Na počátku byl prý příběh, který autorka slyšela v dětství. Vyprávění o dívce, jež spolu s matkou ve 40. letech ukryla zraněného estonského vojáka zapomenutého za frontou. Kdosi je udal. Matku nechali být, ale dívku si předvolali k výslechu. Odehrával se v noci. Ráno se pak dívka vrátila domů a zdála se úplně v pořádku. Jen od té doby už nikdy nepromluvila.

To, že z úspěšného románu vznikne divadelní (či filmová) adaptace, je celkem běžné. Dramata se také vydávají v knižní podobě. Sofi Oksanen však nejprve napsala velmi úspěšnou divadelní hru, a protože zjistila, že si téma zaslouží i jinou perspektivu a formu, vydala o rok později stejnojmenný román. Názvem a jmény postav však podobnost obou děl v podstatě končí, strukturou, příběhem i důrazem na témata se výrazně liší.

Jako divadelní hra byla Očista událostí sezony 2007, jako román je to skutečný čtenářský zážitek, který byl přeložen nebo se překládá již do pětadvaceti jazyků a navíc sbírá literární ceny jako na běžícím pásu. Letos je v nominaci na Cenu Severské rady, avšak už v roce vydání získalo toto dílo kromě nejprestižnější finské literární ceny Finlandia (Sofi Oksanen je mimochodem nejmladší laureátkou této ceny v celé její šestadvacetileté historii) i cenu Miky Waltariho, akademickou cenu Univerzity v Helsinkách, o rok později také Runebergovu cenu a tzv. Stínovou Finlandii, což je cena udělovaná největším knihkupectvím v zemi na základě počtu prodaných výtisků (už v létě loňského roku se v pětimilionovém Finsku blížil hranici 130 000!). Z toho je patrné, že se v tomto případě zájem literární vědy i kritiky a čtenářů naprosto shoduje: tuto knihu je prostě třeba číst. Většina čtenářů přiznává, že ji přečetlo jedním dechem, a odložit ji nedočtenou je prakticky nemožné.

Autorčiny romány přitom nepatří k těm, o nichž by se dalo říct, že jsou „pěkné“. Už její prvotina vydaná v roce 2003 a nazvaná Stalinovy krávy (Stalinin lehmät) se zaobírala velmi citlivým tématem bulimie a anorexie, které je dáváno do souvislostí s pohnutými osudy estonských příbuzných hlavní hrdinky. Ani román Baby Jane (2005) není oddechovým čtením: řeší se v něm deprese a úzkostné stavy na pozadí lesbického vztahu.

Sofi Oksanen (nar. 1977) patří ve Finsku rozhodně k nejslibnějším talentům nastupující spisovatelské generace, které se někdy přezdívá „dramaturgická“, neboť stejně jako ona i několik dalších mladých autorů (mj. Maria Peura, jejíž román Na okraji světla vyšel r. 2009 česky) vystudovalo dramaturgii na Divadelní akademii v Helsinkách. Autorka románu Očista má dvojí kořeny – po matce estonské a po otci finské. To jí dává možnost být tak trochu nad věcí, komentovat dění v obou zemích jakoby zvenčí. Navíc patří k oněm umělcům, kteří věří, že svým dílem mohou měnit a dost možná i napravovat svět. Zapojuje se do celospolečenské diskuse o domácím násilí ve Finsku či o neblahém dědictví, které reálný komunismus zanechal v zemích východní Evropy, zejména v Estonsku, s takovou vehemencí, že se např. v Rusku stala personou non grata. Sama sice vyrůstala a studovala ve Finsku, Estonsko ovšem dobře zná a z dětství si tuto zemi pamatuje ještě jako jednu ze sovětských republik; jako spisovatelka má pocit, že je potřeba zachytit onen svět kolchozů a front na maso, agitačních schůzí a pronásledování, který sice zmizel, ale jehož následky jsou patrné i v současnosti. Nespoléhala ovšem jen na své osobní vzpomínky, pečlivě studovala i nedávno zpřístupněné archivní materiály a za jakýsi vedlejší produkt přípravných prací lze tedy považovat i sborník textů Za vším byl strach. Jak Estonsko ztratilo své dějiny a jak je získat zpět (Kaiken takana oli pelko. Kuinka Viro menetti historiansa ja miten se saadaan takaisin, 2009), který redigovala společně s estonskou spisovatelkou a režisérkou Imbi Paju a který je věnován estonským a pobaltským zkušenostem ze života za železnou oponou.

