Alaine Polcz, maďarská spisovatelka, psycholožka a výjimečná žena, se ve svých beletristicky pojatých memoárech vrací k nejtemnějšímu období svého života. V knize Žena na frontě (Asszony a fronton) otevřeně a věcně hovoří o svém nevydařeném manželství, hrůzách války i složitém období těsně po ní.

Román je dokonale minimalistické pojednání o jedné kapitole válečných zvěrstev, zároveň ovšem funguje i jako přímá a nekompromisní výpověď ženy, která se ocitla přímo ve středu otřesných událostí, jež zásadním způsobem ovlivnily a zformovaly celý její příští život. V případě Ženy na frontě není výraz „výpověď“ užit jako součást řetězce vágních a klišovitých hodnocení, nýbrž je, v duchu úsporné narace v podání Alaine Polcz, plnohodnotným a nanejvýš výstižným přívlastkem, který lze tomuto románu bez obav přiřknout. Jakkoliv intimní a osobní prožitky jednotlivce jsou v textu vylíčeny, hovoří tato kniha zároveň za všechny ženy, které prošly peklem a jež se kdy ocitly v mezní situaci, dennodenně se v krajních podmínkách ocitají nebo je tato zkušenost teprve čeká.

Válka není lehká. Ani manželství.
Polcz je ve výrazu mimořádně střídmá, vypravuje, resp. převypravuje události lakonicky až úsečně, jakoby z pozice nezúčastněné komentátorky. Tím dává čtenáři prostor k maximálně autentickému prožitku a zároveň si vytváří dostatečný odstup, nezbytně nutný k tomu, aby v žádném okamžiku nesklouzla k sentimentálnímu přehodnocování a revidování událostí, jehož konečné vyústění by se tak lehce rozplynulo v sérii smířlivých konstatování a banálních pravd o životě a smrti. Na druhou stranu takový přístup paradoxně umožňuje čas od času podržet čtenáři před očima různé, zdánlivě podružné, detaily tehdejšího světa. Efektně se pak daří lovit okamžiky, jejichž místo a míra ukotvenosti v proudu minuvšího času jsou determinovány pouze pamětí a niternými prožitky vypravěčky samé.

Prostor románu-dokumentu jako základní platformy textu tak úspěšně lavíruje mezi „autentičností dokumentární“, jíž je dosaženo zmíněným přístupem k psaní, a „autentičností fikční“, respektive „literární“, kterou způsobuje ono občasné subjektivní vyzdvižení méně důležitých obrazů a událostí, které sice proběhnout mohly, ale o nichž s jistotou nevíme, jestli se skutečně přihodily. Jako autentické jsou v tomto případě rozuměny mimořádně ostré hrany světa, jenž nám Polcz představuje, a přímý, ničím nenarušovaný, úhel nazírání.

Jestliže se před námi v první kapitole míhají obrazy a scény z manželského života jako vystřižené z klasické maďarské rodinné ságy s mnoha jejími atributy, od barevného vyladění těchto pasáží, přes komplikovaný, ale ještě ne vyprázdněný a pustý vnitřní svět hlavní hrdinky, až po jednotlivé motivy (vylíčení rodinných konstelací, svatba, obligátní svatební cesta do Pešti, prostory, předměty, lidé…), děje se tak pouze proto, aby byl tento konstrukt vzápětí roztrhán na kusy. Imprese a subjektivní vnímáni okamžiku se od této chvíle transformuje ve strohý a důsledný minimalismus. „Byla jsem úplně sama, půl roku vdaná, zamilovaná a cizinka po boku vlastního manžela“ – takto střízlivě Polcz komentuje stav věcí, který zavládl záhy po uzavření sňatku.

Vyspala jsem se za hrnek mléka.
Poté je už pro život Alaine Polcz rozhodující pouze zkušenost z fronty. Svět, kde byl útlaku a ponížení propůjčen zcela nový rozměr. Všudypřítomná smrt, znásilňování a brutální zacházení ze strany sovětských vojáků a dlouhodobé strádání v nelidských podmínkách zásadně přispěly k přeměně této ženy v osobnost, která už nedokáže trpět zpackaným manželstvím a nevšímavostí muže či apatií a pokrytectvím své vlastní rodiny. Osobnost, jejíž existence bude již navždy podmíněna pohybem na okraji či balancováním mezi životem a smrti. Ženu, kterou nic z toho, co následuje po frontě, nemůže plně zasáhnout, ohromit, zlomit. Všední události jí pouze volně proplouvají, rozpadají se a mizí v nenávratnu. Nejpůsobivěji je tento přerod naznačen ve chvíli, kdy s ledovým klidem odpovídá na otázky o svém frontovém období: „Vyprávěli, že Rusové znásilňovali ženy. „U vás taky?“ zeptala se matka. „Ano,“ řekla jsem, „u nás taky.“ „Ale tebe neodvedli?“ zeptala se matka. „Ale ano, každou,“ řekla jsem a jedla dál. (…) Nato se někdo lehkým a žertovným tónem zeptal: „Bylo jich hodně?“ „Nemohla jsem je spočítat,“ řekla jsem a jedla dál.“

A přece Polcz z této bitvy vychází jako žena, která je kýmkoliv, jen ne zničenou a slabou bytostí s podlomeným zdravím. Žena posedlá tichem. Žena, jejíž osud byl pozoruhodným způsobem předurčen. „Žena-krabice, do níž se chce každý podívat“. Žena, která zachránila životy jiných. Žena, která se později stala vynikající odbornicí v otázkách posledních věcí člověka a důstojného umírání. Žena, co mnohokrát z celého srdce toužila zemřít a která stejně, jako nelpěla na svých špercích, nelpěla ani na životě – a proto musela žít.