Imperiální říše a národy porobené. Národy velké a národy malé. Národy uctívající zlaté tele a lačnící po nadbytku. Národy statečných davidů stavících se nebojácně mocnějším goliášům. Národy vyspělejší hospodářsky a národy vyspělejší kulturně. Nebo národy pouze „takzvaně vyspělejší“? Mísení národů. Stěhování lidí za lepšími podmínkami a jejich vystěhovávání do vyhnanství. Vybíjení lidí – i celých národů.

Při začtení se do románu Stalinovy krávy od finské autorky Sofi Oksanen, již druhého jejího díla, které bylo po dnes již světoznámé Očistě přeloženo do češtiny, nelze skutečně nic než konstatovat, že od dob starozákonních a novozákonních se světaběh druhé poloviny 20. století nijak nezměnil. Stalinovy krávy jsou autorčiným debutem z roku 2003, tedy dílem dřívějším než zmíněná Očista. Zavádí nás do doby 70. let, kdy se Estonka Katariina, čerstvě absolvovaná diplomovaná inženýrka, seznamuje s finským dělníkem, pracujícím v tehdy ještě sovětském Estonsku na stavbě. Po překonání všech myslitelných i nemyslitelných provokací a překážek činěných ze strany sovětských úřadů a pravidel plných hlav XXII. se Katariině podaří po svatbě se svým vyvoleným vystěhovat do finské kapitalistické ciziny. „Dala výpověď z práce, vystoupila z odborů a musela za hranicemi nechat všechna vysvědčení a jakýkoliv dokument potvrzující její vzdělání, stejně jako všechna potvrzení o zaměstnání, protože ty si na druhou stranu zálivu vzít nesměla. Musela se vzdát bytu, protože osoba odcházející do zahraničí si byt ponechat nesměla. Zpět se člověk nemohl vrátit jen tak.“

Z manželství se rodí jediná dcera Anna, poloviční Finka a poloviční Estonka. Mohli bychom ji ale klidně nazvat i Sofi, neboť autobiografické rysy Oksanenina příběhu jsou do očí bijící. Anna si již jako dítě velmi uvědomuje svou finsko-estonskou dvojakost a mnohdy při letních návštěvách své estonské babičky seznává, že Estonsko, ač velmi chudé a prolezlé proradnou a zákeřnou sovětskou mocí, která neustále hází lidem klacky pod nohy, je jí nějak bližší než Finsko, kde žije a vyrůstá: „Na šťastných místech všechny ženy nosí sukně. Proto se Anna převlékne z kalhot do sukně nebo šatů hned, jak přijde ze školy domů. Sukně je mnohem pohodlnější. V 80. letech finské ženy nenosí sukně, ani děvčata ve školách, a proto se i Anna musí maskovat za Finku a chodit v džínách, musí splynout, přestože by vlastně nechtěla. … Sukně se nosí tam, kde je příjemně a kde je snadné být, prostě tam, kde je člověku nejlíp... Tam, kde jsou kočičí hlavy, sluníčko a smích bez ohledu na nadávky a fronty. Dozrávající třešně a šeříkové keře. Chátrající statky a větrné mlýny, doškové střechy a na nich mech, na podložkách vonících jalovcem promáčklé hliníkové hrnce a opršené budky s konvemi na mléko na konci jasanových alejí. Mámo, pojď, vrátíme se zpátky!“

Ze strany Anniny maminky žádost naprosto nepochopitelná.

