Následující rozhovor je úryvkem z rozhovoru v rámci Kritického klubu Českého rozhlasu Vltava. O knize chilského autora Roberta Bolaña Divocí detektivové (Argo, 2009) pohovořila překladatelka knihy Anežka Charvátová a vedoucí Ústavu románských studií FFUK prof. Anna Housková. Pořad moderoval Stanislav Škoda. Celý rozhovor je možné si poslechnout zde.

SŠ: Žánr knihy Divocí detektivové chilského autora Roberta Bolaña je velice těžko uchopitelný. Jak ho vnímáte vy?

AH: Žánr románu Divocí detektivové se dá vztáhnout k celé řadě literárních tradic. Řekla bych, že první část je určitý příběh dospívá ní mladého muže v umělce a ve vyzrálého muže, čili určitý druh bildungsrománu. Poslední část je podobná románu Na cestě, tedy jakási akovská tradice; taky bychom ji mohli vztáhnout k filmům, nejen hollywoodským, ale třeba u nás byl znám film Mexická jízda. Nejzajímavější je ovšem střední část, která má v českém překladu asi čtyři sta stran a která je koláží, vyprávěním různých příběhů různými postavami. Celek díla by se asi ukázal nejvíce, kdybychom ho pojali jako generační román. Bolaño sám říkal, že vše, co píše, je jakýsi milostný dopis či dopis na rozloučenou s jeho generací, která se narodila v padesátých letech. A řada těchto postav jsou příslušníci právě této generace. Je to tradiční prostředí outsiderů a lidí, kteří bydlí v ubohých pronájmech nebo ani žádné přístřeší nemají, lidí, kteří se jen tak toulají Evropou, Amerikou i jinými kontinenty a jde tu o určitý životní pocit této generace – nezakotvenost, exil, různé meziprostory, letiště, na lavičce, a je tam určitý vztah ke starší generaci, která tvoří překvapivě nejvýraznější část těch vyprávění ve střední části a nejvýraznější postavy.

ACH: Co se týče žánru, každý si v knize může najít svůj oblíbený žánr, ten, který ho baví, kterému dává přednost, a jedním z těch možných způsobů je žánr autobiografie. Ale taková zvláštní autobiografie, kterou vypráví kde kdo, jen ne sám protagonista. Ve všech příbězích dává autor hlas obrovskému množství lidí a jediný, kdo tam nikdy nemluví, je protagonista Arturo Belano, který se dá považovat za jakési alter ego Roberta Bolaña, tedy za nositele jeho života, částečně fiktivního.

AH: Zajímavé také je, že Arturo Belano a Odysseus Lima nejsou nikdy vypravěči, a přestože všechna vyprávění jsou na ně navěšena a všechna se k nim vztahují, tak tyto postavy vlastně vůbec nevyvstanou, my si je neumíme představit. Je tam jakési prázdno nebo bílé místo a je to určitý záměr pocitu neexistence středu.

SŠ: Už byl zmíněn Jack ac, ale Bolaño bývá také srovnáván s Juliem Cortázarem….

AH: To je paralela, která se nejvíce nabízí. Jednak Bolaño sám vždycky říkával, že Cortázar je pro něj svatý a ze všech spisovatelů, které kdy zmiňoval, ho měl nejraději. S Cortázarem ho pojí celá řada literárních zálib. Myslím, že Cortázara uznával hlavně jako autora, který má humor, což je u Bolaña něco, co dává četbě velkou atraktivnost. Ale samozřejmě Cortázar je experimentátor, který přinesl určitý typ románu a určitý typ nálady. Pokud jde o typ románu, který se skládá z různých fragmentů, různých hlasů, tak tady se mi zdá, že je závažnější zakládající osobnost Juana Rulfa, který v roce 1955 vynalezl to, co teprve po něm vynalezl Cortázar. Takže s Cortázarem možná bude mít Bolaño více společné prostředí undergroundu a mladých lidí.

ACH: Já jsem o tom, co pojí a rozděluje Bolaña a Julia Cortázara, také přemýšlela. O Cortázarovi se často mluví jako o autorovi, který se snažil nahlédnout do kaleidoskopu ve všech chvílích, aby byl zároveň tím okem, které se dívá do kukátka, i jedním z těch sklíček, jež neustále mění pozici. Pokud bereme Cortázara jakožto autora neustále se přesýpajícího kaleidoskopu, tak Bolañovi by spíš odpovídala metafora autora hlavolamu, jehož dílky se neustále vytrácejí, některé přebývají a jiné naopak chybí , budou chybět i po přečtení celé knihy a nedají se nikdy složit. Další věc, kde se liší Cortázar od Bolaña, je typ humoru. Bolañův humor je mnohem zasutější, mnohem méně prvoplánový. V mnoha pasážích se mi stalo, že jsem ho postřehla až při několikátém čtení nebo pří čtení nahlas. Humor je tam jaksi skrytý pod povrchem. A to je pro Bolaña vůbec jakási charakteristika jeho stylu – on píše jakoby banálně. Sleduje banální životy lidí na okraji, a pod tím povrchem cosi bují.

AH: Anežka zmínila pojem banalita. Jedná se skutečně o příběhy, které se vyprávějí třeba někde na lavičce, na letišti, a pak se rychle zapomenou. A ty příběhy mají určitou zajímavost při čtení – a sice v poloze humoru a v určité napínavosti. Bolaño pojí banalitu a záhadu. Něco očekáváme, ale to očekávání je pak zklamané, historka jakoby uklouzne do ztracena a vlastně nic se nestalo. A člověk může chvílemi v četbě umdlévat, ale stojí mu za to setrvat a ten román přečíst celý, protože skutečně za tím něco je. A to, co za tím je, je velmi těžko postižitelné. Je to takové balancování nad něčím, co by se metaforicky dalo nazvat černou dírou, a nadhledem.

ACH: Já jsem přemýšlela nad tím, jak to nazvat… Já tomu říkám, že nás Bolaño tím svým nejistým způsobem vyprávění vede k jakési paranoidní četbě. Pořád čekáme, co strašného se stane, v tom psaní jsou všude náznaky, které ovšem k ničemu nevedou, v nic nevyústí. A my pořád čekáme, jsme napjatí, že kdykoliv se může cokoliv stát, a to čtenáře velmi napíná a žene ho kupředu, ale také děsí. A ještě víc možná čtenáře děsí, že se to nakonec nevysvětlí, že to na něm zůstává…

Roberto Bolaño: Divocí detektivové, přel. Anežka Charvátová, Argo, Praha 2009, 630 stran