Raneček ležel na stejném místě pod břízami. Aliide šla blíž. Nespouštěla z ranečku oči, zároveň však sledovala, není-li nablízku ještě někdo jiný. Ten raneček bylo děvče. Špinavé, v rozedraných, zablácených šatech, ale každopádně děvče. Úplně neznámá holka. Člověk z masa a krve, žádná bytost seslaná odněkud z nebe. Na olámaných nehtech měla zbytky červeného laku, po tvářích jí stékaly proužky make-upu. Zpola narovnané kadeře se leskly kuličkami ztuhlého laku, na nějž se přilepil lístek z vrby. A na temeni se zpod odbarvené kštice dral porost tmavých mastných chlupů. Pleť však pod nánosem špíny připomínala líčko přezrálého letního jablka, zatímco z oteklých, krvavě rudých rtů se odlupovaly kousky okoralé kůžičky. V záhybech víček se nahromadila fialová barva a na černých průsvitných punčochových kalhotách utíkala očka. Punčocháče nebyly na kolenou vytahané, byly z kvalitního materiálu. Jistě západní zboží. Leskly se i navzdory blátu. Jeden střevíc spadl děvčeti z nohy. Domácí střevíc s došediva odraným flanelovým vnitřkem a prasklou patou. Na lemu měl otřepanou ozdůbku, kousek prošívané umělé kůže a pár poniklovaných nýtků. Aliide měla kdysi stejné pantofle, se světle hnědou, hezkou ozdobou a uvnitř růžovoučké jako selátko. Dívčin pantofel byl sovětské výroby. A šaty? Západní. Trikotová tkanina byla příliš dobrá na to, aby byla odsud. A pásek, ten byl taky ze západu. Talvi měla při poslední návštěvě zrovna takový, široký a lesklý. Dcera řekla, že taková je teď móda a ve věcech módy se Talvi vyznala. Aino dostala podobné šaty v balíčku, které sem prostřednictvím církve posílali Finové. Nebyly jí k ničemu, ale když to bylo zadarmo – a Finové si mohli dovolit dát na charitu i úplně nové oblečení. V balíčku byla ještě větrovka, trička, brzy si Aliide bude muset dojít pro další. Šaty děvčete však byly příliš krásné, aby pocházely z nějakého charitativního balíčku. A děvče ani nebylo místní.
Vedle děvčete ležela baterka. A ušpiněná mapa.
Když se Aliide k děvčeti sklonila, zahlédla v jeho pootevřených ústech běloskvoucí zuby. Dojem kazilo jen několik šedivých plomb.
Oči pod víčky se pohybovaly, jako by děvče mělo tik.
Aliide dloubla do děvčete násadou kosy, děvče se však nepohnulo. Štípla ho, volala na děvče, ale tomu se nezachvěla ani víčka. Nabrala dešťovou vodu ze džberu, v kterém si myla nohy, a děvče pokropila. Děvče se svinulo do klubíčka a rukama si zakrylo obličej. Ústa se otevřela k výkřiku, vyšlo z nich však jen zašeptání:
„Ne. Vodu ne. Už ne.“
Načež děvče otevřelo oči a prudce se posadilo. Aliide pro jistotu odstoupila o krok, o dva. Děvče stále mělo otevřená ústa, žádný zvuk z nich ale nevycházel. Dívalo se na Aliide, ale ten vyděšený pohled nepatřil Aliide. Nepatřil nikomu. Aliide ujišťovala děvče, že se nemusí bát, mluvila stejným konejšivým tónem jako na neklidnou jalovici. Dívčin pohled se nezměnil, byl stále nechápavý, její dokořán otevřená ústa však jako by Aliide něco připomínala. A nejen ústa. I to, jak se děvče chovalo, jak se takřka nepostřehnutelně chvělo pod voskovou kůží a jak bylo celým tělem ve střehu navzdory svému prázdnému pohledu. Bylo zřejmé, že děvče potřebuje doktora. Aliide neměla nejmenší chuť ošetřovat neznámou, záhadnou osobu, proto navrhla, že zavolá lékaři.
„Ne!“
Hlas zazněl pevně, i když pohled nadále těkal. Následovala krátká přestávka a pak náhle v rychlém sledu proud slov o tom, že nic neprovedla, proto není třeba nikoho volat. Slova do sebe narážela, přecházela jedno v druhé, aniž byla dořečena, přízvuk byl ruský.
Děvče bylo estonsky mluvící Ruska.
Aliide ustoupila o další krok.
Musí si obstarat nového psa. Nebo dva.
Ostří čerstvě nabroušené kosy se lesklo i v tom deštivě šedivém světle.