A přichází Pán...
I do tohoto prostředí Annina dospívání přichází Pán a Spasitel. Tak alespoň ona sama nazývá to, co si vykládá jako samostatnou osobu: svou nemoc. „Moje tělo nevědělo, jestli má hlad nebo žízeň, jestli je unavené nebo jestli je třeba obléknout si pod kabát ještě svetr. Můj Pán to věděl za něj. Moje tělo nemělo žádné potřeby. Můj Pán je měl. Ale můj Pán k ukojení svých potřeb nepotřeboval nic jiného než jídlo.“ U dívky se už za školních let začne projevovat patologický postoj k jídlu, který vyústí v to, že se rozhodne si pořídit věc, kterou považuje za nejcennější, dokonalé ženské tělo. Buď nejí, nebo ohromné spousty toho, co jí, vyzvrací: i nemoc má tak symptomaticky dvě podstaty, bulimickou a anorektickou. A pro Annu zcela platí to, co mi řekl na třídním srazu o anorektičkách bývalý spolužák, nyní lékař: „Docela chytré holky, ale nevysvětlíš jim to.“ Anna je ve škole nejvzornější žákyní, jedničkářkou, pardon, ve Finsku desítkářkou: je pečlivá, pilně se učí, ve volném čase působí v orchestru, hraje divadlo. Na univerzitě však již žádný volný čas nemá: zjistí, že jejích padesát kilo, hubnout a zvracet, je práce na plný úvazek. Se zaujetím popisuje své nákupy a své stravovací seance, syslení si potravin v neúměrném množství. Naučí se ke všemu zaujímat postoj prostřednictvím jídla a domnívá se, že i všichni ostatní jsou na ně stejně fixovaní jako ona: a pakliže tomu tak není, jsou pro ni takoví lidé nezajímaví. Anna trpí strachem a studem z toho, že bude neopatrná, že bude při něčem nevhodném při jídle přistižena, nesnese pomyšlení, že je ve vztahu se svým partnerem příliš uvolněná a příliš v bezpečí, že na chvíli na jídlo myslet nemusí. Nechce se vzdát toho, co jí poskytuje mnohem větší pocit bezpečí: neboť již neví, kdo nebo co je bez své bulimarexie. A i když jí působí další zdravotní potíže, je nutné si ji neustále hýčkat.

Annino zvracení lze interpretovat jako reakci na obrázky žen nabízené kulturou, i na osudy celé její rodiny, a dokonce celého estonského národa. Děj se totiž odehrává v širším rámci, jehož perspektiva sahá až do 40. let 20. století k příběhům „lesních bratrů“, estonských partyzánů, kteří v Sověty okupovaném Estonsku bojovali proti uchvatitelům. Důsledkem bylo vyhnanství na Sibiři a nelehký úděl v hladu a chladu, k němuž odkazuje i samotný název díla: Stalinovy krávy jsou v podstatě totéž, co Potěmkinova vesnice, vlastně úplně nový biologický druh, neboť v Rusku je všechno možné. Pronásledování postihne i Anninu rodinu, a zatímco někteří členové rodiny jsou vyvezeni na Sibiř, jiní se Sověty spolupracují a mají z toho prospěch; tento konflikt je patrný v rodině i v 80. letech, kdy se odehrává hlavní linie románu. Bída a utrpení estonského národa tak má dozvuk v tom, že Anna v době svého dospívání není schopna nalézt vyvážený vztah k jídlu.

Muži a ženy v soukolí sovětského systému
Kniha byla ihned po svém vydání v roce 2003 označována za senzaci. Je ale také zajímavé okomentovat tři výhrady, které k románu měla finská literární kritika a které v doslovu uvádí Vladimír Piskoř. Oksanen údajně píše o sovětském Estonsku příliš naivně. Její popis sovětských pořádků je prý dobrý pro školáky a má k opravdové literatuře daleko: čtenáři údajně nejsou tak hloupí, jak se autorka domnívá.

Dle mého názoru je obraz sovětského Estonska v této knize všechno ostatní, jen ne naivní. Daleka černobílému vidění se autorka nevyhýbá stinným stránkám národně-osvobozeneckého boje estonských obránců samostatnosti, který se například neobešel bez kontroverzní spolupráce s německými nacisty, což je samo o sobě v současném Estonsku dosud téma nepříliš populární. Navíc i mezi samotnými Estonci spousta lidí kolaborovala se sovětským režimem. A po estonském Good bye, Lenin na počátku 90. let Anna seznává, že se země tak, jak ji znala za svého dětství, nenávratně mění, a to ne vždy k lepšímu. Materiální dostatek a vzrůstající konzum nemůže zastřít to, že celou společnost ovládly mafiánské praktiky za vynikající spolupráce soukromého i státního sektoru, a navíc vyhraněný nacionalismus, který si s dvojí identitou rovněž neví rady: „Na druhé straně hranice bylo ukrývání vzrušující, ve Finsku to byla hanba. Později, když se dvojí krev ve Finsku začala považovat za něco až exotického, stala se z ní hanba zase na druhé straně hranice.“ Není to jen nostalgie generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků, vracejících se po báječných letech s Klausem ke kofole: je to reflexe jakési postkomunistické identity vykořeněnosti v tom smyslu, že „… banány přišly, ale štěstí s nimi nepřišlo.“ Bude-li tímto Oksanen dráždit zpychlého měšťáka, dodnes se chlubícího svým domnělým vítězstvím ve studené válce, pak jen dobře. To, že se Anně stýská po dekadenci, chátrající ekonomice a po štěnicích, je mylné chápat jako přání mít štěnice instalované tajnou policií ve svém telefonu.

