Obtížné není jen převedení řady výrazů odkazujících ke specifickým reáliím, především k místní fauně a flóře, ale i uchování velkého množství filozofických a náboženských konotací, odkazů a skrytých významů. Současně – a především – je třeba přetlumočit silný emoční náboj, který z příběhu vyvěrá a činí jej tolik přitažlivým.

Jde o vynikající překlad novely, který českému čtenáři přibližuje (poté, co u nás dvakrát vyšel román Velká divočina: stezky , soap opera Dál – dál a dál a několik povídek) další z podob auteur, jehož dílo zaujímá v brazilské literatuře ojedinělé misto díky své ideové mnohovrstevnosti, filozoficko-náboženské hloubce a vyčerpávající pozornosti k výrazovým možnostem jazyka. Burití je poslední prózou Tanečního souboru ( Corpo de Baile , 1956), sbírky žánrově nevyhraněných textů, které se svým charakterem blíží novelám; author sám je označil za „povídky, romance a básně“. Originalita této knihy, později rozčleněné do tří svazků, nebyla příliš doceněna, neboť byla poněkud zastíněna ohlasem Rosova stěžejního díla, románu Velká divočina: stezky , jenž vyšel ve ste jném roce.

Burití není prózou vystavěnou na napínavém příběhu jako Rosův slavný román, ale na jemné symfonii pocitů, smyslů a nálad, na souznění slova s ​​​​tichem. Nevyřčené a neukončené uvolňuje prostor imaginaci a rozevírá vějíř možných významů a interpretací, jejichž převod do jiného jazyka není nikterak jednoduchý. Byl si toho vědom i sám autor, když v dopise překladateli Tanečního souboru do italštiny napsal: „…uvědomuji si, jak strašné musí být překládat tuto knihu! Tolik sertãa, tolik záludností, tolik přemíry. (…) A útrapy překladatele ještě narůstají: to, co je konkrétní, je exotické a neznámé; a to ostatní, co by na oplátku mělo být jednoduché, jsou záměrné nejasnosti, jimiž se postavy a autor chtějí povznést k poezii a metafyzice a – oběma současně či na křídlech jedné z nich – dosáhnout neuchopitelný ch mystických sfér. Bůh vaim žehnej.“ ¹

Překlad Rosových prz stojí a padá s jazykem a Burití je toho dokonalým příkladem. Pozornost k formě slova coby nositeli významu dosahuje v tomto textu nejvyššího stupně a jeho překlad je vlastně nekonečným bojem o přiblížení se bohatství původního sdělení za cenu co nejmenších ztrát . Obtížné není jen převedení řady výrazů odkazujících ke specifickým reáliím, především k místní fauně a flóře, ale i uchování velkého množství filozofických a náboženských konotací, od kazů a skrytých významů (viz např. symbolika jmen, vliv idejí neoplatonismu či křesťanství aj.) Současně – a především – je třeba přetlumočit silný emoční náboj, který z příběhu vyvěrá a činí jej tolik přitažlivým. To vše vyžaduje od překladatele maximální nasazení, v němž se projevují jeho znalosti, zkušenosti, cit a intuition, stejně jako odvaha hledat a překračovat hranice v prostoru mateřského jazyka. Je nesporné, že Vlasta Dufková z tohoto zápolení vyšla vítězně. Důkazem je obsahově náročný a současně čtivý text, jemuž se podařilo přenést ono jakobsonovské „poetické sdělení“, které v čtenáři zůstává ještě dlouho poté, co knihu odloží.

Některé konkrétní překladatelské problémy

1. Jednou z předních charakteristik jazyka novely Burití je tendence k mnohoznačnému, neurčitému, náznakovému sdělení. Přispívá k tomu fragmentovaná výpověď využívající eliptické konstrukce, osamoceně stojící výrazy, polysémní slova, stejně jako častý výskyt motivů pochyb, nejasností, záhady. Prostřednictvím opakování vybraných syntagmat, hromadění slov určitého významu a dalších stylistických postupů je pozornost orientována na jazykový znak jako takový. Tato tendence je již naznačena v úvodním odstavci prozy:

Nastýskal si a naotálel se dost a dost, teď se ale Miguel vracel zas tam, na statek Burití Bom, daleko, kraj světa. O místních celý rok slova neslyšel; a přece by rád, aby ho uvítali ze srdce. He strachoval himself. He je cizí; pořád ještě cizí, zas se odcizil? Aspoň kdyby ho přijali víc s radostí než překvapením. Jenže ta krátící se vzdálenost pro něho nejspíš znamená, aby pomaloučku vyměnil dokola přemílanou nejistotu za příslušnou špetku bezhlavosti, jak to má osud rád. He říkal himself. (s. 5)

Kromě klíčových motivů nejistoty, strachu a vaihání zde autor s obměnami opakuje syntagma „je cizí“: posiluje tak nejen složku pojmovou (Saussurovo signié) , ale i zvukovýobraz ( signiant ), čímž samotný jazykový z nak jakoby zdůrazní, vyčlení z výpovědi a umocní jeho možné asociace. Osamocené užití tranzitivního slovesa „říkat si“, bez jakéhokoli předmětu, konečně umocňuje všechny již zmíněné významy: otevřenost, neurčitost, introspekci.