Aliide na horním rtu vystoupil pot.

Dívčin pohled se začal zaostřovat. Napřed se upřel na zem, na lístek jitrocele, pak na druhý, pokračoval na obrubník květinového záhonu, na pumpu, na misku pod pumpou. Pak se vrátil k dívce samé, sklouzl po jejích pažích, tam chvíli prodlel, přejel po násadě Aliidiny kosy, výš však nevystoupil a vrátil se k rozpukaným dlaním, k škrábancům na hřbetě rukou, k olámaným nehtům. Zbývalo zkontrolovat zbytek těla. Napřed ruku: paži, rameno, všechny prsty byly na svém místě, druhá ruka také v pořádku. Pak prsty na vyzuté noze, chodidlo, lýtko, koleno, stehno. Teprve pak se děvče natáhlo pro střevíc, obulo si ho, byl mu těsný. Přitáhlo si nohu s těsným střevícem a důkladně si ohmatávalo kotník, ne však jako člověk, který má podezření, že kotník je vymknutý nebo zlomený, ale jako někdo, kdo si nevzpomíná, jak vůbec takový kotník vypadá, nebo jako slepec zkoumající neznámého. Nakonec se děvčeti podařilo vstát, ale stále se nedívalo Aliide do tváře, jen se napřímilo, dotklo se vlasů, shrnulo si je do obličeje, třebaže byly vlhké a lepkavé, shrnulo si je před sebe jako rozedrané záclony opuštěného domu, které už nemají co zakrývat.
Aliide stiskla násadu kosy. To děvče je možná blázen. Možná odněkud uteklo. Co ona ví? Nebo je jen zmatené, třeba se mu přihodilo něco zlého, a proto se takhle chová. Ale taky je mohl nastrčit ruský zlodějský gang.
Dívka se dovlekla k lavičce pod břízu a usedla. Vítr ohýbal tenké větve, dívka však před nimi neuhýbala, i když ji lekaly listy pleskající do tváří.
„Sedni si dál od těch větví.“
Na dívčině tváři se mihl údiv. Údiv, v němž bylo i něco dalšího, jako by si děvče na něco vzpomnělo. Že se tomu listí, co šlehá do tváře, může vyhnout? Aliide přimhouřila oči. Blázínek jeden.
Děvče si odsedlo dál od větví. Pevně svíralo okraj lavičky, jako by se bálo, že se skácí na zem. U ruky mu ležel brousek. Snad ta holka není z těch, co se snadno rozčílí a začnou házet kameny a brousky. Jen ji nesmí ničím popudit. Musí být opatrná.
„Jak ses sem vůbec dostala?“
Děvče několikrát otevřelo ústa, než ze sebe dostalo pár zmatených vět o Tallinnu a automobilu. Slova opět do sebe narážela, některá zůstávala nedořečená nebo navzájem splývala. A hlavně šimrala Aliide v uších, zněla nějak divně. Příčinou však nebyla sama slova ani ruský přízvuk, v dívčině estonštině bylo cosi jiného, zvláštního. Třebaže děvče patřilo se svým mladým, špinavým tělem do současnosti, jeho slova působila těžkopádně, jako by přicházela z dávného světa vetchých lejster a zplesnivělých alb, z nichž byly vytrhány fotografie. Aliide si stáhla vlásničku, několikrát s ní zašťourala v uchu a vrátila ji do vlasů. Šimrání však nezmizelo. Aliide napadlo, že děvče není odnikud z blízkého okolí, možná ani nepochází z téhle země. Ale kde by se potom naučilo naši řeč? Jejich kaplan byl estonsky mluvící Fin. Estonsky se naučil, až když sem přišel, a mluvil i kázal v novém jazyce tak dobře, že farníci neměli důvod si stěžovat, že jejich pastýř není Estonec. Avšak dívčina estonština zněla jinak, jako ze starých, dávno zežloutlých knih. Byl z ní cítit pach smrti.
Z té změti koktavých vět Aliide pochopila, že děvče jelo večer autem do Tallinnu s někým, s kým se pohádalo, a když ji ten někdo začal bít, uteklo.
„Kdo byl ten člověk?“ zeptala se Aliide.
Děvče opět několikrát naprázdno pohnulo rty, než vykoktalo, že jela se svým mužem.