Spisovatelka líčí osudy svých postav tak, jak je pro ženské autorky v současném Finsku zvykem, v matriarchální linii, v níž nehrají určující roli otcové a dědové, nýbrž matky a babičky. S tímto tak trochu souvisí druhá výtka finských recenzentů, kterou je autorčin údajný radikální feminismus, s nímž prý Sofi Oksanen vykreslila všechny mužské postavy v knize jako krajně negativní. Jsou ale ženské postavy Stalinových krav pozitivní? V tomto smyslu směřují mé úvahy především k Annině mamince Katariině, která od dětství Annu, z níž chce mít pouze finskou slečinku, násilně nutí do her s identitou. Dívka stejně jako biblická Ester nesmí prozrazovat pravdu o svém původu, musí před svým okolím programově zapírat svou estonskou část, aby nebyla „estonskou děvkou“ – a bude ji po celou dobu zapírat i před svým prvním partnerem. Mluvit estonsky na finském maloměstě se svou návštěvou z příbuzenstva je pro Katariinu tou největší pohanou. Žádná Annina kamarádka není Katariině dost dobrá, hlavně ne rovněž poloviční Estonka Irene, jejíž matka údajně spolupracuje s „nimi“, a Anna svým kamarádstvím s takovou dcerou štětky vystavuje rodinu nebezpečí: copak to není schopna pochopit? Vypočítavá Katariina, jež má pouze jedno dítě, neboť se takto údajně mnohem snáz cestuje, má jako vdaná za Fina v Estonsku nesmírný pocit důležitosti a musí jíst jen v nejlepších tallinnských restauracích. Vozí do Estonska finské zboží jako dárky pro příbuzné, kteří se jich vehementně dožadují – když ale oni chtějí obdarovat malou Annu tím, co je k sehnání doma, je to pro její matku výměna korálků za diamanty. Plísňáky, šampony, kulmy, šlehače a kožené zboží jsou i velmi výhodně zpeněžitelným artiklem a Katariina s ním šmelí tak, jak bylo za komunismu běžné. Člověk bez vysokoškolského titulu údajně není nic; jde tedy o titul, ne o vzdělání či kulturu. Jakési kulturní statky vysokoškolačku Katariinu zjevně moc nezajímají. V popředí je kšeft, přesně podle představ dnešních neoliberálních politiků, podle nichž studujeme především k zajištění si budoucího finančního zisku – a proto si na studium musíme také sami připlácet.

Jsem ale možná ke Katariině nespravedlivý. Její postavu lze totiž chápat i jako semletou poměry. Její problémy se sovětským režimem neskončily vystěhováním se do Finska: tajné služby měly vždy dostatek pák na to, aby jí ztrpčovaly život i v novém domově, zvláště když čas od času do Estonska zajížděla na návštěvu. Rodina, plná dívek vdavekchtivých za cizince, jí nikdy nevěřila, že ve Finsku není vše tak bezproblémové a že pořízení bytu závisí i na penězích. Finská společnost byla zase prolezlá předsudky vůči cizincům, a to i vůči jazykově blízkým Estoncům, kteří navíc přicházeli zpoza železné opony. Tyto cizince vítali jen rudí Finové, kteří se domnívali, že sdílí oficiální sovětské postoje, což případ Anniny matky, která si nikdy neoblékala nic rudého, nebyl. A Katariinin život nebyl prostý nesnází ani na rovině osobní. Její Fin není žádným ideálním manželem: pije a nebývá často doma kvůli své práci v Moskvě, kde si po hotelech užívá se svými rusandami, světlanami a natašami. Velmi ironická moderní verze Penelopy, která doma čeká na svého Odyssea.

Možná i ze všech těchto důvodů, ve stavu hraničícím s paranoiou, nakládala Katariina na Annu více, než ta byla schopna jako malá holčička unést. Proto byl Katariinin myšlenkový svět v Annině podání do značné míry vystavěn na pohrdání prostitutkami, a možná že Katariině nezbývalo nic jiného než uspokojení z materiální bezstarostnosti. Anniny problémy s jídlem tak mohou být odrazem neuspokojivého vztahu mezi matkou a dcerou. Možná i proto se Anna rozhodne dovést právě materiální věc, jídlo, k dokonalosti. Možná i proto si puberťačka Anna u atraktivních kluků nejprve zjišťuje, jak jsou na tom finančně.

