„Pavlov. A jeho slavné pokusy se psy. Jednoduché, vyzkoušené a funguje to na všechny. Teorie podmíněných reflexů.“ To je úryvek jedné z ústředních a aspoň pro mne nejpůsobivějších scén románu Milostný dopis klínovým písmem od Tomáše Zmeškala, loňského bestselleru oceněného v listopadu Cenou Josefa Škvoreckého. Jednu z klíčových dějových linií této knihy tvoří sadomasochistický vztah Květy, manželky hlavního hrdiny Josefa, s Hynkem Jánským, jejich společným bývalým spolužákem a kamarádem (jenž o Květu kdysi také usiloval), po Josefově uvěznění komunisty však hlavním Josefovým policejním vyšetřovatelem. Květa za Hynkem zprvu přichází proto, aby pomohla zatčenému manželovi. Hynek ji ale postupně psychicky ovládá: přes pouta, která si má Květa nasadit, aby se údajně mohla vcítit do Josefovy situace, se dostávají k bití, které ji stále více vzrušuje. „Pozvolna si jak Hynka, tak i bolest, kterou jí způsoboval, zamilovala. Po několika měsících už nikdo z nich nepředstíral, že by se Hynek snažil pomoci Josefovi, spíše se jejich poměr stal poutem, které je slučovalo“. Když se ho po několika měsících zeptala, jak to dokázal, odpověděl právě výše citovaným odkazem na Ivana Petroviče. Mnohaletý vztah Hynka a Květy pak ukončuje až Josefovo propuštění z vězení a neodčinitelně poznamená život obou manželů až do konce jejich životů.

Na tuto ústřední zápletku můžeme pohlížet z nejrůznějších perspektiv: třeba historického či sexuologického. Několik historiků, kteří se zabývají komunistickým útlakem a které jsem oslovil s otázkou, nakolik je podle nich příběh historicky „autentický“, mi odpovědělo, že se s takovým případem přímo nesetkali, i když existují případy podobné. Podle připravované knihy historika Jana Kalouse byl důstojník StB Miroslav Pacanda 17. 2. 1950 „potrestán 28 dny domácího vězení a srážkou 500,- Kčs zvláštního příplatku za udržování důvěrného styku s ženami vyšetřovanými StB“, zmínit můžeme i film Archiv, v němž má žena intimní styky s udavači vlastního manžela. Vítězslav Sommer Zmeškalův příběh hodnotí jako „dost lacinou literární figuru, jak přiblížit dobu‘ (příslušník StB jako sadista zneužívající manželku oběti)“, autor podle Sommera patrně více čerpal „ze současného populárního zobrazování komunismu, než z nějakého konkrétního případu“, Zmeškalovo ztvárnění podle něj odpovídá současnému mainstreamovému zobrazování komunismu jako duality dobra a zla („režim“ vs. „společnost“), říká tudíž více o době, v níž byl napsán, než o době, v níž se odehrává.
Hned ovšem spěchám dodat, že každý spisovatel má samozřejmě právo psát podle své vlastní fantazie, a spolu s Aristotelem musím zopakovat, že spisovatel píše nejen o tom, co se stalo, ale i o tom, co se stát mohlo. V tomto smyslu mnozí recenzenti poprávu konstatovali, že Zmeškalův román vykresluje „neodpustitelnou infiltraci komunistického režimu do intimního života, svobody vůle a rozhodování každého jednotlivce“ (Veronika Košnarová), a přitom se ještě zaštiťoval „bohulibými“ účely, vědeckou teorií.
