Když v roce 2003 ve Finsku vyšla románová prvotina dnes velmi oceňované spisovatelky Sofi Oksanen (nar. 1977), způsobila poměrně značný rozruch. Do finské literatury totiž vtrhla tato velká provokatérka hned s několika silnými tématy. Prvním z nich bylo velmi autentické a nepřikrášlené zobrazení pocitů ženy žijící léta ve vleku poruchy příjmu potravy. Samo o sobě dost silná káva. Ale možná ještě výbušnější bylo vylíčení „bratrských“ vztahů mezi Finy a Estonci jak za dob sovětského Estonska, tak i po získání samostatnosti v 90. letech, těch nepřiznaných a přitom nepřekonatelných hranic mezi Východem a Západem.

Hlavní hrdinkou Stalinových krav je Anna, dcera estonské matky a finského otce, která od dětství bojuje s hanbou dvojí krve. Paranoidní (i když možná oprávněný) strach její matky Katariiny ze sledování tajnou policií i z možného ostouzení za estonský původ – mimochodem: Sofi Oksanen trvala na tom, aby na přebalu knihy byla provokativní otázka: Proč jsou všechny estonské ženy děvky? Mají to v genech? – ji postupně izoluje od finských kamarádů a Anna propadne závislosti na jídle. Protože však zároveň touží po dokonalém těle, které by jí všichni (nebo spíš všechny) záviděli, začne uctívat svého Pána, jakousi personifikaci bulimarexie, protože ten jí pak dá, co chce: „A dokonalé ženské tělo ze mě udělá dokonalou ženu. Dobrou ženu. Žádoucí ženu.“

Spirála velmi propracovaných bulimických seancí, skládajících se z nezřízené konzumace a následného zvracení, se nezadržitelně roztáčí. Konečně něco, v čem je Anna opravdu dobrá a co je jen její. Ale ani dokonalé tělo nezaručí dokonalý život. Postupně musí Anna veškerou energii soustředit výhradně na svou nemoc, oněch padesát kilo je pro ni „práce na celý úvazek“. Nedokáže studovat, přestože patřila k premiantům, dlouhodobé partnerské vztahy jsou neudržitelné, začínají se projevovat i zdravotní následky… Příčiny jejích problémů však leží mnohem hlouběji v minulosti.

V druhém vyprávěcím plánu sledujeme jakoby z nadhledu příběh Anniny matky Katariiny, která se v Tallinnu seznámí se svým budoucím finským mužem. Po několika letech známosti získá veškerá potřebná povolení, provdá se za něj a přestěhuje se do Finska. Doufá, že budou žít v Helsinkách, jen na opačném břehu Finského zálivu, ale manžel, který pracuje po stavbách v Sovětském svazu, ji odstěhuje do malého města ve vnitrozemí. Tam Katariina žije s dcerkou osamělý život ženy v domácnosti, vcelku úspěšně tají svůj původ a jednou za rok s taškami naditými v Estonsku nedostatkovým zbožím podniká cestu domů. K mlčení odsouzená Anna mezi těmito dvěma rozporuplnými životy marně hledá svou identitu. A věčný hlad po Estonsku střídavě zajídá a zvrací.

Estonské výlety obsahují z českého pohledu řadu známých výjevů z dob nedávno minulých, i když jsou ještě o nějaký ten stupeň depresivnější: všudypřítomné fronty, náhražky potravin, igelitky jako kabelky, silonky jako valuta, ale také závist, podezírání, špehování a udávání i těch nejbližších, nekonečné podplácení úředníků… Vždyť „nejhorším nepřítelem Estonce je druhý Estonec.“ 

Z Anniných vzpomínek ovšem s čistým štítem nevychází ani ta často vychvalovaná finská společnost, proklamující rovnoprávnost. Annina kamarádka odkládá své oblečení s velkopanským „tam se to bude ještě někomu hodit“. Estonskými a ruskými ženami Finové okázale pohrdají, ale Annin pokrytecký otec na dospívající dceři v obchodě zkouší oblečení, které vozí svým ruským milenkám. Do Estonska s manželkou jezdit nechce, ale přivézt povolené množství alkoholu mu žena rozhodně musí. Není divu, že na finské turisty potácející se z trajektu v alkoholovém oparu se skrz prsty dívají zase Estonci. Předsudky ovládají oba tak blízké, a přitom vzdálené světy.

Vedlejší postavy, zvlášť přehlídka estonských příbuzných a známých, román spíše jen zalidňují, aniž by jim byl dán prostor rozvinout se. Zvláštní skupinu mezi nimi tvoří Annini milenci, či snad milenky? Překladatelka může v češtině jen stěží zachovat neutrálnost finského gramatického rodu, ale v originále tyto postavy vystupují pod přezdívkami, a tak se o jejich pohlaví kvůli přiznané bisexualitě autorky hodně spekulovalo, a to pak i v souvislosti s jejím druhým románem Baby Jane (2005), který se zabývá problémem násilí v lesbickém vztahu.

V krátkých a nikoliv chronologických prostřizích se autorka stručně a možná trochu povrchně vrací také do ještě dávnější, a přesto stále živé estonské historie – do 40. a 50. let, kdy po sovětské okupaci docházelo k popravám nepohodlných vlastenců, k deportacím do sibiřských lágrů, rozdělování rodin, zabavování majetku. Tato témata včetně mnoha detailů, jakým je například tajná komora pro muže skrývajícího se před sovětskou mocí, Sofi Oksanen později daleko lépe a přesvědčivěji rozvinula a vytěžila ve svém doposud nejúspěšnějším románu Očista (finsky 2008, česky vyšel v Odeonu v překladu Jana Petra Velkoborského r. 2010). Ten překonal veškeré domácí prodejní rekordy, byl přeložen do desítek jazyků a mladá spisovatelka za něj posbírala snad všechny myslitelné ceny doma i v zahraničí, mj. cenu Finlandia, cenu Severské rady či francouzská ocenění Fnac a Prix Femina Étranger. V současnosti se připravuje i filmová verze této knihy a finská literární obec s napětím očekává, s jak moc provokativním tématem tato bývalá studentka dramaturgie a představitelka gotické subkultury přijde v následujícím románu, který byl ohlášen na letošek.

K českým čtenářům se její knihy dostávají v opačném pořadí, než v jakém původně vyšly. Po naprosto suverénní Očistě tak přichází kniha, která vykazuje řadu rysů typických pro prvotiny mladých autorů. Především je to snaha vypsat se ze všeho a vypořádat se najednou s celým světem. I když autorka vehementně popírá, že by se jednalo o autobiografický, nebo dokonce terapeutický román, její životopis se s osudy románové Anny shoduje prostě víc než nápadně. Už v něm ovšem dokazuje, že s jazykem, rytmem i strukturou umí zacházet zručně. Dávkuje nákupní seznamy na bulimická sezení i tallinnskou socialistickou beznaděj v natolik krátkých, sevřených kapitolách – které jsou zvlášť v historických ohlédnutích ohlodané až na dřeň –, že čtenáři ztráta zájmu ani přejedení nehrozí. Stalinovy krávy byly debutem slibným, jehož tušený potenciál se naplno zúročil až o několik let později. V naléhavosti, s jakou přinášejí svá témata, mají velkou sílu, byť sílu Očisty ještě ne.