Balada o Soropitovi a Doraldě a dva různé způsoby, jak zůstat „forever young“
Novela Joãa Guimarãese Rosy Dál – dál a dál vychází v revidovaném překladu Vlasty Dufkové. Příběh volně navazuje na Rosův světoznámý román Velká divočina: Cesty.

Soropita, který svou ženu miluje tak, že mu „přetéká srdce“, je v prvních větách pádícího příběhu, plného opojných vůní a barev, vylíčen jako tvrdý chlapík posetý jizvami. O Doraldě, jíž veze dárky, milostná píseň praví, že „mezi stehna bílá skryla zarděnice květ“.

Soropita si po pistolnických letech váží klidu. Ten mu zaručuje všeobecný respekt neboli jména zabijáků, které poslal na onen svět. Očima Soropity, do jehož hlavy nás autor katapultoval, kloužeme zšeřelým pralesem, vnímáme nádheru života deroucího se na výsluní a bohatství barev, víme ovšem, že ten klid je jen dočasný, smrt se tu může skrývat v každém koutě.

Ve stostránkové novele jde o archetypální příběh lásky, touhy, zrady odehrávající se kdesi v pustinách, tyhle stránky ovšem nebrunátní karatelskou vážností, patos je tu rozbit čímsi dryáčnickým, divokým, místo je i pro vtípky. Má Soropita pochyby o své mužné síle? Nemusí hned vztekle zabíjet, snad pomůže rostlinka topořilka, poslouží i citrovonný klapourek.

Příběhy naší doby
S Guimarãesem Rosou jsme sice vždy v pralese či v pustinách, bezmála na konci světa, ale pořád je to náš příběh. Rosa zachycuje časy, kdy příběh předávaný vyprávěním u ohně na pampě či uchovaný v písních postupně nahrazují seriály z městských dílen.

Mají též magickou moc, lze díky nim vystoupit z toku prožívaného času. Muži, banditi, honáci či statkáři, tedy skoro vždy zabijáci, pyšní a hrdí až k nepříčetnosti, a jejich ženy, zdánlivě poslušné, křehké a poddajné, vždy ale připravené sveřepě zaseknout dráp, neobývají zas tak vzdálený mytický svět. Vždyť kdykoli se z rádia začne linout další díl seriálu, toho barvitého předchůdce telenovel, hned všeho nechají a pozorně naslouchají.

João Guimarães Rosa (1908–1967) popisoval především tajemné brazilské sertão – vnitrozemské pustiny, brané mnohými jeho vykladači jako odraz lidské duše. Obyvatelé sertãa, kde se do dnešních časů mísí i bijí vlivy evropských příchozích, Afričanů a indiánů, všichni ti jagunçové, vesničané, tuláci, náboženští horlivci, vášnivci s vlastní morálkou, jsou ovšem lidské typy, které vykreslil i Mario Vargas Llosa v monumentální Válce na konci světa (česky 1989) či Luis Borges v postavách svých zasmušilých gaučů, Guimarães Rosa se ale ve vesničce v sertãu narodil. A přes úspěch svých děl i četné cesty do Evropy se tam stále vracel.

V koňském sedle
Pozdější spisovatel a diplomat, proslulý záchranou Židů za války, proputoval sertão stejně jako obyčejní honáci z jeho románů. Pro čtenáře je ale veledůležitá Rosova cesta z roku 1952. Tehdy se stádem dobytka a partou honáků urazil 240 kilometrů, přičemž popsal na padesát notýsků, které prý nosil zavěšené na krku. Tak vznikl pramen k jeho hlavní knize Velká divočina i k pozdějšímu příběhu Soropity a Doraldy.

Soropita je blíženec hrdinů Velké divočiny, divokých jezdců Bebela, Fafafy a Chřestýše. Pro čtenáře je ale útlá novela Dál – dál a dál nepoměrně schůdnější než proslulý román. Proti románovému veletoku je pevně sevřená, a může tak být skvělou vstupenkou do Rosova složitého světa. A Vlasta Dufková v doplňující studii zmiňuje mnohé vědomé vlivy, Odysseu, Danta, Goetha, Freuda, Dostojevského... Z rozhovoru, který je součástí tohoto vydání a který byl pořízen nedlouho před autorovou předčasnou smrtí (zemřel na infarkt v nedožitých šedesáti), se dozvídáme i leccos o Rosově smýšlení: „Každý člověk má svoje místo ve světě a čase a úkol, který je mu vyměřen. Jeho úkol není nikdy větší než jeho schopnost jej splnit.“