Silný příběh rozprostírající se téměř do období 50 let, řemeslně dobře zvládnutá vyprávěcí technika, efektně kombinující různá časová a vyprávěcí pásma a styly (časově i kauzálně lineárnímu vyprávění dávno odzvonilo), dokreslení vyprávěného příběhu básnicko-filozofujícími úvahami jedné z vedlejších postav – na světě je nový český román a s ním autor, který jistě stojí za zaznamenání.

Hlavní dějovou linii představuje příběh Josefa Černého a jeho ženy Květy. Ti na své první schůzky chodili mj. na přednášky prof. Hrozného, rozluštitele chetitského písma; zájem o klínopisného písmo se pak pro Josefa stal nejen celoživotním koníčkem, ale především symbolem jeho lásky ke Květě. Tato láska, dá se říci hlavní téma románu, navzdory velmi tvrdým zkouškám a opakovaném dlouhodobém odloučení, vydržela manželům celý život. Je pouze zákonem životní tragiky, že si vzájemné odpuštění nestihli manželé sdělit a že až jejich dcera Alice, nesoucí v sobě břemeno této velké smutné lásky, musí se směsicí vzteku a dojetí toto posmrtné a příliš pozdní „odhalení“ přijmout.

Zmeškal promítá milostný příběh na pozadí chodu velkých dějin, jež byly v druhé polovině dvacátého století skutečně bouřlivé a není snad ani možné, aby se jednotlivce nějak nedotkly. Nepouští se ovšem do analýz střetu člověka s anonymní mocí, pozornost je soustředěna na to, jaký má dějinný tlak dopad na osobní život, jaká soukromá dramata může způsobit. Josef byl sice v padesátých letech zavřený, ale s výjimkou pasáže o mučení při výsleších se o jeho pobytu ve vězení nedozvíme nic. Jsou tu dvě základní zkušeností, vyplývající z jeho uvěznění. První je jeho setkání s dcerou po návratu z vězení; de facto poznává vlastní dceru, až když jí je 11 let. Druhou, pro život jeho a celé jeho rodiny mnohem závažnější zkušeností, je pozdější odhalení děsivého sadomasochistického vztahu jeho manželky s Hynkem Jánským, bývalým spolužákem a kamarádem (jenž o Květu kdysi také usiloval), později však hlavním Josefovým policejním vyšetřovatelem. Tento moment románu zároveň podněcuje zde jen naznačené úvahy o složité psychologii vztahu mučitel – oběť.

Josef nedokáže Květě zradu odpustit a na dvacet let se od ní odstěhuje; jejich jedinou spojnicí po celá ta léta je dcera Alice a později vnuk Kryštof. Snad paradoxně to, že Alice má zcela nefungující manželství, vyúsťující ve fyzické napadení, po němž potratí, dá Květě a Josefovi, každému zvlášť, sílu toto odloučení a bolest nějak přežít. Musí totiž poskytnout podporu dceři, která zůstala sama s dítětem. Zdá se, že svůj smutek v sobě jakoby uzavřou, a tak je to právě Alice, která vlastně absurditou celé situace (dva lidé se milují, snad si i dávno odpustili, ale nedokáží si to říci) nejvíc trpí. Je to nakonec ona, která mi vyznívá jako postava nejsmutnější a nejosamělejší. Katarzí pro ni může být pouze ono vědomí silné lásky a oddanosti, kterou nezničí nic, ani její hlavní protagonisté.

Pandánem příběhu jedné obyčejné české rodiny semleté chodem dějin jsou básnicko-filozofující vize záhadné postavy cukráře Marka Svobody (nomen omen), zprostředkované rodinným přítelem psychiatrem Lukařským. Svoboda ve svých podobenstvích uvažuje o čase, nesmrtelnosti; zvláště působivé je jeho vyprávění o děsivém vědeckém experimentu, zkoumajícím poměr genetických a výchovných faktorů při zrodu zla. V tomto experimentu se pan Svoboda učiní vyvoleným pokusným zvířetem, jež o sobě po letech zjistí, že je údajně genetickým dvojčetem Adolfa Hitlera a že nic v jeho životě, včetně jeho ženy, není skutečné a není výsledkem jeho osobních rozhodnutí, ale přísně naprogramovaným a řízeným vědeckým projektem. Tato zrůdná „hra na boha“ je jen jiným pojmenováním té největší obžaloby, jež Zmeškalův román společenskému systému předkládá: neodpustitelná infiltrace do intimního života, svobody vůle a rozhodování každého jednotlivce, děsivá nadto tím, že se zaštiťuje „bohulibými“ účely, vědeckou teorií (jíž se dá ospravedlnit cokoli).

Jedinou skutečnou slabinou románu je pro mne postava bratránka Jiřího, který přijíždí po sametové revoluci do Čech a částečně nevědomky zasáhne do života Černých jako „deux ex machina“ – Josefův dopis klínovým písmem, v němž Květu žádá o odpuštění, zanese odborníkovi na klínové písmo, a tím aspoň Alici zprostředkuje otcovo vyznání lásky a prosbu o odpuštění. Rušivým elementem pro mne byly především Jiřího dopisy sestře, v nichž Čechoangličan „z nadhledu“ hodnotí místní poměry a obyvatele. V těchto generalizujících charakteristikách sklouzává vypravěč k povrchním banalitám, zaobaleným do pozlátka „trefných postřehů“; pro mne osobně jsou tyto pasáže efektním prvkem, který se minul účinkem.

Na rozdíl od jiných kritiků jsem rezervovanější, pokud jde o Zmeškalovo přirovnání k vypravěčskému umění Hrabalovu; nevidím ve Zmeškalovi ani spásonosnou čerstvou krev pro českou literaturu, to ostatně není myslím smyslem ani debutů, ani spisovatelů-jednotlivců. Tomáš Zmeškal napsal dobrý román, dojemný i otevřený dalším reflexím, a já se budu těšit a budu zvědavá na další.