Román Stalinovy krávy čtenáři podává neobvykle syrový a přímočarý pohled na dvojí problematiku: jednak na problém poruch příjmu potravy, bulimii a anorexii, jejichž hranice je velmi často tak nezřetelná, až by se dalo říci, že neexistuje; a jednak na problém dvojí identity člověka, který stejným dílem svého já patří do dvou diametrálně odlišných světů. Tato kombinace způsobuje skličující pocit vykořeněnosti, nejistoty a strachu, a u jedince „postiženého“ takovýmto osudem vyvolává závažnou krizi osobnosti.

Anna je na první pohled úspěšná, krásná žena. Má dokonalé tělo a je si toho vědoma. Aby také ne – vždyť jeho získání ji stálo tolik tvrdé práce! Na tom, aby si dokonalou postavu udržela, pracuje Anna denně. Vlastně je to jednoduché: není důležité, co Anna sní, ani v jakém množství. Důležité je, v jakém pořadí za sebou pokrmy následují, a nejdůležitější je, aby nakonec všechno vyšlo. Anna téměř denně absolvuje „sezení“, kdy nakoupí obrovské množství potravin, sama všechno sní, a nakonec vše vyzvrací.

Anna trpí tím, co sama nazývá bulimarexií. Anorexii si vypěstovala už na nákladní škole, odkud si odnesla trauma kvůli své postavě. Když dospěje, rozhodně se Anna s postavou něco udělat. Nejprve vše, co se dá požít, rozdělí do dvou skupin, na bezpečná a nebezpečná jídla, a snaží se jíst jen ta bezpečná. Ze seznamu bezpečných se však stále víc jídel přesouvá mezi nebezpečné. Později Anna zjistí, jak snadné je snědené jídlo vyzvracet, a anorexie plynule přechází v bulimii:

„Zrušila jsem svou zásobu bezpečných jídel. Dřív mi jako odpadkový koš sloužily igelitové pytlíky od ovoce, protože žádné jiné se u mě nenahromadily. Nyní jsem na odpadky musela kupovat velké plastové pytle. Zbylé pomeranče ve skříni pomalu začínaly hnít, jablka krabatěla, pod víčkem nízkotučného jogurtu se začaly objevovat plesnivé skvrny. Zapomněla jsem na jídlo a soustředila jsem se na zvracení nebo na život bez jídla. Bylo to mnohem snazší, než balancování mezi dny bezpečného jídla a bulimickými dny. Bylo mnohem příjemnější strávit hodinu nebo dvě bulimickým sezením, než mít celý bulimický den.“

Zvracení je mnohem snazší než dodržování přísných diet, které stejně nikam nevedou. Má zaručenou účinnost a Anna si brzy vytvoří dokonalou strategii, která jí umožňuje jíst cokoliv a kdykoliv a zároveň být schopná kdykoliv a kdekoliv se vyzvracet, aniž by někdo pojal byť nejmenší podezření ohledně Anniných stravovacích návyků:

„Brzy jsem se naučila zvracet jako hotový profesionál. Dalo by se téměř říci, že jsem k tomu měla vlohy od samého začátku, ale až nyní jsem je odhalila. Bezhlesné zvracení bylo hračka, a když jsem se vyzvracela dostatečně rychle po jídle, zvratky ani nepáchly. Mohla jsem to docela dobře dělat i na veřejných místech; například v hospodách opilí lidé vždycky zvrací. A když už jsem nedodržovala dny bezpečného jídla a neměla bulimické dny, které jsem v prvním roce měla týdně maximálně čtyři, můj krk si zvykl natolik, že se z mého hlasu už nedalo poznat, zda jsem zvracela, nebo ne.“

Svou nemoc Anna vnímá jako personifikovanou osobnost, která řídí celý její život, a Anna veškeré své jednání podřizuje tomu, aby posloužila svému Pánu:

„Pravidelně jsem si kontrolovala obličej a také jsem se fotografovala, to pro případ, že by i mně můj Pán způsobil otok slinných žláz a nafouknuté tváře, jak ostatní tvrdili. Ničeho znepokojivého jsem si ale nevšimla, jen mé lícní kosti byly zřetelnější než o patnáct kilo dříve. … Jediným problémem se ukázalo být to, jak udržet rozvášněného Pána na uzdě na veřejných místech. Už byl zcela nezvladatelný. Neposlušný. Rozkazovačný. Neustále mě lákal, našeptával, podstrkoval mi neúnosné situace. S vyplazeným jazykem mě šimral na podbřišku. Pojď, zlato, pojď...“

Pán však nezaujímá Annin osobní vesmír cele, dělí se s ním napůl s dalším obrovským faktorem. Tím je Estonsko, odkud pochází Annina matka Katariina. Ta se seznámila se svým budoucím finským manželem ještě v době, kdy Estonsko bylo součástí Sovětského svazu, a po svatbě se „svým Finem“ se jí podařilo ze země odejít – na Západ. Nikdy si však ve Finsku zcela nezvykla. Vždy se vracela do rodného Estonska za svou matkou, a to i přes úskalí a nebezpečí, které s sebou cesty do zemí Východního bloku přinášely. Anna tyto cesty podnikala s matkou, a ony dovolené trávené u babičky na estonském venkově, stejně jako vše s nimi spojené, zásadně ovlivnily Annin vývoj, formování jejích názorů na svět kolem a její život celkově.

