Tak letos jsme byli ve Frankfurtu jako literární agentura Pluh už pošesté. Čím se letošní ročník lišil od minulých? Především nižším počtem účastníků - nával na veletrhu sice nebyl menší než jindy, ale poznalo se to například v poloprázdných prostorách při snídani v hotelu, kde jiné roky bývalo nabito. Mnozí redaktoři oznamovali při dojednávání schůzek už předem, že letos do Frankfurtu nepojedou – obchody se stejně uzavírají e-mailem a investovat do několikadenního pobytu s především společenskou funkcí prostě někteří nakladatelé v těchto nejistých dobách (o chřipce nemluvě) nepovažují za rozumné. Letos prvně operovali literární agenti specializovaní na českou literaturu (agentura Pluh a Dana Blatná se svou DB Agency) přímo u českého stánku. Přitáhli tak pozornost desítek zahraničních nakladatelů, kteří by jinak do pavilonu 5 a k českému stánku možná ani nezabrousili. A utěšeně se zaplňující police zahraničních vydání české literatury, kam agenti dodávají výtisky z vlastních zásob, tak letos tvořily k jejich jednání názornou kulisu.

Ucelenější přehled zahraničních vydání má význam i proto, že sami zahraniční nakladatelé tituly českých autorů u svých stánků příliš často nevystavují. Výjimku tvořilo nakladatelství Büchergilde, kde nedávno vyšel Aaronův skok (Aarons Sprung, přel. Kathrin Janka) Magdaleny Platzové, nakladatelství DTV vystavilo v kapesním vydání Jozovu Hanuli (Der Mann aus Želary, přel. Sophia Marzolff) Květy Legátové. A britské nakladatelství Portobello oznámilo plánované vydání románu Kloktat dehet (Gargling with Tar, přel. David Short) Jáchyma Topola velkou reprodukcí obálky prominentně umístěnou na stánku. Jinak se české tituly našly hlavně v oddělení ilustrace a krásných knih, mezi nominovanými i vyznamenanými tituly.

Z doprovodných programů připravil tentokrát Svět knihy ve spolupráci s MK ČR, DTSB (tedy Německo-českou a slovenskou společností ve Frankfurtu n/M) a Českým centrem Berlín autorské čtení Jáchyma Topola z románu Kloktat dehet (Zirkuszone, přel. Milena Oda a Andreas Tretner). Stejně jako loňské čtení Ireny Douskové se i to letošní konalo v zednářské lóži v Kaiserstrasse a zdálo se, že prostředí jakoby z jiného světa a z jiných časů ovlivnilo i velmi klasickou podobu večera: podrobný životopis autora přečetla Christina Frankenberg z Českého centra v Berlíně, krátké oživení přineslo čtení Jáchyma Topola (což ovšem ocenila pouze část obecenstva ovládající češtinu – v němčině se pak předčítaly jiné úryvky) a téměř hodinový průřez knihou v němčině předčítala studentka bohemistiky českého původu, což ale bohužel není žádná kvalifikace k tak dlouhému přednesu textu, psaného navíc z perspektivy klukovského vypravěče. V Německu jsou možná na tento způsob zvyklí, ale profesionálnější přednes, použití prezentace power-point nebo souběžné promítání textu v originále (či naopak v překladu, když předčítá autor) snad v dnešní době nelze ani v zednářské lóži považovat za přehnaně moderní. Jáchym Topol se snažil večer průběžně odlehčit a oživit, dostal k tomu ale příležitost hlavně v závěru, kdy s ním Christina Frankenberg vedla rozhovor (a současně znovu potvrdila své tlumočnické kvality). Od Siřemi a její role při psaní tohoto románu se hovor stočil k Rusku jako zdroji možného ohrožení. Jáchym Topol zmínil nedávné setkání s Vladimirem Sorokinem a Jurijem Andruchovičem v Tübingenu, ze kterého vyplynulo, že Sorokin se dnes neobejde bez ochranky a Andruchovič považuje ruskou vojenskou okupaci Ukrajiny za velmi představitelnou - obé na rozdíl od doby před pár lety. Obecenstvo opět tvořili převážně lidé z okruhu Německo-české a slovenské společnosti, kolegu přišel podpořit básník Radek Fridrich (momentálně na měsíčním tvůrčím pobytu v blízkém Bieleveldu), objevila se i autorova polská a anglická nakladatelka, kdežto nakladatelství Suhrkamp, které Jáchyma Topola zastupuje, se nedostavilo.