Mužem? Že by ta holka byla provdaná? Nebo přece jen sloužila jako návnada? Na to však byla příliš zmatená. Nebo chtěla vzbudit soucit? Že kdo by měl to srdce, odehnat od prahu děvčátko v tak zbídačeném stavu. Jdou zloději po Aliidiných věcech nebo snad po jejím lese? Všechny vzrostlé stromy přece už odvezli na západ a navíc dodnes nebyla vyřízena Aliidina žádost o navrácení pozemků, třebaže po právní stránce to měla být bezproblémová záležitost. A starý Mihkel skončil před soudem, když vystřelil po chlapech, kteří přišli kácet do jeho lesa. Moc za to nedostal, soudci rozuměli jeho rozhořčení. Ani v jeho případě totiž nebylo jednání o navrácení pozemků ukončeno, a přesto do Mihkelova lesa vjely finské dřevařské stroje. Policie se do toho nemíchala, jak by také mohla ve dne v noci strážit les jednoho člověka, zvlášť když mu ten les úředně ještě nepatřil. A tak část stromů zmizela a Mihkel si párkrát vystřelil. Ještěže nikoho netrefil. V téhle zemi a v téhle době je možné všechno, ale aspoň že se v Mihkelově lese už bez povolení nesmělo kácet.
Ve vsi se rozštěkali psi, děvče se vylekalo, koukalo přes drátěný plot na cestu, ale k lesu ani nepohlédlo.
„Tak s manželem říkáš?“ zeptala se Aliide.
Děvče si olízlo rty, dívalo se střídavě na Aliide a k plotu a začalo si nemotorně vyhrnovat rukávy, ačkoliv překvapivě svižně s ohledem na svou zbědovanost a způsob mluvy. Holé paže, které hrály všemi barvami, pak vztáhlo k Aliide jako na potvrzení svých slov. Načež opět odvrátilo pohled k plotu.
Aliide ozáblo. Je to tak, děvče se v ní snaží vzbudit soucit, možná se chce dostat dovnitř domu, aby zjistilo, co se tam dá ukrást. Nicméně modřiny byly opravdové. Aliide přesto řekla:
„Vypadají, že jsou staré. Ty modřiny.“
Při pohledu na ty čerstvé, krvavé stopy Aliide opět vystoupil na rtu pot. Modřiny má člověk skrývat a mlčet. Tak se to dělalo vždycky. Děvče si zřejmě všimlo Aliidiných rozpaků a spěšnými, trhavými pohyby si přetáhlo látku přes zhmožděniny, jako by se stydělo za svoji nahotu, a nespouštějíc pohled z plotu, vysvětlilo, že byla tma a nevědělo, kde je, pouze utíkalo a utíkalo. Zajíkavou řeč ukončilo tím, že hned odejde, že nechce obtěžovat.
„Počkej tady, přinesu ti kozlíkové kapky a vodu,“ řekla Aliide a zamířila k domu, ode dveří se ještě ohlédla po děvčeti, které se dál choulilo na lavičce. Děvče se skutečně bálo. Jeho strach byl cítit na dálku. Aliide si uvědomila, že začala dýchat pusou. Pokud je děvče nastrčenou návnadou, pak má strach z toho, kdo je sem poslal. Možná k tomu mělo důvod, a proto i ona by se měla strachovat, možná by dívčiny roztřesené ruce měla považovat za znamení, aby se zamkla uvnitř a nechala děvče venku, ať si jde, kam chce, hlavně když odejde a nechá ji, starého člověka, na pokoji. Hlavně když nebude dál šířit ten odporný pach strachu. Třeba se po okolí potuluje nějaká banda, která prohledává dům za domem. Možná by to chtělo někam zavolat a zeptat se. Nebo že by si děvče záměrně vybralo její dům? Nedozvěděl se někdo, že zase přijede její Talvi z Finska? I když to teď už nebyla tak velká událost jako dřív.
V kuchyni Aliide nabrala do korbelu vodu a kápla do ní trochu baldriánu. Z okna bylo vidět na děvče, ani se nepohnulo. Aliide polkla lžičku léku na srdce, ačkoliv ještě nebyl čas oběda, vrátila se na dvůr a podala korbel děvčeti. Děvče si přičichlo, postavilo korbel na zem, převrhlo ho a sledovalo, jak tekutina vytéká do trávy. To Aliide popudilo. „Ty nemáš žízeň?“
Děvče přikývlo, že má, chtělo ale vědět, co Aliide do té vody dala.
„Jenom kozlíkové kapky.“
Děvče nic neřeklo.
„Copak mám důvod ti lhát?“
Děvče zvedlo oči. V jeho pohledu bylo cosi falešného. Aliide to zneklidňovalo, přesto šla do kuchyně a vrátila se s korbelem vody a lahvičkou kozlíkových kapek. Děvče přičichlo k vodě, a když se ujistilo, že je to pouze voda, samo přidalo pár kapek kozlíku. Aliide to opět popudilo. Chce ji děvče dráždit? Možná je to prostě blázen. Co utekl z ústavu. Aliide si vzpomněla na jednu ženu propuštěnou z blázince, která v černých večerních šatech z finského balíčku pobíhala bosa po vsi a plivala na každého, koho potkala.
