V prvotině Kameny z hor (1989) zaznamenal Vopěnka takřka deníkovou formou lyrické pocity a útržky reflexe vyvolané putováním po rumunských Karpatech; této scenérii zůstal věrný i v následující próze Balada o sestupu (1992), v níž však mladý muž, spisovatelovo alter ego, hledá na vysokohorských stezkách především sám sebe a své místo ve světě. Autobiografické motivy, tentokrát však z období, „kde v půli život náš je se svou poutí“, tvoří osu dalšího románu Hotel uprostřed života (1999). Během let se Vopěnkův tematický a žánrový rejstřík ještě znatelně rozšířil, takže se s ním můžeme setkat nejen jako s autorem psychologických próz, např. Moře smutku za tvým psem (2002), či thrilleru o mravním rozkladu společnosti Konec zákona (2003), ale také jako s filozofujícím cestovatelem-ekologem (Antarktida na prahu konce, 2000), autorem literatury pro děti (Pohádky z větrných hor, 1998) a dokonce i obsáhlé dětské encyklopedie (Poznávám život a svět, 2002).

Zdá se, že nejnovější Vopěnkova próza je současně i nejambicióznější. Autor ji vystavěl na svém oblíbeném půdorysu putování, ten však slouží pouze jako barvitý rámec protagonistova naléhavého tázání po smyslu dosud prožitého života a po hodnotě vztahů k nejbližším bytostem. David je úspěšný pražský podnikatel středního věku, materiálně dobře zajištěný a na první pohled zaměřený ryze pragmaticky. Náhlé úmrtí jeho ženy při dopravní nehodě a potřeba začít nový život ve dvojici s malým synem v něm vyvolají dosud nepoznanou osobní krizi a spustí kolotoč neodbytných otázek: jakou cenu mělo jeho manželství se ženou, s níž si příliš nerozuměl? Jak se má důvěrně sblížit s osmiletým chlapcem, o jehož nitru nic neví? Má hledat novou partnerku, anebo ustoupit vlivu konzervativních rodičů? Posléze ho ovládne představa – pro jeho okolí vrcholně nezodpovědná – že k nalezení odpovědí bude nejlépe vydat se s malým Benjaminem na pouť „do ztracena“. V rozhovoru pro MF DNES (29. 6. 2005) autor vyložil, jak chápe dvojí smysl tohoto pojmu: „Předobrazem mi byl Komenského Labyrint světa a ráj srdce, věčné hledání smyslu. Ztraceno není nutně místo, kde je člověk ztracen v tom smyslu, že zabloudil v lese. Mínil jsem spíše ztraceno vnitřní, ve vlastní duši.“

Cesta otce a syna začíná jako prázdninový výlet autem na Šumavu a do horských vesniček v rakouských Alpách. V neznámém prostředí a mezi cizími lidmi se původně nesourodá dvojice čím dál víc sžívá a otec si uvědomuje, „jak je nesamozřejmé, že mám svého milovaného syna při sobě a že přese všechnu křehkost a zranitelnost nás dvou dnes nikdo nepřijde, aby nás rozdělil“ (s. 55). Další náhodně zvolená trasa směřuje přes Dolomity k pláži na pobřeží Jaderského moře, odtud do Terstu a dále lodním trajektem na ostrov Korfu. Proměnlivá civilizační a přírodní scenérie je pozadím, na němž se odehrávají idylické výjevy (několikadenní chlapcovo kamarádství s mladými fotbalisty) i dramatické okamžiky napětí (ohrožení mafiány při noclehu na opuštěném místě). Martin Vopěnka však tentokrát nepsal cestopis; jeho vypravěč je sice bystrý pozorovatel a umí ve výstižné zkratce popsat krajinu a její obyvatele, avšak zaobírá se především tím, co se děje s ním samým, s jeho synem a s jejich vzájemným vztahem. Tohle dění je ovšem obtížně popsatelné a nejednoznačné. V Davidovi se střídají chvíle euforie, naplněné pocitem bezmezné otcovské lásky, se zoufalou opuštěností, touhou po fyzické přítomnosti ženy i po jejím chápavém kamarádství. Benjamin se raduje z přívětivého moře a z prodloužených prázdnin, ale současně se mu stýská po milované mamince a po domově. Protagonista se z pražské krize vyvolané vztahy k nejbližším bytostem přenesl do zvláštní izolovanosti na rajském ostrově, jež ho nutí k hlubším existenciálním úvahám o smyslu života. „A jestli nějakého smyslu vůbec dosáhnout lze, anebo jestli existují jen prchavé radosti – drobné orgasmy, v nichž si myslíme, že jsme se něčeho dotkli, ale ono se nám to vzápětí rozplyne a jsme nuceni být znovu jen sami sebou – svým vlastním bídným hmyzem k zašlápnutí. Anebo mají být náplní života soudobé orgie hojnosti?: sportovní utkání, televizní pořady, dovolené a kariéry, jejichž účelem není nic jiného než zapomnění? Je život, jenž nám byl dán, příliš nesrozumitelný, než abychom si mohli, byť jen na jediný okamžik, připustit jeho tíži?“ (s. 124). Tázání se týká i možné existence Boha, avšak zůstává bez odpovědi: pokud je Bůh ve světě přítomen, je nesrozumitelný. Otec a syn jsou kdesi ztraceni jako dva poslední lidé na Zemi; dospělý muž se v té chvíli obrací k vládci všehomíra, zatímco dítě, zasažené předčasnou zkušeností s matčinou smrtí, hledá vysvětlení konečnosti lidského života u svého otce.