Román Stalinovy krávy je psán ve dvou liniích. Hlavní hrdinkou první, retrospektivní linie, je Katariina, která poznává „svého Fina“, vdává se za něj a stěhuje se do Finska. Druhou linii příběhu již píše Anna sama. Otevřeně a šokujícím způsobem vypravuje o své nemoci, nezaujatě popisuje mechanizmy, které působí mezi ní a jejím Pánem – bulimií. Čtenáře šokuje syrovost, s jakou je mu problém poruchy příjmu potravy předkládán. Anna dobře ví, že má problém, a o svém problému ví mnohem víc, než lékaři, kteří mají Annu léčit:

„Někteří lidé tvrdí, že bulimií se zhubnout nedá, že jídla vždycky zůstane v organismu dostatek, a také bulimické jídlo má většinou vysokou kalorickou hodnotu, a tak váha zůstává stejná. Svým způsobem je to pravda. Ale je také pravda, že hubnutí se daří výborně, pokud v žaludku nezůstane nic z toho, co sníme. Žádný bulimik s normální váhou neodstraňuje všechno, co snědl. Pozitivum je také to, že pokud má člověk sklony k maštění pleti a pupínkům, které se množí díky tučnému jídlu, koření a sýrům, může zvracením udržovat pokožku v dobrém stavu.“

Anna jako by se vysmívala všeobecně panujícím pověrám o anorexii a bulimii, a pro čtenáře je šokující uvědomit si, že vše je docela jinak.

Stejně otevřeně a syrově, jako Anna mluví o svém Pánu, vypravuje i o zkušenostech ze sovětského Estonska a otevřeně popisuje, jak to za socialismu chodilo. Očima dítěte, které pozorně vnímá a z viděného a slyšeného získává cenné zkušenosti, avšak nedovede soudit ani si vytvářet předsudky, Anna sleduje, jakým způsobem soudruzi ovládají občany, manipulují jimi a přitom jim lžou do očí o tom, jak se socialistický svět kolem má dobře. Čtenář se prostřednictvím Anny dozvídá o úplatcích, krádežích, pomluvách, lžích, hladu, bezmoci a strachu.

Šokující je však i vztah, jaký Anna má ke „své“ zemi, k sovětskému Estonsku. Je zvláštní, že ač je Anna stejným dílem Finka jako Estonka, zdá se, že se ve Finsku vždy cítila jako cizinec a za svůj domov považuje právě Estonsko, ač zde strávila vlastně jen zlomek svého života. Její zážitky z cest „na Východ“ jsou natolik intenzívní, že ovlivňují Annin náhled na sebe samu. Anna nemá žádné předsudky vůči ani jednomu ze svých domovů: ve Finsku je nesrovnatelně snazší žít, i když ráj na zemi to není. Anna zde nemůže být sama sebou. Matka Anně vtiskla do vědomí, že nesmí přiznat pravdu o svém původu, protože by byla zaškatulkována jako „estonská šlapka“. Annin strach ze škatulkování je natolik silný, že utéct před ním se dá jedině jídlem. A zvracením. Co se druhého domova týče, Anna si uvědomuje, že život tam není vůbec lehký. Ani tam Anna nemůže být sama sebou. Kdyby přiznala, že je Finka, místní by ji sedřeli z kůže – přišla přece „ze Západu“, a jako taková si zaslouží být nenáviděna a okradena o vše, co má. Anna se zde cítí doma, aniž by věděla, kým vlastně je.

Sofi Oksanen, narozená r. 1977 ve středofinském Jyväskylä, do románu vložila mnoho ze svých vlastních zkušeností – její částečně estonský původ je znám. Sofi Oksanen vystudovala dramaturgii a literaturu na univerzitách v Jyväskylä a Helsinkách. Román Stalinovy krávy, který vyšel v roce 2003, je její prvotina. Její další tvorba zahrnuje romány Baby Jane a Puhdistus („Očista“), či divadelní hru High Heels Society. Díla Sofi Oksanen mají autobiografické rysy a vyvolávají bouřlivé reakce. Mnoho pozornosti vzbudila například ve Švédsku či Estonsku, kde jsou hojně vydávána. V prosinci loňského roku byla Sofi Oksanen za román Puhdistus udělena nejvýznamnější finská literární cena Finlandia.