„Tak teď už jsi spokojená?“
Děvče hltavě pilo a tekutina mu stékala po bradě.
„Když jsem tě před chvílí zkoušela probudit, tak jsi jenom křičela: Vodu ne. Vodu už ne.“
Děvče si na to zřejmě už nepamatovalo, ten jeho chraplavý šepot však Aliide pořád zněl v hlavě, odrážel se z jedné strany lebky na druhou a zase zpět a vyvolával vzpomínku na cosi dávného, zasutého. Z člověka se takový zvuk vydere, když mu poněkolikáté strčí hlavu pod vodu, a přesně ten samý tón teď zazněl v dívčině hlase. Bylo v něm nekonečné šplouchání, nedostatek vzduchu a beznaděj. Aliide zacukalo v ruce. Měla náhle chuť děvče uhodit. Zmlkni už. Zmiz odsud. Jdi pryč. Ale taky se mohla mýlit. Třeba děvče jen kdysi při koupání málem utonulo. Třeba Aliide jen zbytečně fantazíruje a spojuje věci, jež spolu nijak nesouvisely. A dívčin trochu starosvětský jazyk vzbuzoval představy, které byly jen z její, Aliidiny hlavy.
„Máš hlad? Chceš něco jíst?“
Děvče se zatvářilo, že otázku nepochopilo nebo že se ho na něco takového v životě nikdo neptal.
„Počkej tady,“ nakázala Aliide děvčeti, zamířila opět k domu a zamkla za sebou. Vrátila se s černým chlebem a talířkem másla. S máslem chvíli váhala, ale nakonec ho vzala s sebou. Není na tom tak zle, aby nemohla děvčeti ten ždibec obětovat. Vskutku chytrá návnada, když na ni ona, která toho tolik prožila, tak snadno zabrala. Cukání v ruce se rozšířilo až do ramene. Aliide pevněji sevřela talířek, aby potlačila chuť uhodit.
Zablácená mapa už neležela v trávě. Děvče si ji nejspíš strčilo do kapsy.
První krajíc chleba děvče zhltlo jen tak. Teprve při třetím mělo trpělivost vzít si i máslo, i to však udělalo spěšně, do střídky zapíchlo malou hrudku, krajíc přeložilo, pevně přitisklo a uhryzlo si pořádný kus. Na vratech zakrákala vrána, ve vsi štěkali psi, ale děvče se tak soustředilo na chléb, že je už žádné zvuky nelekaly. Aliide si všimla, že se jí galoše lesknou jako poctivě vyleštěné vysoké boty. Z mokré trávy stoupala vlhkost do nohou.
„Co bude dál? Myslím s tím tvým mužem. Bude tě pronásledovat?“ zeptala se Aliide, sledujíc děvče při jídle. Ten hlad byl opravdový. Ale co ten strach? Že by se děvče bálo jen manžela?
„Bude. Je to můj manžel.“
„Nemám zavolat třeba tvé matce, aby si pro tebe přijela? Nebo aby aspoň věděla, kde seš?“
Děvče zavrtělo hlavou.
„Tak nějaké přítelkyni. Nebo někomu z rodiny.“
Děvče znovu zavrtělo hlavou, tentokrát o poznání prudčeji.
„Prostě někomu, kdo tvému muži neřekne, kde seš.“
Děvče nepřestalo vrtět hlavou. Špinavé kadeře mu odlétly z tváře. Děvče si je shrnulo nazpět a vypadalo už méně pomateně, třebaže stále bylo vyplašené. Z očí mu sice zmizel ztřeštěný svit, pohled však zůstával úkradmý a číhavý.
„Já tě nikam odvézt nemůžu. Není benzin, i kdybych sehnala auto. Autobus by měl jezdit jednou denně, ale to nikdy není jisté.“
Děvče opět prohlásilo, že odejde samo.
„A kam půjdeš? K manželovi?“
„To nikdy!“
„Tak kam?“
Děvče špičkou pantofle okopávalo obrubník květinového záhonu, bradu si tisklo k hrudi.
„Zara.“
Aliide užasla. To se to děvče představilo?
„Aliide Truuová.“
Děvče přestalo okopávat kámen. Uvolnilo zaťaté ruce, jimiž po jídle opět svíralo okraj lavičky, a pozvedlo hlavu.