Putování do ztracena pokračuje z Řecka směrem na sever, snad proto, že hrdina podvědomě přece jen touží přiblížit se k domovu. Bulharsko je vylíčeno stručně a spíše v temných barvách, neboť vesnice i města, jimiž dvojice projíždí, nesou viditelné stopy nesmyslného komunistického hospodaření. Poslední třetina románu se otevírá převozem přes Dunaj z bulharského Vidinu do rumunského Calafatu. Vypravěč nezapře svou výbornou znalost jižních Karpat a je zřejmé, že nejdramatičtější část děje se odehraje právě zde. Zimní přechod přes pohoří Godeanu a Ţarcu je sám o sobě těžkou zkouškou, ale to horší má ještě přijít, protože David při jízdě autem na pusté horské silnici přijde málem o život (napínavé detaily netřeba prozrazovat). Poté, co ho z kómatu zachrání lékaři v temešvárské nemocnici, a po týdnech beznadějného pátrání se opět shledává se synem, o něhož se mezitím postarala prostá horalská rodina. Z kapitol věnovaných Rumunsku utkvívá v paměti nejen sugestivní popis nevyzpytatelných hor, ale i plejáda věrohodně načrtnutých postav, především laskavá sestra Maria. Cesta do ztracena se definitivně uzavírá poněkud sentimentálním epilogem z doby, kdy Benjamin je již dospělý a jeho otec muž na prahu stáří; oba si zpětně uvědomují, jak pro ně bylo jejich někdejší společné putování významné.

Velkou předností nového Vopěnkova románu je jeho čtivost. Autor umně propojuje psychologické postřehy s cestovatelskými, filozofická témata s dobrodružnými epizodami; jako by bral ohled na čtenáře, jehož chce pro svůj námět zaujmout, aniž by ho nudil moralizováním nebo provokoval formálními experimenty. Po patnácti letech od svého debutu je Martin Vopěnka zkušený prozaik, který umí příběh kompozičně vystavět a vyprávět ho kultivovaným jazykem. Pro pořádek však uvedu i rušivé momenty. V textu, kde každý motiv má svůj účel, se mi jeví jako nefunkční rozvláčné, „technicky“ popisné erotické pasáže, v nichž jde většinou jen o náhodný sexuální kontakt; jejich důležitost v románě „o něčem jiném“ by bylo možno srovnat třeba se sprchováním nebo čištěním zubů (o němž se tak podrobně nemluví). Připomínka jiného rázu se týká práce odpovědného redaktora, který mohl napravit několik gramatických a pravopisných přehlédnutí, např. „mateřské obětí“ (s. 39), „tudy mohla vézt medvědí stezka“ (s. 176), „o nějakém hormonu, jenž mozek vyplavuje“ (s. 214). Vzhledem k zaujetí, s nímž jsem román četla, jsou to však drobnosti.