přiznává: „Mám velmi blízký vztah k vědě. V porovnání s ní mi současné umění nepřipadá příliš vzrušující“. V jeho knize Milostný dopis klínovým písmem je podle něj mnoho žertů o vědě, kterých si zatím žádný literární teoretik nevšiml, namátkou např. přenosné urychlovače a dokonce „zpomalovače“ - až půl roku po vydání se prý Zmeškal při rozhovoru s profesorem teoretické fyziky dozvěděl, že cosi podobného skutečně existuje. Věda ovšem výrazně vystupuje i v hlavní dějové linii Zmeškalova textu, a to ne zrovna v pozitivní roli: k osudovému mravnímu selhání hlavní hrdinky dochází účinnou aplikací teorie podmíněných reflexů I.P. Pavlova. Pavlov, syn popa a zbožný pravoslavný věřící, v jehož laboratoři podle Stanislava Komárka visely ikony i ve 30. letech, byl komunisty jednostranně interpretován a glorifikován jako tvůrce „materialistického učení o vyšší nervové činnosti“. Ve Zmeškalově knize vystupuje Pavlov především jako symbol režimu manipulujícího svými oběťmi, degradující je pomocí zneužité vědy na úroveň lehce ovlivnitelných zvířat. Na jiné rovině je takové počínání v knize znázorněno v jedné z paralelních dějových linií: v básnicko-filozofující vizi záhadné postavy cukráře. Jde o příběh děsivého vědeckého experimentu, zkoumajícího poměr genetických a výchovných faktorů při zrodu zla. Vybraný objekt zjišťuje, že je údajně genetickým dvojčetem Adolfa Hitlera a že nic v jeho životě, včetně jeho ženy, není skutečné a není výsledkem jeho osobních rozhodnutí, ale přísně naprogramovaným a řízeným vědeckým projektem. Po tomto odhalení onen „klon“ páchá sebevraždu, ale záhy se zjišťuje, že došlo ke genetickému omylu, že je totiž ve skutečnosti klonem ruského vojáka, který Hitlerovy ostatky odvážel do Ruska, načež je s vědeckou arogancí oficiálně konstatováno, že experiment byl zbytečný a musí se opakovat. Zkrátka, když si chce vědec hrát na boha, rozhodujícího o osudech druhých, končí to neštěstím.

Na velkém experimentu je založena i kniha Pátý rozměr od Martina Vopěnky. Neúspěšný český podnikatel a bývalý astrofyzik je zde vybrán, aby kvůli vědecko-výzkumným účelům strávil v extrémním vysokohorském prostředí jeden celý rok v osamění, bez kontaktu se svými blízkými, za což má získat vysokou finanční odměnu. S sebou si smí vzít jen jednu knihu: vybírá si Černé díry a zborcený čas. Tato četba jej přivádí k úvahám a zážitkům na hranicích paranormálních jevů a k objevu „pátého rozměru“, prostoru myšlení, který nazývá „rozměrem čistého ducha“. Jeho úvahy jsou místy velmi příbuzné esejím M. Topinky, který se mimo jiné také zmiňuje o černých dírách (pasáže z jeho statí by se zase organicky daly vsadit do knihy Vopěnkovy): „Co když je život a s ním spojené myšlení oknem do pátého rozměru? Jen někteří lidé – třeba v meditaci (jako tibetští mniši), někteří myslitelé ve svých objevech, někteří umělci ve svých dílech – jako by se dotýkali oné páté dimenze očištěné od zbývajících čtyř“. Během hrdinova pobytu v horách ovšem dojde k vraždě, hrdina kvůli jejímu objasnění porušuje pravidla experimentu a z mnohoznačného závěru vyplývá, že hrdina umírá, ovšem poznání, kterého dosáhl, stálo zato. Sám autor, stejného vzdělání jako hlavní hrdina, o sobě možná trochu neskromně říká: „Mám dojem, že jsem konečně provedl syntézu všeho, co umím a vím, že se mi to podařilo nějakým způsobem využít. Schopnosti porozumět astrofyzice a teoretické fyzice si velmi cením, to mě vlastně inspirovalo k napsání Pátého rozměru. A v podstatě je to proto příběh, který těžko mohl napsat někdo jiný, protože málokdo v sobě dokáže spojit složku literární i racionální, fyzikální a matematickou“. Vopěnkovu knihu veřejnosti mimochodem představil slavný astronom a zakladatel spolku Sisyfos Jiří Grygar. I když se kniha dotýká mimosmyslového vnímání a esoteriky, proti níž Sisyfos zarputile bojuje, má přesto podle Vopěnky racionální základ a nejsou v ní žádné „svévolné“ úvahy, takže ji Grygar neodsoudil.