„Těší mě.“
Raneček ležel na stejném místě pod břízami. Aliide šla blíž. Nespouštěla z ranečku oči, zároveň však sledovala, není-li nablízku ještě někdo jiný. Ten raneček bylo děvče. Špinavé, v rozedraných, zablácených šatech, ale každopádně děvče. Úplně neznámá holka. Člověk z masa a krve, žádná bytost seslaná odněkud z nebe. Na olámaných nehtech měla zbytky červeného laku, po tvářích jí stékaly proužky make-upu. Zpola narovnané kadeře se leskly kuličkami ztuhlého laku, na nějž se přilepil lístek z vrby. A na temeni se zpod odbarvené kštice dral porost tmavých mastných chlupů. Pleť však pod nánosem špíny připomínala líčko přezrálého letního jablka, zatímco z oteklých, krvavě rudých rtů se odlupovaly kousky okoralé kůžičky. V záhybech víček se nahromadila fialová barva a na černých průsvitných punčochových kalhotách utíkala očka. Punčocháče nebyly na kolenou vytahané, byly z kvalitního materiálu. Jistě západní zboží. Leskly se i navzdory blátu. Jeden střevíc spadl děvčeti z nohy. Domácí střevíc s došediva odraným flanelovým vnitřkem a prasklou patou. Na lemu měl otřepanou ozdůbku, kousek prošívané umělé kůže a pár poniklovaných nýtků. Aliide měla kdysi stejné pantofle, se světle hnědou, hezkou ozdobou a uvnitř růžovoučké jako selátko. Dívčin pantofel byl sovětské výroby. A šaty? Západní. Trikotová tkanina byla příliš dobrá na to, aby byla odsud. A pásek, ten byl taky ze západu. Talvi měla při poslední návštěvě zrovna takový, široký a lesklý. Dcera řekla, že taková je teď móda a ve věcech módy se Talvi vyznala. Aino dostala podobné šaty v balíčku, které sem prostřednictvím církve posílali Finové. Nebyly jí k ničemu, ale když to bylo zadarmo – a Finové si mohli dovolit dát na charitu i úplně nové oblečení. V balíčku byla ještě větrovka, trička, brzy si Aliide bude muset dojít pro další. Šaty děvčete však byly příliš krásné, aby pocházely z nějakého charitativního balíčku. A děvče ani nebylo místní.
Vedle děvčete ležela baterka. A ušpiněná mapa.
Když se Aliide k děvčeti sklonila, zahlédla v jeho pootevřených ústech běloskvoucí zuby. Dojem kazilo jen několik šedivých plomb.
Oči pod víčky se pohybovaly, jako by děvče mělo tik.
Aliide dloubla do děvčete násadou kosy, děvče se však nepohnulo. Štípla ho, volala na děvče, ale tomu se nezachvěla ani víčka. Nabrala dešťovou vodu ze džberu, v kterém si myla nohy, a děvče pokropila. Děvče se svinulo do klubíčka a rukama si zakrylo obličej. Ústa se otevřela k výkřiku, vyšlo z nich však jen zašeptání:
„Ne. Vodu ne. Už ne.“
Načež děvče otevřelo oči a prudce se posadilo. Aliide pro jistotu odstoupila o krok, o dva. Děvče stále mělo otevřená ústa, žádný zvuk z nich ale nevycházel. Dívalo se na Aliide, ale ten vyděšený pohled nepatřil Aliide. Nepatřil nikomu. Aliide ujišťovala děvče, že se nemusí bát, mluvila stejným konejšivým tónem jako na neklidnou jalovici. Dívčin pohled se nezměnil, byl stále nechápavý, její dokořán otevřená ústa však jako by Aliide něco připomínala. A nejen ústa. I to, jak se děvče chovalo, jak se takřka nepostřehnutelně chvělo pod voskovou kůží a jak bylo celým tělem ve střehu navzdory svému prázdnému pohledu. Bylo zřejmé, že děvče potřebuje doktora. Aliide neměla nejmenší chuť ošetřovat neznámou, záhadnou osobu, proto navrhla, že zavolá lékaři.
„Ne!“
Hlas zazněl pevně, i když pohled nadále těkal. Následovala krátká přestávka a pak náhle v rychlém sledu proud slov o tom, že nic neprovedla, proto není třeba nikoho volat. Slova do sebe narážela, přecházela jedno v druhé, aniž byla dořečena, přízvuk byl ruský.
Děvče bylo estonsky mluvící Ruska.
Aliide ustoupila o další krok.
Musí si obstarat nového psa. Nebo dva.
Ostří čerstvě nabroušené kosy se lesklo i v tom deštivě šedivém světle.
