S novinkami prózy se jako kritik obvykle setkávám ve chvíli, kdy mám pocit, že jsem jejich prvním – a možná také posledním – čtenářem. Beru tedy na sebe povinnost je pojmenovat, charakterizovat a také nad nimi vynést soud, jenž by měl potenciální další čtenáře hodnotově orientovat. V případě románu Tomáše Zmeškala je to však poněkud jinak. Tato kniha se sice na mém pracovním stole usadila bezprostředně po vydání, ale čert ví proč, nadlouho se jí zalíbilo v početné hromádce čekatelů, které si možná… snad… jednou… přečtu (anebo také nepřečtu). A zatímco si tam tiše ležela, v českých médiích nad ní proběhla hlasitá vlna nadšení, které z ní učinilo překvapivý objev roku a jedno z klíčových děl současné české literatury. Když tedy nyní „přišel její čas“ i v této rubrice, jsem zbaven povinnosti vyprávět její děj a nemusím snad ani dokazovat, že jde o debut překvapivě zralý a dobrý a předhánět se s předchůdci v její chvále. Jako zajímavější se mi v tuto chvíli jeví analyzovat, čím nás to vlastně Zmeškal oslovil, zaujal a překvapil.

Ponechme zatím stranou vlastní základní příběh, ono vyprávění o smutných osudech jedné rodiny během druhé poloviny minulého století, a povšimněme si toho prvního, co čtenáře po otevření knihy upoutá, totiž autorova poměrně neobvyklého způsobu vypravování. Součástí Zmeškalovy poetiky totiž je jeho schopnost psát tak, aby svým textem před čtenáře v poklidném tempu kladl otázky a nespěchal s odpověďmi na ně. Jeho vypravování má podobu jakého bludiště, kterým musíte projít, abyste poznali skryté ústřední tajemství, současně se však na cestě za ním potkáváte se spoustou všelijakých odboček a vedlejších uliček. Mnohé z těchto odboček jsou slepé a zavádějící, jiné se vám však po čase ukážou jako ty správné, neboť – jak posléze zjistíte – autor vás po celou dobu pevně vedl a vaše nejisté „bloudění“ textem a jeho významy bylo součástí jeho strategie. Zmeškalova próza je stylově polymorfní, nabývá rozmanitých vypravěčských podob a poloh (od klasického vyprávění ve třetí a první osobě až po dopis, životopis, legendu, pohádku či historický výklad), nicméně „technika labyrintu“ ji určuje ve všech rovinách. Počínaje rovinou obšírných vět (až na drobné výjimky psaných spisovným či někdy až koženě knižním jazykem) přes myšlenkově rozbíhavé odstavce a situace až po vlastní výstavbu celku. Ta je sice ve své ústřední ose pevně komponována, současně si však pohrává s chronologií děje a bez ohledu na ni je poskládána z kapitol, které působí tak, jako by byly do románu integrovány dodatečně.

Proč to vykládám? Protože v tomto postupu se skrývá tajemství Zmeškalovy tvůrčí metody i přitažlivosti jeho prózy. Zvolená narativní technika labyrintu je totiž schopná pohltit a do celku „zakódovat“ nejen jakoukoli slovní frázi, ideu, situaci, děj, ale také mnohé literární inspirace. Čtenář, který přistoupí na hru a pokusí se z textu „dekódovat“ významy, tak jednak prochází příběhem směrem k jeho vyřešení, současně se však jen jakoby mimochodem může také kochat nečekanými atrakcemi: například sečtělostí autora, jakož i sečtělostí svou (neboť je to přece on, kdo autorovu sečtělost pozná).

Byť má tato myšlenková hra u Zmeškala nejednou povahu povýtce ornamentální, takto chytrými díly, která se nepodbízí a umožňují čtenáři testovat míru své vzdělanosti, česká literatura příliš neoplývá. Již dnes lze v jednotlivých recenzích obhlédnout obrysy budoucích diplomových a doktorských prací, které budou analyzovat, kdy a jak Zmeškal tvůrčím způsobem využil svou obeznámenost s dílem toho či onoho spisovatele (Kafky, Čapka, Haška, Gruši, Borgese, Márqueze a mnoha dalších), se starověkými mýty, případně s jednotlivými zahraničními literaturami (zejména anglosaskou), jakož i s jednotlivými románovými formami a vzory.

Důležitou součástí čtenářova bloudění ve Zmeškalově labyrintu jsou však také atrakce dějové a motivické. Autorovy příběhy rozhodně nejsou nuda, nuda, šeď, šeď. Neulpívají ve stereotypech každodennosti a průměru, neboť autor se nebojí všelijakých romantických, žánrových, bizarních či drastických nápadů a efektů. Již v úvodní kapitole se tak jedna z hrdinek v den své svatby probouzí v místnosti plné květin (uprostřed socialismu konce šedesátých let) a její budoucí manžel (a tyran) je rodem šlechtic. A je-li ústředním prohřeškem příběhu opakovaná nevěra manželky s estébákem, který na počátku let padesátých jejího muže dostal do vězení, tak tu nejde o obyčejný sex, ale o sadomasochismus podtrhující zrůdnost jejího podrobení i ďábelskost moci, jejímž tvořivým vykonavatelem tento sadista je. Efektní je ostatně také dějová linie spjatá s titulním motivem milostného dopisu klínovým písmem, který potvrdí lásku ústřední dvojice, nicméně jeho doručení zabrání smrt.

Tím se ale dostávám k ději románu, jehož vlastní přitažlivost je v tom, že je a také není o české minulosti. Jestliže v dějinách literatury můžeme identifikovat řadu přístupů k problematice komunistického režimu a života v něm, tak podstatou novosti přístupu Zmeškalova je, že v jeho pojetí se tento režim mění – aniž by se autor zřekl jasné hodnotové orientace – v obecně lidskou situaci a volný prostor pro fabulaci. Zmeškal při vykreslování životních osudů svých hrdinů nepátrá po konkrétních historických a politických příčinách nadvlády zla, které určilo jejich existenci, nýbrž pracuje s abstraktním modelem tohoto zla a jím pokoušenými jednotlivci. Jeho obrazu komunistické minulosti tak mnohdy chybí věcná konkrétnost a přesnost (např. rodná čísla byla zavedena až v letech 1953-54), nicméně jako obecnější model vychází vstříc vnímání dnešních čtenářů, pro které tento režim také už není konkrétní žitou a tíživou realitou. Mění se tak v příběh nadčasový, jenž by se vlastně mohl odehrát kdekoli. Potřeba vyprávět příběhy a obecný mýtus neutěšenosti složitého lidského bytí tu vítězí nad potřebou přímočaře obžalovávat a překotně soudit.

Útočnější je autor tam, kde se tematicky přibližuje k současnosti a chce ji nahlédnout prostřednictvím postavy, která do Čech přichází zvenčí. Paradoxem je, že i v těchto pasážích zůstává věrný mýtům, neboť jeho odsudek toho, jak tu žijeme, velmi souzní s klíčovou součástí českého národního sebevědomí, totiž s hrdostí nás českých intelektuálů, že na sebe vůbec, ale vůbec nejsme ani trochu hrdí – a že to dokážeme o sobě naplno říci a napsat.

Zkrátka, život této knihy v české kultuře bude ještě velmi dlouhý.