Z dalších českých akcí: v sobotu (už po našem odjezdu) vystupili přímo v Mezinárodním centru pavilonu 5 na závěr bloku diskusních pořadů o literaturách střední a východní Evropy Psí vojáci. Během víkendu předčítala na veletrhu Iva Procházková, nominovaná za román Nazí (Die Nackten) na Německou cenu literatury pro mládež 2009 (Deutscher Jugendliteraturpreis 2009) – samotná cena, vyhlašovaná také během veletrhu, jí však unikla. V sekci komiksu německého pavilonu 3 podepisovala Lucie Lomová německou verzi svých českých pohádek Goldene Böhmische Märchen.

Nejvýrazněji se česká literatura na frankfurtském veletrhu připomněla pátečním vystoupením Pavla Kohouta na proslulé Modré pohovce, odkud půlhodinové rozhovory s převážně německými, ale i zahraničními autory průběžně přenáší televizní stanice ZDF. Mediálně zkušený autor dokáže dobře využít toho, že mluví jazykem posluchačů – nemyslím tím jen němčinu jako takovou, ale i „jejich“ jazyk v přeneseném smyslu: díky dlouholetému přejíždění mezi Vídní a Prahou umí Pavel Kohout určité české zvláštnosti vysvětlit prostě a přehledně, na základě příkladů z německého prostředí. A tak například očekává, že u nás teď nadchází období zvýšeného zájmu o komunistickou minulost – podobně jako v Německu se teprve vnuci začali ptát rodičů (kteří ještě byli v Hitlerjugend, v našem případě v pionýru) a prarodičů, co přesně dělali za nacismu oni. Jeho částečně autobiografická kniha Smyčka (Die Schlinge) tvoří k rozhovoru o zvratech naší nedávné historie dobrý základ.

O hodinu později pak na Modrou pohovku usedla čerstvá nositelka Nobelovy ceny Herta Müllerová. Drobná, bledá paní s černočernými vlasy, výraznýma očima a krvavě rudými rty v první chvíli vyvolává – přiznávám, zcela nevhodné – stereotypní asociace s Rumunskem. Když začne tichým hlasem, s monotónní klesavou intonací připomínající litanie vyprávět o své knize Atemschaukel (Houpačka dechu) a o okolnostech jejího vzniku, vyvstává před námi skutečný rumunský horor – z učebnic dějepisu vytěsněné válečné spojenectví s Hitlerem, hromadné poválečné deportace rumunských Němců do sovětských táborů a přesvědčení autorky, že je třeba tyto příběhy zaznamenat, dokud je čas. Sama vyrůstala v prostředí, kde deportace postihla skoro všechny dospělé (včetně autorčiny matky), ale kromě vágních narážek na společnou zkušenost o ní nikdy nemluvili. Bez dechu naslouchající dav svědčil o tom, že ani mezi německými čtenáři zájem o opomíjené historické události 20. století neutuchá.

Překladatelům všechna čest
Na Frankfurtském veletrhu lze průběžně sledovat obecnější trend ve vztahu k překladatelům a tlumočníkům, totiž přesvědčení, že znakem dobrého překladatele a tlumočníka sice je, že jeho práce působí zcela samozřejmě a nepřitahuje na sebe pozornost, ale to ještě neznamená, že by se měla přehlížet nebo dokonce finančně podceňovat. Patří tedy například k bontonu, že moderátoři tu na závěr debaty poděkují i kabinovým tlumočníkům a zdůrazní, že bez nich by k žádnému mezinárodnímu dialogu nemohlo dojít. Svaz německých překladatelů letos ve veletržním překladatelském centru vystavil celou fotografickou galerii letošních laureátů různých překladatelských cen, ale překladatelé tu získávají „tvář“ každoročně v rámci zajímavého projektu Der Gläserne Übersetzer / Showpiece Translator (překladatel ve výloze?). Během veletrhu se u počítače střídají němečtí překladatelé – převážně z angličtiny a z jazyka země, která je čestným hostem (tedy letos Čína) –, a přímo před očima návštěvníků překládají. Text originálu i vznikající překlad lze sledovat na dvou obrazovkách. Ať už tu sedí pravý překladatelský introvert a s lehkým ruměncem ve tváři zády k obecenstvu usilovně pracuje, nebo sdělný typ, který většinu vyhrazeného času stráví rozhovorem s přihlížejícími, je tu vždycky plno. Jak se zdá, možnost vidět, jak se to překládání vlastně dělá, lidi přitahuje (a status překladatele tím v povědomí lidí přirozeně nabývá zasloužených rozměrů).