Aliide na horním rtu vystoupil pot.
Dívčin pohled se začal zaostřovat. Napřed se upřel na zem, na lístek jitrocele, pak na druhý, pokračoval na obrubník květinového záhonu, na pumpu, na misku pod pumpou. Pak se vrátil k dívce samé, sklouzl po jejích pažích, tam chvíli prodlel, přejel po násadě Aliidiny kosy, výš však nevystoupil a vrátil se k rozpukaným dlaním, k škrábancům na hřbetě rukou, k olámaným nehtům. Zbývalo zkontrolovat zbytek těla. Napřed ruku: paži, rameno, všechny prsty byly na svém místě, druhá ruka také v pořádku. Pak prsty na vyzuté noze, chodidlo, lýtko, koleno, stehno. Teprve pak se děvče natáhlo pro střevíc, obulo si ho, byl mu těsný. Přitáhlo si nohu s těsným střevícem a důkladně si ohmatávalo kotník, ne však jako člověk, který má podezření, že kotník je vymknutý nebo zlomený, ale jako někdo, kdo si nevzpomíná, jak vůbec takový kotník vypadá, nebo jako slepec zkoumající neznámého. Nakonec se děvčeti podařilo vstát, ale stále se nedívalo Aliide do tváře, jen se napřímilo, dotklo se vlasů, shrnulo si je do obličeje, třebaže byly vlhké a lepkavé, shrnulo si je před sebe jako rozedrané záclony opuštěného domu, které už nemají co zakrývat.
Aliide stiskla násadu kosy. To děvče je možná blázen. Možná odněkud uteklo. Co ona ví? Nebo je jen zmatené, třeba se mu přihodilo něco zlého, a proto se takhle chová. Ale taky je mohl nastrčit ruský zlodějský gang.
Dívka se dovlekla k lavičce pod břízu a usedla. Vítr ohýbal tenké větve, dívka však před nimi neuhýbala, i když ji lekaly listy pleskající do tváří.
„Sedni si dál od těch větví.“
Na dívčině tváři se mihl údiv. Údiv, v němž bylo i něco dalšího, jako by si děvče na něco vzpomnělo. Že se tomu listí, co šlehá do tváře, může vyhnout? Aliide přimhouřila oči. Blázínek jeden.
Děvče si odsedlo dál od větví. Pevně svíralo okraj lavičky, jako by se bálo, že se skácí na zem. U ruky mu ležel brousek. Snad ta holka není z těch, co se snadno rozčílí a začnou házet kameny a brousky. Jen ji nesmí ničím popudit. Musí být opatrná.
„Jak ses sem vůbec dostala?“
Děvče několikrát otevřelo ústa, než ze sebe dostalo pár zmatených vět o Tallinnu a automobilu. Slova opět do sebe narážela, některá zůstávala nedořečená nebo navzájem splývala. A hlavně šimrala Aliide v uších, zněla nějak divně. Příčinou však nebyla sama slova ani ruský přízvuk, v dívčině estonštině bylo cosi jiného, zvláštního. Třebaže děvče patřilo se svým mladým, špinavým tělem do současnosti, jeho slova působila těžkopádně, jako by přicházela z dávného světa vetchých lejster a zplesnivělých alb, z nichž byly vytrhány fotografie. Aliide si stáhla vlásničku, několikrát s ní zašťourala v uchu a vrátila ji do vlasů. Šimrání však nezmizelo. Aliide napadlo, že děvče není odnikud z blízkého okolí, možná ani nepochází z téhle země. Ale kde by se potom naučilo naši řeč? Jejich kaplan byl estonsky mluvící Fin. Estonsky se naučil, až když sem přišel, a mluvil i kázal v novém jazyce tak dobře, že farníci neměli důvod si stěžovat, že jejich pastýř není Estonec. Avšak dívčina estonština zněla jinak, jako ze starých, dávno zežloutlých knih. Byl z ní cítit pach smrti.
Z té změti koktavých vět Aliide pochopila, že děvče jelo večer autem do Tallinnu s někým, s kým se pohádalo, a když ji ten někdo začal bít, uteklo.
„Kdo byl ten člověk?“ zeptala se Aliide.
Děvče opět několikrát naprázdno pohnulo rty, než vykoktalo, že jela se svým mužem.
