V letošním roce uplynulo 20 let od úmrtí významného latinskoamerického spisovatele, Mexičana Juana Rulfa, jehož nepříliš rozsáhlá, ale o to významnější tvorba měla zásadní vliv na vývoj španělsky psaného románu 2. poloviny 20. století.

Juan Rulfo se narodil roku 1918 v zapomenutém a vyprahlém kraji Jalisco ve středním Mexiku a toto nevlídné prostředí zanechalo na jeho duši hluboké a nezacelitelné jizvy. Ideologický fanatismus a zbytečné násilí, jež provázely dozvuky mexické revoluce, stály za zavražděním Rulfova otce. Krátce nato ztratil i matku a několik dalších příbuzných. Část svého dětství a dospívání strávil v jeptišském sirotčinci, ovšem životní podmínky v této instituci byly i díky druhé fázi revoluce, namířené proti církevním privilegiím, nezvykle kruté. V polovině 30. let se Rulfo vydal poprvé do hlavního města, aby zahájil studium práv, avšak po počátečních neúspěších se rozhodl fakultu opustit. Štěstí zkoušel i na fakultě filozofické, avšak i tu záhy opustil. První zaměstnání jej počátkem 40. let opět zavedla na odlehlý mexický venkov a tehdy se definitivně rozhodl, že hrdinové jeho literární tvorby budou pocházet právě z tohoto prostředí (sám i později v jednom rozhovoru uvedl, že ve městě se nikdy necítil dobře).

V této dekádě již Rulfo píše krátké povídky, které sice publikuje v některých literárních časopisech, avšak tehdy ještě bez výraznějšího ohlasu. První polovina 50. let poté změnila nejen Rulfův život, ale v širší míře i vývoj celé latinskoamerické literatury. V roce 1953 vychází poprvé knižně povídkový soubor Llano v plamenech (El llano en llamas, 17 povídek) a o dva roky později nejvýznamnější mexický román 20. století, Pedro Páramo.

Rulfovy povídky mají silně autobiografický nádech. Jejich protagonisté žijí a umírají v místech, kde vyprahlá země praská pod náporem ostrých slunečních paprsků, kde je déšť vzácný jako člověk s klidnou minulostí a kde se lidé zcela řídí instinktem a touhou po pomstě, podléhají pocitům viny a jsou neustále pronásledováni osudem, aniž mají sebemenší šanci jej změnit nebo mu uniknout. Čas je pro ně abstraktním pojmem a nic pro ně neznamená, protože věří tomu, že jejich životy nemají budoucnost. Stejně tak se vesničané neřídí objektivní společenskou hierarchií, nýbrž podvědomě tíhnou k charismatickým a krutým statkářům či banditům, kteří jim alespoň zdánlivě mohou poskytnout ochranu. Tragické konce hrdinů Rulfových povídek však nejsou způsobeny vnějšími okolnostmi, nýbrž skutečností, že jsou navždy spoutáni v pavučině vlastní minulosti, vlastních hříchů a subjektivně nezměnitelného pocitu viny. Rulfo je tak do jisté míry pokračovatelem tzv. „realismo cerrado,“ který zanechal v Mexiku první poloviny 20. století hlubokou literární stopu.

V některých povídkách sbírky Llano v plamenech již prosvítá spisovatelův cit pro monolog a jeho přesvědčení, že je pošetilé věřit v nebeskou moc, protože lidský život je oražen ďáblovou pečetí. Rovněž se zde objevují nejen jedinci s neměnným osudem, ale i celá společenství a města, mezi nimiž vyčnívá zejména legendární Comala, která je v kontextu latinskoamerické literatury synonymem pro skutečné peklo. Všechny tyto prvky jsou neopakovatelným způsobem rozvedeny v Rulfově románu.

