Sokrates na rovníku je kniha kdesi na půli cesty mezi introspektivní prózou a reportáží. V bibliografii Tomáše Zmeškala to bude možná kniha mimořádná, protože velmi osobní, zachycující cestu, která je i není sebepoznávací a která byla pro autora osobně velmi důležitá.
Kniha je, na rozdíl od Zmeškalovy obdivované prvotiny, jež autorovi vynesla hned několik literárních ocenění a přízeň recenzentské obce, psána jednoduše až prostě.
„Pavlov. A jeho slavné pokusy se psy. Jednoduché, vyzkoušené a funguje to na všechny. Teorie podmíněných reflexů.“ To je úryvek jedné z ústředních a aspoň pro mne nejpůsobivějších scén románu...
Součástí Zmeškalovy poetiky totiž je jeho schopnost psát tak, aby svým textem před čtenáře v poklidném tempu kladl otázky a nespěchal s odpověďmi na ně. Jeho vypravování má podobu jakého bludiště, kterým musíte projít, abyste poznali skryté ústřední tajemství, současně se však na cestě za ním potkáváte se spoustou všelijakých odboček a vedlejších uliček.
Románový debut Tomáše Zmeškala (nar. 1966 v Praze) není rozhodně žádnou rychlokvaškou; podle autorových slov se rodil několik let a ještě déle čekal na publikování. Až nakladatelství Torst dalo Zmeškalovi šanci, a jak dosvědčují dosavadní reakce a především samotná kniha, neprohloupilo.
Tomáš Zmeškal rodinnou historii, o níž vypráví, představuje téměř demonstrativně, s vědomím, že příběhů o rodinách rozvrácených režimní svévolí známe bezpočet, že jsou zkrátka součástí našeho kolektivního či dějinného vědomí.