Mužem? Že by ta holka byla provdaná? Nebo přece jen sloužila jako návnada? Na to však byla příliš zmatená. Nebo chtěla vzbudit soucit? Že kdo by měl to srdce, odehnat od prahu děvčátko v tak zbídačeném stavu. Jdou zloději po Aliidiných věcech nebo snad po jejím lese? Všechny vzrostlé stromy přece už odvezli na západ a navíc dodnes nebyla vyřízena Aliidina žádost o navrácení pozemků, třebaže po právní stránce to měla být bezproblémová záležitost. A starý Mihkel skončil před soudem, když vystřelil po chlapech, kteří přišli kácet do jeho lesa. Moc za to nedostal, soudci rozuměli jeho rozhořčení. Ani v jeho případě totiž nebylo jednání o navrácení pozemků ukončeno, a přesto do Mihkelova lesa vjely finské dřevařské stroje. Policie se do toho nemíchala, jak by také mohla ve dne v noci strážit les jednoho člověka, zvlášť když mu ten les úředně ještě nepatřil. A tak část stromů zmizela a Mihkel si párkrát vystřelil. Ještěže nikoho netrefil. V téhle zemi a v téhle době je možné všechno, ale aspoň že se v Mihkelově lese už bez povolení nesmělo kácet.
Ve vsi se rozštěkali psi, děvče se vylekalo, koukalo přes drátěný plot na cestu, ale k lesu ani nepohlédlo.
„Tak s manželem říkáš?“ zeptala se Aliide.
Děvče si olízlo rty, dívalo se střídavě na Aliide a k plotu a začalo si nemotorně vyhrnovat rukávy, ačkoliv překvapivě svižně s ohledem na svou zbědovanost a způsob mluvy. Holé paže, které hrály všemi barvami, pak vztáhlo k Aliide jako na potvrzení svých slov. Načež opět odvrátilo pohled k plotu.
Aliide ozáblo. Je to tak, děvče se v ní snaží vzbudit soucit, možná se chce dostat dovnitř domu, aby zjistilo, co se tam dá ukrást. Nicméně modřiny byly opravdové. Aliide přesto řekla:
„Vypadají, že jsou staré. Ty modřiny.“
Při pohledu na ty čerstvé, krvavé stopy Aliide opět vystoupil na rtu pot. Modřiny má člověk skrývat a mlčet. Tak se to dělalo vždycky. Děvče si zřejmě všimlo Aliidiných rozpaků a spěšnými, trhavými pohyby si přetáhlo látku přes zhmožděniny, jako by se stydělo za svoji nahotu, a nespouštějíc pohled z plotu, vysvětlilo, že byla tma a nevědělo, kde je, pouze utíkalo a utíkalo. Zajíkavou řeč ukončilo tím, že hned odejde, že nechce obtěžovat.
„Počkej tady, přinesu ti kozlíkové kapky a vodu,“ řekla Aliide a zamířila k domu, ode dveří se ještě ohlédla po děvčeti, které se dál choulilo na lavičce. Děvče se skutečně bálo. Jeho strach byl cítit na dálku. Aliide si uvědomila, že začala dýchat pusou. Pokud je děvče nastrčenou návnadou, pak má strach z toho, kdo je sem poslal. Možná k tomu mělo důvod, a proto i ona by se měla strachovat, možná by dívčiny roztřesené ruce měla považovat za znamení, aby se zamkla uvnitř a nechala děvče venku, ať si jde, kam chce, hlavně když odejde a nechá ji, starého člověka, na pokoji. Hlavně když nebude dál šířit ten odporný pach strachu. Třeba se po okolí potuluje nějaká banda, která prohledává dům za domem. Možná by to chtělo někam zavolat a zeptat se. Nebo že by si děvče záměrně vybralo její dům? Nedozvěděl se někdo, že zase přijede její Talvi z Finska? I když to teď už nebyla tak velká událost jako dřív.
V kuchyni Aliide nabrala do korbelu vodu a kápla do ní trochu baldriánu. Z okna bylo vidět na děvče, ani se nepohnulo. Aliide polkla lžičku léku na srdce, ačkoliv ještě nebyl čas oběda, vrátila se na dvůr a podala korbel děvčeti. Děvče si přičichlo, postavilo korbel na zem, převrhlo ho a sledovalo, jak tekutina vytéká do trávy. To Aliide popudilo. „Ty nemáš žízeň?“
Děvče přikývlo, že má, chtělo ale vědět, co Aliide do té vody dala.
„Jenom kozlíkové kapky.“
Děvče nic neřeklo.
„Copak mám důvod ti lhát?“
Děvče zvedlo oči. V jeho pohledu bylo cosi falešného. Aliide to zneklidňovalo, přesto šla do kuchyně a vrátila se s korbelem vody a lahvičkou kozlíkových kapek. Děvče přičichlo k vodě, a když se ujistilo, že je to pouze voda, samo přidalo pár kapek kozlíku. Aliide to opět popudilo. Chce ji děvče dráždit? Možná je to prostě blázen. Co utekl z ústavu. Aliide si vzpomněla na jednu ženu propuštěnou z blázince, která v černých večerních šatech z finského balíčku pobíhala bosa po vsi a plivala na každého, koho potkala.