V podobném duchu se odvíjí celá próza Burití, vypovídající o lásce, tj. o možných podobách lásky, o sepjetí člověka s přírodou. Překladatelka musela mít toto ladění příběhu na paměti po celou dobu překladu. Ač se tento úkol může jevit jako samozřejmý, převést množství nahromaděných nominálních konstrukcí, roztříštěnou syntax a neukončené věty při zachování přirozeného rytmu a lyrické atmosféry není jednoduché.

2. Nepochybný problém představoval překlad četných výrazů z oblasti brazilských reálií, zejména fauny a flóry, vedený snahou o navození dojmu exotičnosti a současně o přirozené vyznění pro českého čtenáře. Jako příklad poslouží následující popisná pasáž, skvělá ukázka Rosova barokně „přetékajícího“ jazyka:

Ty stromy při řece, ztřísněné, bělovousé, paskřivé, kornaté s kaňkami vrásek, zježení, plátů a bledých šupin – brazilský dub, psí kdoule, kariniana, landí, obaloš, icika, rozsochatý gonçalo, vinobob, drobnolístek, šedivý bahenní olandim – nabývaly rozměrů mimo veškerá měřítka, nadouvaly se do přemrštěných průměrů; při kraji rovné sturače – benzoové stromy, jejich vodorovné větve a rozdvojené kmeny, bílá cupanina, črtaly v zeleni čivy a morek. (s. 62)

3. Překladatelka musela mj. vyřešit překlad častého užití stěžejních výrazů Buriti Bom, odkazujícího ke statku, a Buriti grande, označujícího palmu burití (bot. pašáchol vinný). Statek překládá střídavě jako „Buritiště“ (častěji) nebo občas jako „Burití Bom“ – toto řešení navozuje dojem familiárnosti spojené s místem a současně ponechává exotický nádech. Palmu překládá výrazem „Buritisko“ (na s. 16, při úvodní charakteristice, ponechává Burití-grande), zahrnujícím v sobě konotace velikosti a důležitosti, jež jsou s tímto stromem spjaté. Za zdařilé také považuji přeložení plodů, ořechů této palmy jako „buriťáky“: ...byla tráva samej buriťák (s. 43).

4. Podobně je řešen i překlad dalších místních názvů, tj. ponecháním originálu i českým ekvivalentem, jež se střídají nebo stojí vedle sebe: má na starosti Slůjku, druhej statek, jako Lapa-Laje (s. 32); nikdo z Buritiště na Slůjku nejezdí (s. 32); Ona je Lapa-Laje mizerná usedlost (s. 33) aj.

Někdy sahá překladatelka pro větší jasnost k explicitnímu vyjádření:
Tady se propadala k pupku země Pupčina – Proláklej močár Brejão-do-Umbigo... (s. 38);
(Orig.: Ali estava o brejão – o Brejão-do-Umbigo...)

5. Za zmínku dále stojí autentický dojem, který navozuje mluva místních obyvatel, např. pana Gaspara či jeho manželky Dony-Dony: překladatelka zde střídá obecnou češtinu s nářečními prvky: Cák sem dycky neslyšela, že ve městě je to samá sprostopášnost a nestydatost? (s. 34) aj.

6. Za vynikající považuji překlad pasáží zachycujících zvuky noční krajiny, zejména z perspektivy Náčelníka Zequiela (s. 48-51; 84-88 aj.).

7. V původním textu se nachází množství neologismů, archaismů a nezvykle užitých výrazů, které překladatelka úspěšně převedla, např.:

– ... je potřeba moc sertãa proměnit – v samo své srdce a cápání. Čili v rovněž skutečnou existenci sebe-sertãa překypujícího bytím, které je poslušno toho, za čím člověk touží. (s. 24);
(Origin.: ... the precision of transforming the power of the backlands – in your heart and understanding. Thus in the real existence of the backlands , which obeys what you want. )

– Strom buriti? Veliký zelený opeřenec, mocněkráte. (s. 24); (Origin: The buriti? A large green bird, strong times. )

– ... je potřeba moc sertãa proměnit – v samo své srdce a cápání. Čili v rovněž skutečnou existenci sebe-sertãa překypujícího bytím, které je poslušno toho, za čím člověk touží.

8. Expresivitu a poetičnost překladatelka vložila i do vět, které byly v originále neutrální, kompenzujíc tak místa, v nichž je nebylo možné zachovat:

– Stoupa s téná jako vi s utá s íť. (využití aliterace, s. 8); (Origin: The creaking of the monjolo is like that of a hammock. ) 

– Nešťastné, vyschlé Marie Behú, která vypadá jako staruška. (s. 9);
(Origin: Unfortunate, thin, Maria Behu, looking like an old woman. )

– Počerná Maria Behú, takový bubák, šeredná jako staré haraburdí. (s. 20);
(Origin.: Maria Behu, skinny, shrunken, with the beauty of an antique. )

Poznámky

1. „…I see what a terrible thing it must be to translate the book! So much wilderness, so much devilry, so much engorgement. (…) What should increase the translator's headache is that: the concrete is exotic and poorly known; and the rest, which should be mild and rewarding, are intentional vagueness, characters and author wanting to ascend to poetry and metaphysics, together, or, with one and the other as wings, ascend to uncapturable mystical planes. God defends you.” In Rosa, João Guimarães, Correspondence with his Italian translator Edoardo Bizarri . São Paulo: TA Queiroz, 1981, s. 20. ^zpět