Provokatérka Oksanen
Oksanen, které má letos ve Finsku vyjít další kniha, je údajně rozenou provokatérkou. Na místě je srovnání s téměř o celou generaci starší finskou autorkou Anjou Kauranen (později Snellman), rovněž do češtiny přeloženou. V jejích textech se též řeší problémy současné mladé ženy, dvojí národnostní identity, vztahy mezi matkou a dcerou a nemoc podmíněná psychicky. Zatímco však Anja Kauranen ve svém debutu provokovala velmi otevřeným i vulgárním popisem sexuálních záležitostí, drží se v tomto smyslu Oksanen velmi při zdi: ač se pouští do mnohých intimních témat, činí tak klidně, střídmě, s přemýšlením a s rozvahou. A zatímco její starší kolegyně dokáže během několika odstavců „poslat do háje“ celý finský kulturní establishment, přičemž odkazy na jednotlivé fenomény a osobnosti finské kultury a kulturní debaty se to jen hemží, řeší Oksanen jen sebe, své blízké a život. (V textu se vyskytují odkazy symptomaticky jen na díla Pipi Dlouhá Punčocha – je Anna tak silná a nezávislá jako ona?, Knight Rider a Marguerite Durasovou.) Oksanen netvoří postmoderní koláže, složené z textů jiných autorů. Neřeší samotný fakt, že vypravuje, prostě vypravuje. Vypravuje při činění časových skoků v rámci celých desetiletí, vypravuje v první i třetí osobě, a čtenář se někdy musí mít na pozoru, aby dokázal text bez obtíží sledovat. A vypravuje hodně, s častým opakováním, k čemuž směřuje poslední výtka finských recenzentů, týkající se přílišné mnohomluvnosti a rozsáhlosti díla. V tomto ohledu mám pro kritiku mnohem více pochopení: pro čtenáře, který má ve zvyku poctivě přečíst každé slovo, větu, odstavec i kapitolu, by Oksanen skutečně občas poněkud krátit mohla.

Na první dojem by se mohlo zdát, že pohled Oksanen je velmi introspektivní, že při pojednávání problémů bulimarektičky jí nezbývá místo na reflexi poněkud obecnějších palčivých problémů finské společnosti. Je nutné si uvědomit, že při popisu atmosféry Annina dětství autorka hovoří o době 80. let, ve Finsku období nejpatologičtějšího konzumu, které vyústilo v nejhorší poválečnou hospodářskou krizi, kocovinu na počátku desetiletí následujícího, a během něhož jako by Finsko bylo ve svých poživačných choutkách puštěno ze řetězu a zapomnělo na své prosté kořeny. Prostopášnost a snaha si užít se zrcadlí v textu všude. Finští podnikatelé pořádají nezřízené pitky a vyprávějí o chlupatých stehnech ruských kurev, bílé lodi, které v estonském povědomí měly přivážet svobodu, nyní za prodejnou láskou přivážejí armády opilých Finů, drzých sebevědomých dobyvatelů. I v helsinské čtvrti Kallio, kde Anna bydlí, se nemůže dívka sama procházet po ulici, aniž by jí u obrubníku zastavilo auto. A potom supermarkety plné zboží: celé Annino dětství prostupuje otázka, co je ve slevě a že je třeba koupit nejlevnější, nejlíp litrová a rodinná balení. Není Annina bulimarexie reakcí i na konzum 80. let? Oksanen možná není tak společensky neangažovaná, jak se může na první pohled zdát.

Pořádají-li se „Noci s Andersenem“, „Obědy s Oksanen“ organizovat nemá skutečně smysl. „Vojenský prostor je pořád nevyužitý, pořád ještě tam nic nejezdí, protože tam nic není. Mně je tam dobře. Dobře se mi tam zvrací.“ Čtenáři nebude možná po několika prvních desítkách stránek z Annina zvracení úplně fyzicky nejlíp, ale sama se nabízející interpretace, že nová kniha Sofi Oksanen je na zvracení, skutečně není na místě. Jedná se o román mnohovrstevnatý a ambivalentní, příběh o identitě a o nemoci dnešní doby, nabízející spoustu výkladů tak, jak to má u literatury s ambicemi stát se kanonizovanou být.

Nezbývá než pochválit pečlivou práci redaktorského týmu za výsledek téměř bez jediné tiskové chyby, i překladatelku Lindu Dejdarovou za velmi čtivý převod díla do bohaté češtiny; jedná se již o její třetí vydaný překlad knihy od finského autora. Nakladatelství Odeon s Oksanen navázalo na tradici svého jmenovce ze 70. a 80. let, který na české literární pole uváděl vůbec nejvíce finské literatury ze všech vydavatelů. Tyto počiny by neměly zůstat posledními.