S Grygarem je ještě úžeji svázána autorka poslední knihy, jíž se chci zabývat: Věra Nosková. Právě ona s Grygarem klub Sysifos zakládala, editovala některé publikace jeho členů a dokonce je vydává ve vlastním nakladatelství. Mezi takové patří i Výkladový slovník esoteriky a pavěd od Jiřího Heřta, do které napsala předmluvu, v níž říká: „Lidé mají odedávna potřebu víry, rituálů a zázraků. Naplňují ji náboženství včetně sekt… a také pestrý svět esoteriky, okultismu a pavěd. Ten sice rád operuje slovy duchovno a láska, ale je orientován na trh a zisk. Aby byl úspěšný, neobejde se bez víry svých klientů a zákazníků, je pro něj výhodné vytvářet představu, že je alternativou pravdy o světě“. Její zatím poslední kniha Ještě se uvidí: tři příběhy o dvou mužích a jedné krásce sice o vědě a vědcích výslovně nepíše, ale je jakýmsi pokračováním jejího boje za „pravou“ vědu proti esoterice „jinými prostředky“ – totiž formou uměleckého díla. Dá se totiž chápat jako jistá zbeletrizovaná verze citovaných řádků z Heřtovy knihy. Vystupují v ní postavy, které si buďto z obchodu se spiritualitou udělaly stejně tak podvodný jako výnosný byznys, anebo slaboši, kteří mají „nábožensky sterilní, ujařmenou mysl“, odmítají skutečný kontakt s vnější realitou („Co s nějakou logikou, s fakty. Rozhodí člověku integritu, zpochybní víru a nic zato nenabídnou“) a jsou zcela neschopní skutečné praktické pomoci druhému i života v každodenním světě, v obou případech jde každopádně o egoisty zaměřené jen na vlastní prospěch. Což je přeci jen – navzdory nesporné čtivosti knihy – průhledně schematické vidění, dostávající se až na hranici protináboženské agitace.

U všech zmiňovaných prozaických knih by bylo navíc svůdné rozebírat to, v kolika různých odstínech je v nich zobrazena sexualita, která ve všech hraje důležitou roli (Zmeškal – sadomasochismus, Vopěnka – osamělá mysl tvořící žárlivecké erotické scény, homosexualita, Nosková – sex v protikladu s jednostrannou duchovností či sex jako „beranidlo“ usnadňující kariéru). Zůstaňme ale raději u tématu umění, spirituality a vědy: u Vopěnky (i Topinky) objevy vědy ústí do mystiky – ostatně už Matthew Arnold předpovídal, že většinu toho, co nám „s náboženstvím a filosofií odchází, nahradí literatu­ra“. Oproti tomu u Noskové slouží i pole literatury k její obraně vědy (která ostatně třeba podle Z. Neubauera byla náboženstvím novověku) a silnému varování před zneužíváním náboženství, zatímco Zmeškal naoplátku varuje před zneužitím vědy.

I když dnes nemáme literáta, který by dokázal o vztazích umění, spirituality a vědy psát tak fundovaně jako Holub, v prózách všech tří autorů se ony tři sféry prolínají, střetávají a jejich pohledy se jakoby navzájem doplňovaly.