Zcela logicky tu tedy po roce od jejího zveřejnění připomněli zprávu Evropské rady asociací literárních překladatelů CEATL o stavu překladatelského řemesla v různých evropských zemích, která svého času vzbudila určitý rozruch i u nás, když se podmínky pro literární překladatele v ČR v porovnání s jinými evropskými zeměmi ukázaly jako v mnoha ohledech nejhorší. Předseda německého svazu překladatelů Hinrich Schmidt-Henkel a jeden z autorů zprávy Holger Fock porovnávali situaci v Německu s jinými evropskými státy a často v té souvislosti padalo jako příklad „překladatelského ráje“ Nizozemsko, kde nakladatelé obecně respektují doporučený tarif (momentálně činí 6,2 eurocentu za slovo), překladatelé mají možnost žádat u literárního fondu o stipendium, jímž se základní honorář zdvojnásobí, a mají navíc smluvně zaručeno, že v případě dotisku dostanou určitý procentuální podíl z každého prodaného výtisku.

Jediná země, kde se literární překladatel ani nepovažuje za povolání, je Velká Británie. Tam ovšem tvoří překlady zhruba dvě procenta celkové knižní produkce (na rozdíl od asi šedesáti procent v ostatních zemích). Na druhé straně recenzenti kvalitu překladů bedlivě sledují, takže si nakladatel nemůže dovolit vydat méně kvalitní překlad – pro britské překladatele tedy platí „za málo peněz, hodně muziky“. Je otázka, nakolik si je této situace vědoma například česká ministerská komise přidělující překladatelské granty.

Českou republiku tu výslovně nezmínili, ale naše neslavné prvenství se objevilo v grafu, který se po velkou část prezentace (i ještě po jejím skončení) promítal na pozadí. Ve Frankfurtu - navzdory krizi - přítomní čeští renomovaní nakladatelé oceňující překladatele „závratnými“ 145 Kč za stránku se v takových chvílích překladatelskému centru ovšem vyhýbají obloukem. Nizozemští překladatelé si jsou svého relativně dobrého postavení vědomi („relativně“ proto, že vzhledem k náročnosti překladatelské profese je průměrný výdělek 15 eur za hodinu, přičemž si překladatel musí sám hradit všechna pojištění apod., ve srovnání s profesemi vyžadujícími srovnatelné vzdělání a průběžné doškolování pořád ještě nízký), to jim ale nebrání v hledání dalších cest ke zlepšení – ozývají se třeba návrhy, aby se překladatel vždycky dočasně stal zaměstnancem nakladatelství, pro které právě překládá, nebo se volá po diferenciaci tarifu pro zvlášť zkušené a vyznamenávané překladatele. Kdežto u nás, kde (pouze s mírnou nadsázkou) se překládáním uživí asi tak dva překladatelé z angličtiny jen díky tomu, že pracují doslova ve dne v noci, sami překladatelé zpochybňují smysl takové zprávy nebo se ohrazují, že na tom nejsou tak špatně, jak zpráva líčí! Viděno holandskýma očima (a ty už za ta léta v Nizozemsku mám) z takového postoje zůstává rozum stát. CEATL hodlá zprávu každé tři roky aktualizovat – takže „příště lépe“?

Na závěr snad ještě dvě drobné příhody, které pro mě letošní veletrh jistým způsobem shrnují. Mladičká blondýnka v bleděmodrém pracovním plášti a se smutnýma očima, která si na jí přidělených dámských záchodcích před očima dlouhé fronty vystavovatelek ze všech koutů světa čte rumunskou sbírku básní. A mondénní dáma, jak se ukáže v Německu žijící Kanaďanka, která nejprve v čínštině, pak v němčině nazdařbůh oslovuje přítomné Číňany a vyjadřuje jim všestrannou solidaritu a rozhořčení nad „agresivním tónem“ vůči Číně v německých médiích, když přitom Němci přece rozpoutali druhou světovou, tak mají nejmíň co mluvit.