Pedro Páramo vyšel v roce 1955 ve skromném nákladu 2000 výtisků, avšak velmi rychle se stal objektem zájmu široké čtenářské obce. Z dnešního hlediska se jedná o jeden z nejoriginálnějších románů, kterým minulé století obohatilo světovou kulturu, a nespočet kritiků a literárních analytiků se dodnes snaží zcela uspokojivě vysvětlit Rulfovu symboliku (sám autor se vždy tvrdošíjně bránil své dílo interpretovat).

Děj románu není na první pohled složitý. Vypravěč, Juan Preciado, se na přání své umírající matky vrací do její rodné vesnice, kterou v horečkách popisovala jako krásné a klidné místo, obklopené zelenými loukami a překypující hojností. Po příchodu do vsi však zjišťuje, že se ve skutečnosti jedná o vyprahlé, zhoubné a prokleté místo, že všichni muži jsou potomky Pedra Párama a že všichni obyvatelé (včetně Párama) jsou již po smrti. Život v Comale tak není nic víc než pouhá vzpomínka. Pod tíhou své vlastní minulosti Juan Preciado rovněž umírá a svůj hrob sdílí s místní ženou, Doroteou, jež celý život toužila po dítěti a naději ztratila až poté, co ve snu zaklepala na nebeskou bránu a dozvěděla se, že její sen nikdy nedojde naplnění. Její prázdný a smutný život, prosycený nesplnitelnou touhou a zbytečnými nadějemi, je prototypem života v Comale, jejíž obyvatelé se vidí pouze takoví, jací by si přáli být, a ne jací ve skutečnosti jsou – Pedro Páramo se do vesnice vrátil pomstít smrt svého otce a postupně se stal vraždícím tyranem a neomezeným vládcem kraje, avšak až do konce života se považuje za romantického a nevinného mladíka, který platonicky touží po místní dívce Susaně San Juan. Dorotea je po Preciadově smrti tím, kdo se stane jeho průvodcem historií Comaly a kdo mu pomáhá identifikovat hlasy obyvatel. Ze svého hrobu spolu sledují poslední roky Páramova života a jsou svědky toho, jak se zmocní Susany San Juan a nakonec se s ní ožení. Po její smrti ztratí i Pedro Páramo jediný smysl života, zaslepen zuřivostí a zoufalstvím dovede ves k záhubě a nakonec i on umírá rukou svého vlastního syna, Abundia.

Stručná interpretace románu Pedro Páramo, který rovněž obsahuje mnohé autobiografické rysy, je dosti obtížná a při jeho symbolické bohatosti je zapotřebí pojmout ji spíše heslovitě. Na první pohled je román souborem několika epizod ze života krutého mexického latifundisty s divokou minulostí, jež získal své jmění a moc nečestným způsobem, což nakonec způsobilo jeho tragicky neodvratný konec; příběh ovšem nepřináší na tematicky již hodně vyčerpaném poli střetu všemocného lokálního diktátora a vykořisťované vesnické populace v podstatě nic nového, a bylo by pošetilé domnívat se, že spisovatel Rulfova talentu by se spokojil s napsáním „pouhého“ realistického románu (který by navíc bez další interpretace často nepůsobil příliš věrohodně). Pokud ovšem chceme najít určitou symboliku i v této skořápce, můžeme konstatovat, že Rulfo uvažuje a rozjímá nad politickou a sociální problematikou pohnutých období mexických dějin a jejím dopadem na populaci, zejména co se týče mexické revoluce, korupce v porevoluční církvi a zneužívání moci ze strany tehdejších mexických politických představitelů.

