V Csákváru jsme chodili občas na hony. Velice mě to bavilo. Já jsem byla pes Viki. Tleskala jsem, štěkala, prodírala se křovím a dnem roklí, naháněla jsem zvěř. Bylo to skvělé. Část nahnané zvěře János obvykle sestřelil. Když jsem zaslechla výstřel, vždycky jsem se na okamžik zastavila a zavolala na něho: „Trefil jste se?“„Zajíc,“ odpovídal přesně a věcně.
Měl velice dobrou mušku. Myslím, že ani netušil, že jsem doufala: třeba teď, teď se přece jenom netrefí. Ale trefil se skoro vždycky. Mívali jsme často bažantí prsíčka. Po studenu jsem je měla moc ráda i já.
Trošku mnou opovrhoval za to, že nedokážu na zvěř vystřelit. Nějakou dobu mě k tomu nutil, potom si všiml, že sice pečlivě mířím, když ale stisknu kohoutek, zděšeně zavřu oči a potom je zase otevřu s nadějí, že jsem se přece jenom netrefila. Měl z toho náramnou legraci, tolik se tomu nasmál jako dosud nikdy.
Potom mi s tím dal pokoj. Uznával, že jsem učenlivý, věrný a poslušný pes.
Naháněla jsem zvěř s tlukoucím srdcem, moc mě to bavilo, byla to taková krásná hra, s úzkostí napínala pozornost pouze jedna část mého já.
Jednou jsem v křoví našla bažantí slepici, přišla jsem úplně blízko k ní a nadarmo jsem tleskala, křičela, nechtěla vzlétnout. Rozběhla jsem se k ní. Trošku popoběhla, ale nevzlétla.
Volala jsem na Jánose, že je snad nemocná a nemůže lítat. Posměšně se smál, že možná já nejsem dost správný pes.
Ještě jednou jsem se pokusila vyplašit ji, počkala, až se úplně přiblížím. Možná nechce umřít, projelo mi hlavou a pěkně potichu jsem se sklonila a natáhla k ní ruku: „Na pipi, pipinko, jestli ty chceš žít, já tě nechám…“ Vtom vzlétla. János ji trefil.
Jednou jsme byli na honu s mladým Mátyásem Esterházym, dostal na vojně dovolenou a na pár dní přijel domů. Potkali jsme se venku a několik hodin jsme potom šli dál společně. Nenaháněla jsem, v přítomnosti cizích lidí mi to János nedovolil, nesměla jsem dělat honce. Jenom jsem celé odpoledne chodila s nimi. A přitom psa jsme s sebou ani neměli. Sešli do ornice, šlo se mi těžko, na boty se nám lepily obrovské kusy bláta. A navíc už jsem byla unavená. János řekl, abych se vrátila a u mlýna na ně počkala, že tam brzy dojdou.
Gurdiho vodní mlýn už byl dávno opuštěný. Stál na břehu romantického jezírka s velkým vodopádem, Esterházyovi si z něho udělali letohrádek, ale tou dobou byl zavřený. Stála jsem na můstku a poslouchala hukot vodopádu. Už se mi zdálo, že nějak dlouho nejdou. Otočím se a vidím, že mlýn obešli a už se po silnici vzdalují. Na okamžik jsem tomu nechtěla uvěřit: zapomněli na mne, nechají mě tu? Ale když se k mlýnu blížili, museli přece vidět, že tady stojím. Cesta, po níž přišli a odcházeli, vedla ode mne ve vzdálenosti dvaceti metrů.
Nejdříve jsem tam chtěla zůstat, ale potom mě ten mlhavý podzimní les odstrašil – listí už opadalo, větve byly holé, smrákalo se a bylo chladno, cestu domů jsem neznala – a tak jsem se rozběhla za nimi.
Hrabě Matyi řekl: „Volali jsme na vás, ale neslyšela jste, jistě proto, že tam hučí ten vodopád. János nechtěl, abychom šli za vámi…“ (Co nechtěl? Proč to nechtěl? Bylo mu zatěžko urazit dvacet metrů? Nebo se nechtěl o mne starat? Co si myslel, co udělám? Že je budu hledat? Anebo se pokusím dojít domů neznámým, setmělým lesem? Nezmínila jsem se o tom, nač taky, stejně mi neodpoví.)
Jednoho nekonečného nedělního odpoledne mě mami zavedla do „pokladnice“, aby mi udělala radost, trochu mě pobavila. Vešly jsme do přízemní místnosti s nízkým stropem, byla naproti našeho bytu. Stály tam v řadě kandelábry, zlaté a stříbrné kandelábry. V další místnosti zlaté a stříbrné talíře s rytými nebo reliéfními ozdobami, cestovní jídelní soupravy, servisy k velkým hostinám, všelijaké užitkové předměty, krabice, zrcadla, sochy a relikviáře. Šly jsme dál a dál, až jsme došly ke klenotům. Nebylo v tom pouze bohatství, nýbrž i krása a umění.

Už jsem se topila, když jsem si našla záchranný pás. Klášterní nemocnice pro chudinu byla přeměněna v nouzový vojenský lazaret. Navzdory všem Jánosovým protestům jsem si domluvila se sestrou Franciskou, že tam budu docházet pracovat.
Ve třech nejvyšších ročnících gymnázia jsem o letních a zimních prázdninách pracovala jako dobrovolná ošetřovatelka. Sloužila jsem tři měsíce na operačním sále a sama jsem také vedla ošetřovatelský kurs. (Když jsem poprvé musela sundat obvaz z čerstvě amputované nohy a držet ji, zatímco lékař bez umrtvení odstřihával cáry masa, a potom ji opět obvázat, byla jsem mokrá jako myš, ale brzy jsem si zvykla.)