Na otázku, co si o příběhu myslí sexuologové, mi Radim Uzel odpověděl: „ten román jsem samozřejmě četl hned, když byl vydán, a už tehdy jsem si říkal, že je to sice asi fikce, ale klidně se to mohlo stát. Vztah Květy k Hynkovi je podobný situaci uvězněných lidí, kteří jsou podrobováni ,vymývání mozků‘. Ke svým vyšetřovatelům zaujímají posléze přátelský vztah a jsou jim dokonce vděčni - je to obdoba stockholmského syndromu. Ostatně prý v každém člověku na dně duše dřímají nějaké sexuální perverze i když celý život skryty v nevědomí“. I Jaroslav Zvěřina připustil, že se cosi podobného - při předpokladu sadomasochistických vloh - mohlo stát, spíše ale zdůrazňuje, že se „onen příběh v mnoha erotických textech v různých obměnách opakuje. Mnoho sadistů sní o tom, jak jejich objekt nakonec přijde na chuť jejich preferovaným aktivitám. Někdy se to jistě stát může, mnohem více jde však o fabulaci těch SM autorů, než o skutečné příběhy.“ Ony necelé tři strany Zmeškalovy prózy můžeme samozřejmě posuzovat třeba v kontextu žánru BDSM, a dají se tedy „použít“ jako erotická četba sloužící ke vzrušení. Raději ale přiřaďme Zmeškalovu knihu k dalším literárním uměleckým dílům, která rovněž tematizují I. P. Pavlova a jeho teorie (na okraj uveďme, že tento psycholog a fyziolog letos slaví 160. výročí narození).

U Zmeškala je odkaz k Pavlovovi sice explicitní, ale co se týká popisu sadomasochistického vztahu, vlastně jen přibližný či nepřímý, uveden by teoreticky mohl být i jiný behaviorista (kupříkladu o Američanovi J. Watsonovi se ví, že u jedenáctiměsíčního chlapce vyvolal pomocí podmíněných reflexů panický strach ze všech chlupatých objektů a nijak se později nesnažil ho tohoto strachu zbavit). Pavlov, který byl komunisty sovětskými i československými silně ideologicky zneužíván a glorifikován jako tvůrce „materialistického učení o vyšší nervové činnosti“, v knize vystupuje především jako symbol režimu manipulujícího svými oběťmi, degradující je pomocí zneužité vědy na úroveň lehce ovlivnitelných zvířat (ne náhodou Hynek Květu tituluje slovy „má drahá dojnice“). Na jiné rovině je takové počínání v knize znázorněno v jedné z paralelních dějových linií: v básnicko-filozofující vizi záhadné postavy cukráře. Jde o příběh děsivého vědeckého experimentu, zkoumajícího poměr genetických a výchovných faktorů při zrodu zla. Vybraný objekt zjišťuje, že je údajně genetickým dvojčetem Adolfa Hitlera a že nic v jeho životě, včetně jeho ženy, není skutečné a není výsledkem jeho osobních rozhodnutí, ale přísně naprogramovaným a řízeným vědeckým projektem. Po tomto odhalení onen „klon“ páchá sebevraždu, ale záhy se zjišťuje, že došlo ke genetickému omylu, že je totiž ve skutečnosti klonem ruského vojáka, který Hitlerovy ostatky odvážel do Ruska, načež je s vědeckou arogancí oficiálně konstatováno, že byl experiment zbytečný a musí se opakovat. Oproti tomu slavný román Duha gravitace od Thomase Pynchona přesnými odkazy či citáty z Pavlova přímo překypuje, i když snahy o pavlovovská vysvětlení schopnosti hlavního hrdiny vycítit s několikadenním předstihem, kam během druhé světové války dopadne německá raketa, v kterýchžto místech pravidelně provozuje bohaté a pestré sexuální styky, jsou opravdu kuriózní (postmodernost díla je v českém překladu ještě posílena tím, že Pavlovův dopis psychologovi Pierru Janetovi je vydáván za „dopis Žanetě“). Blíže má ke Zmeškalově próze Konec civilizace od Aldouse Huxleyho. V této antiutopii jsou popsány speciální Neopavlovské predestinační sály, ve kterých je od nejútlejšího věku v dětech vzbuzována instinktivní nenávist ke knihám a květinám. Jde přitom o společnost totalitní, ovšem zaměřenou na co největší spotřebu; jak uvádí ředitel zmiňovaných sálů:
