(Rozmlouvali: Suzy Frankl Sperber, Fábio Freixeiro a Jorge de Aquimo Filho), které byly uveřejněny v její knize „Relembramentos: Joăo Guimarăes Rosa, Meu Pai“ (Editora Nova Fronteira, 2. vydání, 1999).

S.F.S: Jaká byla historicko-filozofická vize Joăa Guimarăese Rosy?
V.G.R.: Jako duch přirozeně křesťanský a intenzivně náboženský se zajímal o všechno z nehmotného světa a o velký význam stvořených věcí. Hledal spojitosti mezi viditelným a neviditelným, smyslovým a nadsmyslovým. Symbolismus, fikce a fakta, přítomné v jeho díle, jsou spojenci, kteří určují jeho historicko-filozofickou vizi.

S.F.S.: Jaký je význam Boha v díle Guimarăeses Rosy? A ďábla?
V.G.R.: Bůh a ďábel, Dobro a Zlo, ano a ne jsou přítomni v celém jeho díle. Bůh je přítel člověka, Přítel a Otec, který ho nikdy neopustí. A ďábel? Nicnic. Je to selhání „ lidského člověka“, o němž se zmiňuje Riobaldo. Ďábel existuje opravdu jen tehdy, když člověk zapomene na Boha. Jakmile si však znovu vzpomene a volá k Němu, On přijde s celou svou Silou, stejně bezbřehou jako jeho Dobrota. Soudce, jenž soudí jako Otec, jenž jako Otec brání a chrání.

S.F.S.: Jaké byly jeho hlavní životní zásady?
V.G.R.: Hlavní životní zásady mého otce vyplývaly z jeho křesťanské výchovy. Radost z práce, úcta k lidské důstojnosti, láska k životu ve všech jeho podobách a projevech. Žít vážně, ale nezapomínat na potřebu úsměvu.

F.F.: Jaký vztah měl váš otec k metafyzice?
V.G.R.: Zajímal se o mystický smysl věcí. Jeho náboženská výchova se definitivně projevila v jeho podstatě. Vzpomínám si na jeho nadšené vyprávění o pouti do francouzských Lurd. Na nočním stolku měl Následování Krista. V zásuvce v pracovně kovový růženec. Bál se smrti, proto si ji proměnil v začarování. Nicméně věřil v Boha, v sílu lásky a v Boží ochranu.
Byl ekumenický ve své úctě k jiným náboženstvím. Říkal dokonce, že všechna náboženství mají něco opravdového v upřímnosti, s níž budou vyznávána. Zabýval se všemi. Studoval vše o nadpřirozenu. Zajímal se o parapsychologii. A dokázal silně ovládat mysl. /.../ Svým dílem předal můj otec své duchovní poselství, poselství svého života.

J.A.F.:Co mu bylo zdrojem inspirace?
V.G.R.: Říkal mi, že inspirace byla pro něho něco jako stav vytržení. Když mu vyšla nějaká kniha, dali jsme si schůzku a on mluvil jen o té knize. Chtěl, abych některé úryvky přečetla nahlas. Pak jsme je komentovali. A když jsem se zeptala, z čeho při psaní vyšel, tak mi vysvětlil: „Píšu, jen když se dostanu do transu ...“ Svěřil se mi, že někdy před sebou vidí - třeba i když spí - celý příběh. Probudí se a jde jej napsat.

J.A.F.: Jak byste definovala Guimarăese Rosu jako člověka?
V.G.R.: Bytostně dobrý člověk. Charismatická osobnost./.../ Vážil si u lidí jejich dobroty, krásy, inteligence a elegance.
Rád dobře jedl, exotická jídla z cizích zemí, přestože zůstával věrný jídlu z fazolí a minasgeraiským pochoutkám. Nebyl velký piják, ale oceňoval dobrý jablečný mošt a vyznal se ve vínech a jejich ročnících.
Jako milovník zvířat měl hodně koček, které si oblíbil, a miloval svého pejska Sunga, rozkošného pekinéze, kterému už jen chybělo, aby mluvil. Dobytek ho dojímal a z ptáků se těšil. Dědeček mi vyprávěl, co jednou v dětství otec provedl: otevřel klec a všecky ptáky vypustil, šťastný, že jsou zase na svobodě. /.../
Můj otec byl prostě kouzelně lidský génius...