Dalšího rozměru nabývá román poté, co zvážíme méně transparentní, avšak o to významnější podtext celého díla – tím je symbolické hledání otce a ochránce a touha zadusit v sobě dlouho potlačovanou existenciální nejistotu a chaos. Protagonista Juan Preciado paradoxně hledá tyto hodnoty v oblasti, kde je patriarchální společnost s naprosto dominantní úlohou muže více než ortodoxní, avšak tuto skutečnost lze přičíst rozporu mezi autorovou náklonností k regionálnímu stylu života a dědictvím jeho dětského traumatu. Symbolické „hledání“ je v latinskoamerické literatuře častým tématem – vzpomeňme například na Riverův Vír/Zelené peklo (La vorágine), Carpentierovy Ztracené kroky (Los pasos perdidos), Güiraldesův Don Segundo Sombra či na některé z Borgesových povídek. Stejně jako oni dokázal Rulfo neopakovatelně zasadit svůj příběh do prostředí, které dobře znal a které jej tolik poznamenalo. Celý příběh Rulfova románu pak díky významným náboženským referencím nevyhnutelně vede k domněnce, že hledání otce je kromě nezpochybnitelné osobní roviny mystickým hledáním ztraceného Ráje s figurou spravedlivého Boha. Avšak i toto hledání končí frustrací, zklamáním a rozčarováním a navíc v pekelném místě, kde se naděje, laskavost a víra v dobro již staly prázdnými pojmy. Symbolická figura patris omnipotentis sice skutečně existuje, avšak svými činy nepřinese svému okolí spásu, ale zkázu. Ani smrt Comale nepřinese klid – kolo nekonečného utrpení a nutnosti vykoupit se z vlastní viny, jejíž prapůvod už vlastně nikdo ani nezná, se točí i nadále.

Rulfo ve svém románu vůbec nerespektuje tehdejší zavedené literární konvence a technika vyprávění opravdu působí zmateně a nesourodě. Čtenář musí čelit útržkům dialogů, monologů a hlasům, jejichž identitu si může pouze domýšlet. Zároveň je systematicky porušován chronologický sled vyprávěných událostí a vysvětlení řádků, které právě čteme, či jejich zařazení do celkového kontextu se mnohdy dočkáme až se zpožděním. K celkové náročnosti textu přispívá i časté střídání subjektivního vyprávění v první osobě (Juan Preciado) a objektivního pohledu na okolní dění v osobě třetí s častými vnitřními monology (např. Pedro Páramo). Někteří konzervativní kritici zpočátku nesouhlasili s takto členěným a náročným vypravěčským stylem, avšak čas dal za pravdu spíše Rulfovi a stvrdil jeho neoddiskutovatelný vliv na další vývoj románu v Latinské Americe – například tři stěžejní novely 60. let (Smrt Artemia Cruze Carlose Fuentese, Zelený dům Vargase Llosy a Nebe, peklo, ráj Cortázara) mají z hlediska stylistického pojetí s Pedrem Páramem mnoho podobností; i v nich musí čtenář vystoupit z pozice pouhého receptora předkládaného textu a do jisté míry s autorem aktivně spolupracovat, aby nenávratně neztratil nit příběhu.

S vydáním Pedro Páramo vlastně i skončila Rulfova spisovatelská dráha a autor se začal věnovat jiným činnostem a svým zálibám. Miloval fotografování; na počátku 80. let byla uspořádána výstava s jeho fotografiemi, později vyšly i v knižní podobě. Podle jeho scénáře je v roce 1964 natočen vzácný film El gallo de oro o milostném trojúhelníku na pozadí kohoutích zápasů, v roce 1967 je pak poprvé zfilmován i Pedro Páramo. V těchto letech Rulfo hodně cestoval, ve velké oblibě měl například Německo (němčina byla také prvním světovým jazykem, do něhož byl jeho román přeložen), pracoval v rozličných kulturních institucích a objevoval se na kongresech a přednáškách po celém světě. Jeho přínos světové literatuře byl oceněn i celou řadou cen, například Premio Xavier Villaurrutia (1957), Premio Nacional de Literatura (1970) či Premio Príncipe de Asturias (1983). V lednu r. 1986 pak Rulfo předčasně umírá v Mexiku, v zemi, kterou dokázal ve svém díle zachytit tak svébytným způsobem jako žádný mexický autor před ním a dodnes má neotřesitelnou pozici mezi nejvýznamnějšími latinskoamerickými spisovateli 20. století.