„Predestinujeme masy k odporu vůči přírodě, ale zároveň je uzpůsobíme tak, aby našly zalíbení ve všech sportech v přírodě. Přitom dbáme, aby každý sport vyžadoval složité nářadí. Takže teď nejen používají dopravních prostředků, ale jsou také spotřebiteli průmyslového zboží.“ Také v Huxleyho textu státní moc proniká i do nejintimnějšího prostředí, i když jinak a vlastně ještě radikálněji než u Zmeškala: trvalé milostné vztahy jsou zde přísně zakázány a milostný život je redukován jen na sex s příležitostnými partnery. Jakýsi protipól Huxleyho antiutopie představuje kniha Walden dvě od Burrhuse Frederica Skinnera. Ten začínal jako spisovatel, ale setkání s knihami Pavlova a Watsona ho přimělo vydat se na dráhu behavioristického vědce, rozvíjejícího jejich koncepty. Skinner ve svém románu vykresluje malé společenství, ve kterém se děti od narození pomocí odměn (pozitivního posílení) pečlivě vedou ke spolupráci a společenskému životu; veškeré chování je pod kontrolou, ale (jak jinak!) „pro dobro a štěstí všech“. Za zmínku stojí, že od roku 1948, kdy byla kniha napsána, bylo učiněno několik pokusů o uskutečnění Skinnerovy vize, některé z těchto komunit stále existují a především komunita Twin Oaks dobře prosperuje (záhy po svém založení se však vzdala své těsné vazby na Skinnerovu knihu).

Těžko říct, co by si o podobných nedávných či soudobých pokusech o vytvoření ideální komunity na zásadách behaviorismu myslel Pavlov. Každopádně víme, co si myslel o utopii komunistické: v jednom z dopisů Bucharonovi prý ve 30. letech napsal: „Bože můj, jak těžké je nyní pro sebeméně počestného člověka žít v tom vašem Socialistickém Ráji“. Podle článku rusisty Tomáše Glance Fyziologie ruského života se ona zmiňovaná glorifikace Pavlova v době komunismu zdá až neuvěřitelná vzhledem k tomu, jak silně Pavlov komunistický režim odsuzoval a příliš se tím netajil. S režimem sice spolupracoval, ale zároveň třeba o Leninovi prohlásil, že to byl „šílenec se syfilisem v mozku“. Stavěl se proti masovým rozsudkům smrti, které podle něj vedou k „animalizaci společnosti“: člověk se „snadno stane zvířetem, je však strašně těžké toto zvíře učinit znovu člověkem“. Po své zkušenosti s bývalým spolužákem z bohosloveckého semináře, kterému vylíčil svoje pochybnosti o posmrtném životě a který následný den spáchal sebevraždu, Pavlov neschvaloval ani pronásledování náboženství, jež označoval za velkou státnickou chybu, která bude mít škodlivé následky. Po ztrátě víry svého dětství se prý pokoušel „postihnout Boha ve fyziologii“. Celý život pak podle Glance zvažoval, kolik ďábelského v sobě skrývá v jádru egoistické pokušení pronikat stále hlouběji k podstatě pozemských jevů. Goethova Fausta a Lermontovova Démona prý ostatně míval stále při sobě.
Můžeme se ovšem přít nad tím, zdali svou spoluprací s režimem Pavlov „neřekl ďáblovi ano“, jisté ale je, že ona závažná dilemata, obsažená v Milostném dopisu klínovým písmem, Pavlovovi rozhodně nebyla neznáma. I když to o něm většina z onoho více než sta tisíce lidí, kteří denně vystoupí či nastoupí na stanici pražského metra I.P. Pavlova (dříve též Slintáči, dnes spíše Pavláku či Ípáku), vůbec netuší.