Děj románu Očista se začíná odvíjet v západním Estonsku v létě roku 1992 krátce poté, co se rozpadl Sovětský svaz a země získala zpět nezávislost. Na pozadí nedávných historických událostí se odehrává dramatický příběh typický jistě pro mnoho občanů Pobaltí. Tragédie jedné rodiny téměř antických rozměrů.

Nutno zdůraznit, že rodinná historie je nahlížena z ženského úhlu pohledu, muži stojí tak trochu stranou a ve většině případů se jedná o postavy krajně nesympatické až děsivé. Veškerá tíha dějin jako by spočívala na bedrech žen. Hlavními postavami příběhu jsou dvě ženy dvou různých generací. Ano, postavami, neboť mluvit o hrdinkách by bylo poněkud zavádějící. Nejsou černobílé, jejich činy nejsou jednoznačně dobré nebo špatné. Autorka nemoralizuje, jen nastavuje zrcadlo a jistě záměrně narušuje mytický obraz o „pravých“ a „nepravých“ Estoncích, odmítá jednoznačné dělení na „dobré“ a „zlé“. Zde i ti „praví“ páchají odporné činy.

Aliide Truuová je stará venkovská žena, která žije osaměle na rodinném statku, od života už pranic nečeká, zavařuje houby a zeleninu, suší léčivé bylinky a těší se snad jen na sporadické návštěvy své jediné dcery Talvi, které se podařilo to, po čem vždy toužila: v osmdesátých letech se provdala za lepším do Finska. Aliidin život ovšem zdaleka nebyl idylický, krutě jej poznamenaly nejen dějinné zvraty, ale i sobecká a nenaplněná láska k muži její sestry. Láska to byla natolik sžíravá a šílená (a jak známo, od lásky je vždy jen krůček k nenávisti), až ji v šílené době v poválečném Estonsku dohnala i k šíleným činům, které s sebou přinesly absolutní citovou vyprahlost, ale hlavně stud a doživotní strach z odhalení.

A kdo je záhadná dívka Zara, která se jednoho dne zčistajasna objeví v zuboženém stavu na dvoře Aliidina stavení? Archaickou estonštinou se silným ruským přízvukem vykládá cosi o útěku před násilnickým manželem, ale proč se utekla právě sem? Lze jejím historkám vůbec věřit? Není to jen nějaká léčka? Vše se začne postupně vyjasňovat až ve chvíli, kdy se na kuchyňském stole objeví jedna stará fotografie, na níž se usmívají dvě krásné, nevinné dívky s odznakem Vlastenecké mládeže na hrudi - Aliide a Ingel, Zařina babička a Aliidina starší sestra. Jenže Aliide nemá sestru. Její obraz už dávno vymazala z paměti. Aby nemusela vzpomínat na noční výslechy ve sklepě obecního domu, aby se nemusela stydět sama před sebou za to, co následovalo. Přesto jako by Ingel byla přítomna ve všech Aliidiných snech i činech – to ona ji naučila mazat si ruce husím sádlem i všechny zavařovací triky, se starší sestrou se Aliide vždy poměřovala, jí se chtěla vyrovnat.

Zařin příchod do Aliidiny domácnosti spustí proud potlačovaných vzpomínek a návrat do minulosti je velmi traumatizující – válka, tvrdý nástup sovětské moci, pronásledování ideologických odpůrců, deportace do sibiřských lágrů, kolektivizace, kolaborace… Lze vše ospravedlnit jen poukazem na to, že „My všichni jsme poslouchali příkazy. Byli jsme přece normální slušní lidi.“ ? Aliide chtěla „jen“ klidně spát, a proto obětovala hodně. Mnohem víc, než kdy chtěla. Stala se díky svému muži, komunistickému funkcionáři, takřka nedotknutelnou, ale zároveň také získala pohrdání mnohých. A rozhodně nezískala klid.

