Když se v roce 2008 objevila prvotina tehdy šestačtyřicetiletého Tomáše Zmeškala Milostný dopis klínovým písmem, byla z toho malá senzace. Vyzrálý, současnou zahraniční tvorbou poučený a chytře strukturovaný román obstál sám o sobě, na atraktivitě mu přidalo, že vizáž (a původ) autora rozhodně nebyla pro české prostředí typická. Zmeškal je totiž synem konžského studenta a české matky. Pro Milostný dopis klínovým písmem to bylo ještě zcela bezpředmětné, protože příběh knihy řešil osudy jedné téměř průměrné české rodiny v průběhu druhé poloviny dvacátého století, v následující próze Životopis černobílého jehněte (2009) však již téma jinakosti související s barvou kůže hrálo podstatnou roli. Byl to text osobnější – a možná i proto od svých postav Zmeškal ztrácel onen odstup, který zafungoval v jeho prvním publikovaném románu.

Po čtyřech letech přichází autor s další knihou, kterou si i sám vydal v nově založeném nakladatelství Mishkezy. Nejde ovšem o román, ale o jakousi autobiografickou reportáž, či možná přesněji řečeno reportážní poznámky; kniha Sokrates na rovníku má podtitul rodinné reportáže. Pro část publika to může být trochu zklamání, pokud se těšili na další rafinovaně prokomponovaný příběh. Ale když se do knihy začtou, to zklamání nebude tak velké: pátrání po otci, jehož stopa se po krátkém pobytu v Československu v 60. letech ztratila kdesi v obrovském Kongu, je samo o sobě dostatečně atraktivní a Zmeškal i v reportážním žánru prokazuje cit pro úsporný, ale nikoliv ochuzený jazyk, plný drobných impresí a postřehů. Zejména v první časti mnohokrát názorně demonstruje, jak jsou v Češích zakořeněny geokulturní (a tak trochu i rasové) předsudky, jakkoliv si to mnohdy neuvědomujeme. A jak rozdílně se na koloniální období dívají bílý Evropan a Afričan, respektive africký Evropan (sám Zmeškal se označuje za Afročecha). Protože zatímco většina blahobytných Evropanů má pocit, že jejich předkové černému kontinentu přinesli civilizaci, Zmeškal upozorňuje, že ta civilizace byla v devatenáctém století u hromadného vraždění původních obyvatel Konga, možná první vskutku masové genocidy, a že Belgie svou kolonii ještě v padesátých letech dvacátého století krutě ždímala, přičemž mnozí Belgičané tu dobu považují za nejšťastnější léta své země.

Zmeškal to líčí zčásti se smířenou, málem chápavou hořkostí, zčásti se zadržovaným rozčilením, když se s nějakým projevem české nebo belgické zabedněnosti setká přímo. Mezitím se snaží proniknout skrze hradbu zprvu nepřátelských (v 80. letech), pak jen neochotných a nečinných úřadů, aby zjistil, jako to bylo s jeho otcem a zda ještě žije. V druhé části nakonec skutečně do Konga vyráží, aby svého již těžce nemocného otce poznal a s ním také jeho rozvětvenou rodinu. Přičemž v popisu poznávání svých afrických příbuzných je vzácně nesentimentální: dál zůstává tím ostražitým a neúnavným pozorovatelem lidských povah, nenápadných společenských rituálů a více či méně skryté rodinné hierarchie, kterou svým příjezdem jakožto nejstarší syn náhle narušuje.

Sokrates na rovníku je nakonec kdesi na půli cesty mezi introspektivní prózou a reportáží. V bibliografii Tomáše Zmeškala to bude možná kniha mimořádná, protože velmi osobní, zachycující cestu, která je i není sebepoznávací a která byla pro autora osobně velmi důležitá. Pro nezaujatého čtenáře přitom zdaleka není nezajímavá a cizí a její líčení je poutavé i poučné.