„Tak teď už jsi spokojená?“
Děvče hltavě pilo a tekutina mu stékala po bradě.
„Když jsem tě před chvílí zkoušela probudit, tak jsi jenom křičela: Vodu ne. Vodu už ne.“
Děvče si na to zřejmě už nepamatovalo, ten jeho chraplavý šepot však Aliide pořád zněl v hlavě, odrážel se z jedné strany lebky na druhou a zase zpět a vyvolával vzpomínku na cosi dávného, zasutého. Z člověka se takový zvuk vydere, když mu poněkolikáté strčí hlavu pod vodu, a přesně ten samý tón teď zazněl v dívčině hlase. Bylo v něm nekonečné šplouchání, nedostatek vzduchu a beznaděj. Aliide zacukalo v ruce. Měla náhle chuť děvče uhodit. Zmlkni už. Zmiz odsud. Jdi pryč. Ale taky se mohla mýlit. Třeba děvče jen kdysi při koupání málem utonulo. Třeba Aliide jen zbytečně fantazíruje a spojuje věci, jež spolu nijak nesouvisely. A dívčin trochu starosvětský jazyk vzbuzoval představy, které byly jen z její, Aliidiny hlavy.
„Máš hlad? Chceš něco jíst?“
Děvče se zatvářilo, že otázku nepochopilo nebo že se ho na něco takového v životě nikdo neptal.
„Počkej tady,“ nakázala Aliide děvčeti, zamířila opět k domu a zamkla za sebou. Vrátila se s černým chlebem a talířkem másla. S máslem chvíli váhala, ale nakonec ho vzala s sebou. Není na tom tak zle, aby nemohla děvčeti ten ždibec obětovat. Vskutku chytrá návnada, když na ni ona, která toho tolik prožila, tak snadno zabrala. Cukání v ruce se rozšířilo až do ramene. Aliide pevněji sevřela talířek, aby potlačila chuť uhodit.
Zablácená mapa už neležela v trávě. Děvče si ji nejspíš strčilo do kapsy.
První krajíc chleba děvče zhltlo jen tak. Teprve při třetím mělo trpělivost vzít si i máslo, i to však udělalo spěšně, do střídky zapíchlo malou hrudku, krajíc přeložilo, pevně přitisklo a uhryzlo si pořádný kus. Na vratech zakrákala vrána, ve vsi štěkali psi, ale děvče se tak soustředilo na chléb, že je už žádné zvuky nelekaly. Aliide si všimla, že se jí galoše lesknou jako poctivě vyleštěné vysoké boty. Z mokré trávy stoupala vlhkost do nohou.
„Co bude dál? Myslím s tím tvým mužem. Bude tě pronásledovat?“ zeptala se Aliide, sledujíc děvče při jídle. Ten hlad byl opravdový. Ale co ten strach? Že by se děvče bálo jen manžela?
„Bude. Je to můj manžel.“
„Nemám zavolat třeba tvé matce, aby si pro tebe přijela? Nebo aby aspoň věděla, kde seš?“
Děvče zavrtělo hlavou.
„Tak nějaké přítelkyni. Nebo někomu z rodiny.“
Děvče znovu zavrtělo hlavou, tentokrát o poznání prudčeji.
„Prostě někomu, kdo tvému muži neřekne, kde seš.“
Děvče nepřestalo vrtět hlavou. Špinavé kadeře mu odlétly z tváře. Děvče si je shrnulo nazpět a vypadalo už méně pomateně, třebaže stále bylo vyplašené. Z očí mu sice zmizel ztřeštěný svit, pohled však zůstával úkradmý a číhavý.
„Já tě nikam odvézt nemůžu. Není benzin, i kdybych sehnala auto. Autobus by měl jezdit jednou denně, ale to nikdy není jisté.“
Děvče opět prohlásilo, že odejde samo.
„A kam půjdeš? K manželovi?“
„To nikdy!“
„Tak kam?“
Děvče špičkou pantofle okopávalo obrubník květinového záhonu, bradu si tisklo k hrudi.
„Zara.“
Aliide užasla. To se to děvče představilo?
„Aliide Truuová.“
Děvče přestalo okopávat kámen. Uvolnilo zaťaté ruce, jimiž po jídle opět svíralo okraj lavičky, a pozvedlo hlavu.
„Těší mě.“