Také Zara na Aliidinu pobídku začne vzpomínat na své dětství ve Vladivostoku – na nemluvnou matku, na babičku pozorující nebe a stále přerovnávající kufry pro všechny případy vždy sbalené ve skříni, protože „Černé vládní auto je jednou vládní auto a nikdo proti němu nic nezmůže.“ A pak se jednoho dne objeví kamarádka Oksanka s nabídkou skvěle placené práce v Německu. Naivní Zara doufá, že se ze Západu vrátí s kufrem plným dolarů, takže bude moct vystudovat, koupit babičce dalekohled a vlastní byt pro všechny tři. Realita obchodu s bílým masem je ovšem naprosto šokující a návrat domů se pro Zaru začíná přesouvat do kategorie nedostižných snů. Na rozdíl od Aliide Zara nezradila nikoho, snad kromě sebe samé, mlčení, stud a hrůza z prozrazení však budou i pro ni celoživotním osudem.

Přestože ani jedna z žen nehraje úplně otevřenou hru a jediný, kdo vlastně zná pravdu (aspoň částečně), je sám čtenář, začíná mezi nimi postupně vznikat bližší vztah, jako by Aliide na Zaře chtěla napravit chyby, kterých se dopustila při výchově své vlastní dcery, jako by na ní chtěla odčinit hříchy spáchané na její rodině. Finský název knih je dvojznačný – „puhdistus“ může být jak očista, tak čistka. Nenabízí se ale v češtině ještě třetí řešení, totiž očistec? V závěru se koneckonců objevuje i motiv ohně.

Krátké kapitoly, které v reálném čase i retrospektivně popisují osudy dvou hlavních postav, prostupují i strohé deníkové zápisy třetí hlavní postavy, Aliidina před komunisty ukrývaného švagra Hanse Pekka, které doplňují zejména informace o zlomové poválečné době. Hans, který za války utekl do Finska a posléze se připojil k estonským „lesním bratrům“, urputně věří ve znovuosvobození své země ze sovětské nadvlády, doufá v pomoc spojenců, kteří už dávno zapomněli, že nějaké Estonsko vůbec existuje.

Nestřídají se jen různá časová období, ale i různá místa. Kromě Aliidiny vesnice, která je středobodem celého vyprávění, nás děj zavede i do Vladivostoku, rodiště Zary, Tallinnu či Německa. Dílky skládačky postupně začnou zapadat do sebe a román spěje ke svému neodvratnému, byť překvapivému konci.

Příběh, přestože velmi působivý a výborně gradující napětí, by sám o sobě sotva stačil na to, aby čtenáře tolik vtáhl. Velmi podstatnou roli hraje autorčin krásný jazyk – přesný, úsporný, přesto velmi poetický, jako by z něj zaznívaly ozvuky Kalevaly. Čtenář může prostředí vnímat opravdu všemi smysly – ze stránek románu se line tak lákává vůně malinové zavařeniny, že dostaneme chuť si aspoň líznout, bzučení neodbytné masařky je natolik odpudivé, že se začneme shánět po plácačce. A pasáže popisující Zařino zneužívání a ponížení v německém „hotelu“ jsou ve svém naturalismu naprosto zdrcujícím čtením. Hotová noční můra a nic pro slabší povahy.

Přestože je román situován do sovětského i svobodného Estonska, jsou hlavní témata příběhu univerzální a nadčasová, o čemž bezpochyby svědčí i celoevropský ohlas knihy. Doba i režim se mění, ale násilí zůstává, a to zejména sexuální násilí páchané na ženách. Hlavní postavy sice patří k různým generacím, ale vždy se vyrovnávají se ztrátou osobní svobody a čelí problému, jak si pod tlakem okolností uchovat důstojnost, čest a tvář. Jak vysoká je cena za přežití? Témata zla a násilí (ať už ve jménu ideologie či peněz), viny a neviny, zrady a očištění budou jistě rezonovat i u nás. Dvacet let po pádu komunismu snad konečně přichází doba, kdy se na minulost začínáme dívat realisticky, s větším nadhledem a snahou o pojmenování věcí pravým jménem. Do diskuse o dávných i nedávných vinách možná přispěje i Očista – skvělá kniha o nepříjemných věcech, před kterými by byla chyba zavírat oči.