Španělské vydání románu 2666, jenž vyšel rok po autorově smrti, má přes dvanáct set stran, anglický překlad ještě o osmdesát víc. Složitě komponovaný celek tvoří pět oddílů; Roberto Bolaño je krátce před smrtí zamýšlel vydat samostatně, aby lépe zabezpečil rodinu. Nebylo to třeba, z knihy se stal bestseller. Navíc získala hlavní cenu amerických kritiků, překlad ve svém pořadu propagovala i moderátorská hvězda Oprah Winfrey a zpěvačka Patti Smith o ní prohlásila, že je to největší kniha současnosti a že jí dává sílu tvořit.

Bolaño se narodil v roce 1953 v Chile, vyrůstal v Mexiku a od roku 1977 žil v Evropě. V Paříži umýval nádobí, v Barceloně se mu v mládí nevedlo o moc lépe a až do vydání Divokých detektivů žil poměrně skromně; sice jako respektovaný autor, ale známý jen mezi čtenáři literárních příloh. Vydání 2666 ani anglického překladu Divokých detektivů se bohužel nedožil – právě tyto knihy ho katapultovaly mezi nejúspěšnější světové spisovatele. Přitom obě vyžadují určité čtenářské odhodlání a soustředěnost, nejen kvůli rozsahu textu. Bolaño chtěl napsat kolosální dílo, „nedokonalé a bouřlivé, razící cestu k neznámému“, jak říká filosof Amalfitano právě v románu 2666.

Protagonisty první části knihy jsou čtyři univerzitní profesoři, kteří pátrají po fiktivním německém spisovateli Bennovi von Archimboldim. První dva z nich – Francouz Pelletier a Španěl Espinoza – se současně zaplétají s anglickou kolegyní a v závěru svých dobrodružství, líčených s notnou dávkou humoru, se dostávají na sever Mexika do fiktivního města Santa Teresa. Reálným předobrazem sídla na hranici Mexika a USA je Ciudad Juárez, město ovládané narkomafií, v němž se od 90. let 20. století odehrály stovky surových sexuálních vražd dívek z chudých rodin. Právě tyto nikdy nevyšetřené vraždy mají v našem příběhu zásadní místo.

Na dynamickou a vtipnou část nazvanou Kritici navazuje depresivní příběh chilského filosofa Óscara Amalfitana, aby ho o něco později vystřídala kapitola o černošském novináři přezdívaném Fate. V ní přijíždí redaktor newyorských novin Černošský úsvit do Santa Teresy napsat reportáž o boxerském utkání, přičemž řeší jakousi životní i profesní krizi a umravňuje své zvrhlé mexické kolegy. Víc než o box se nakonec zajímá o vraždy žen…

Nejdelší část románu se jmenuje jednoduše Zločiny. Bolaño v ní nezaujatým jazykem reportéra popisuje hrůzy vražedného šílenství, přičemž podrobuje nemilosrdné kritice mexickou politickou realitu. V poslední části knihy se pak objevuje přízračný spisovatel Benno von Archimboldi a děj se částečně přesouvá z Mexika do střední a východní Evropy.

Přijetí Bolañova románu 2666 nebylo jen nadšené. Někteří španělští kritici jej označili za mastodonta přehuštěného mnoha postradatelnými informacemi. Jenže právě nejrůznější odbočky, variace a zdánlivě neužitečné detaily dávají textu dynamiku; Bolaño neustále chystá čtenáři nejrůznější překvapení a udržuje ho ve střehu. Píše v podstatě jednoduchým jazykem, pohrává si s jemnou ironií, vkládá do textu banální výroky nejrůznějších postav, které se objevují stejně rychle, jako mizejí. Autorský styl se v jednotlivých částech proměňuje zároveň s tím, jak si Bolaño pohrává s žánry od reportáže přes thriller až po intelektuální satiru. Osud díla Roberta Bolaña je důkazem naprosté nepředvídatelnosti současného čtenářského vkusu i knižního trhu. Na rozdíl třeba od Cormaca McCarthyho, jehož romány byly také dlouho přehlíženy, se Bolaño své hvězdné hodiny nedožil.

Jak se vraždí v Mexiku
Když Bolaño psal o brutálních vraždách dívek a žen na severu Mexika, vycházel ze skutečných událostí z 90. let 20. století. Netušil ovšem, že to nejhorší teprve přijde. Od roku 1993 bylo v příhraničních pouštních oblastech znásilněno a zabito přes tři tisíce dívek mezi 10 a 35 lety.

Mexické provincie Chihuahua a Sonora ovládá narkomafie, která přes hranice do USA pašuje nejen drogy, ale i desetitisíce lidí. Mexiko zde vykonává kontrolu jen částečně, politické struktury jsou prorostlé s narkomafií. Jen v lednu roku 2011 bylo na severu Mexika zavražděno tři sta dívek a výsledky policejního vyšetřování jsou dosud nulové. Podle některých autorů zde nejde jen o sexuálně motivované sériové vraždy, ale o mnohem širší fenomén – Diana Washingtonová píše ve své knize Cosecha de mujeres (Ženské žně) o „mexickém safari“, kam si může kdokoliv přijet „zalovit“. Většina obětí byly ženy a dívky z chudých poměrů, které dočasně pracovaly v montážních halách na hranicích nebo se pokusily načerno přejít americkou hranici. Těla těch posledních jmenovaných často ani nebyla identifikována – ženy s sebou záměrně neměly doklady.

Život v oblastech ovládaných narkomafií se v posledních letech stal inspirací pro celou řadu spisovatelů. Například Mexičan Juan Pablo Villalobos vydal úspěšnou novelu Fiesta en la madriguera (Oslava v doupěti), v níž popisuje svět narkomafie očima malého synka všehoschopného kriminálníka. Carlos Fuentes, před měsícem zesnulý a asi nejslavnější mexický spisovatel 20. století, zase roku 2010 publikoval novelu Adán en Edén (Adam v ráji) o mocném podnikateli Adánu Garozpem, který chce zbavit zemi překupníků drog, k čemuž používá metody blízké právě těm jejich. Velkého úspěchu dosáhl i Yuri Herrera s románem Trabajos del reino (Práce na království), jehož hlavní hrdina píše pro mafiány na zakázku oblíbené narkobalady.