Nicméně věděla jsem toho mnohem více než tamější personál, než jeptišky, a měla jsem také větší praxi. Jenže ony se ke mně chovaly obezřetně jako k někomu ze zámku, kdo „se nudí“.
Měřila jsem teplotu, chystala tampony a psala chorobopisy. Když sestra Franciska zjistila, že občas vykonávám také manuální práci, například uklízím, velice protestovala a upozornila ostatní, aby to nepřipouštěly.
Pacienti mi říkali sestřičko, ostatní velkomožná paní. Prostě byla jsem „ozdoba“, na kterou se dával pozor. V té vesnici bylo považováno za velkou věc i to, když někdo žil v zámeckém stínu.
Ovšem napomáhalo tomu i zdání: přicházela jsem do nemocnice jako elegantní dáma v kabátě s kožešinou z modré lišky, v kožešinové čepici, v holínkách. To všechno jsem ale svlékala, sundávala jsem si i šaty a teprve potom jsem si oblékala bílý plášť a nasazovala čepec. V nemocnici pracovaly pouze jeptišky a lékaři, civil jsem byla pouze já a kuchařka.
Pacienti byli všichni hodní. Jeden mě poprosil, abych si s ním občas popovídala, protože se podobám jeho manželce. Druhý zase, abych na něho mluvila rumunsky.
Jednou primář vynadal jednomu pacientovi z pracovních oddílů. Byl to mladý snědý mládenec, neodpověděl jediným slovem, jiní také ne. (Byla to vojenská nemocnice, ale stejně…) Když primář vyšel z pokoje, rozhostilo se hluboké ticho. Přistoupila jsem k lůžku toho chlapce a na chvilku jsem si k němu sedla. Mluvili jsme o bezvýznamných věcech, ale cítila jsem, že to všichni považují za správné, věděli, proč to dělám.
Týdny plynuly. Nemocnice nedostala chléb. Pobíhání, zmatek. Vyprávěla jsem o tom hraběnce Méri: celý týden dala posílat do nemocnice potraviny. Metrák chleba, padesát kilo másla, čtyři vozy brambor: pro zámek tohle žádná zátěž nebyla. V nemocnici jí byli náramně vděční a zacházeli se mnou ještě opatrněji.
Fronta se blížila. Nemocných přibývalo. Nejsou léky, používáme papírové obvazivo, pacienti leží na slamnících na zemi, potom jenom na slámě, těsně jeden vedle druhého. Všechno se rozpadalo. Lékaři se až do úplného vyčerpání zabývali jenom raněnými.
Celou internu, se vším všudy, nechali na mně. Neměli jsme léky, ani rentgen, ani místo, ani jídlo, a přesto bylo třeba něco dělat, ustavičně přinášeli těžké pacienty v bezvědomí. To byly zápasy! Tehdy jsem už pracovala na operačním sále, stala jsem se primářovou pravou rukou.
Každého mrtvého jsem počítala dvakrát a místo něho jsem někoho pustila ven, pokud mohl chodit a měl kam utéct. Ovšemže potřeboval civilní oblečení a falešné doklady. Největší potíž byla s botami. Bagančata mrtvých jsem musela odevzdávat – kde bych vzala tolik bagančat? A uprchlíci taky nějakou obuv potřebovali.
Jednou jsme dostali výborný nápad, tedy nemocní a já. Nahlásila jsem, že v noci neznámý pachatel ukradl bagančata všech nemocných na interně. (Ukradli jsme je my a schovali, abychom měli zásobu.) To se ale strhl povyk! Protože lékaři a ošetřovatelky sice padali únavou, avšak administrativní zaměstnanci měli na všecko čas. Pátrali a pátrali.
Myslím, že jsem ani pořádně nevěděla, s čím si zahrávám. Tohle přece byla armáda, za něco takového se platilo kulkou do hlavy. A mě to ani nenapadlo.
S Jánosem jsem o tom nemluvila.
Vojáci o tom zřejmě věděli, ale mlčeli jako hrob, kryli mě. Ještě teď mám slzy v očích, když si na ně vzpomenu. Ta smutná, nemocná těla vydaná na milost a nemilost… měli šibeniční humor; uměli umírat potichu, mlčky a za všechno byli velice vděční.
Nikdy mi nikdo neublížil jediným pohybem, jediným slovem. Tehdy jsem už byla jediná žena mezi muži, kterých tam bylo sto, sto padesát, a vždycky mi prokazovali jenom sympatie a úctu. Když jsme dostali nového pacienta, a ten klel nebo používal hrubé výrazy, zatímco jsem byla mezi nimi, ostatní ho hned napomenuli. Přitom jsem nikdy nechtěla, aby se kvůli mně ovládali, trpěli i tak dost.
O té nemocnici a pacientech bych mohla dlouho vyprávět. Ať si nadává na Maďary kdo chce a jak chce, nikdy tomu neuvěřím: ti nešťastní vojáci uměli ve své ubohosti, v blízkosti smrti, která byla v nich a ohrožovala je zvenčí, projevovat nesmírnou velikost. Rusové se blížili, a přitom ten, kdo utekl, byl okamžitě potrestán kulkou do hlavy, vypálili ji na něho Němci nebo Szálasiho pohůnci; o svých rodinách, domovech nevěděli nic, nevěděli ani to, proč bojovali.
Jeden z nejstrašnějších dnů svého života jsem zažila tady, v této nemocnici.
Čtyři malí kluci si hráli na ulici, našli ruční granát, praštili s ním o zeď domu a přihlíželi, co se stane. Jeden z nich umřel na místě, tři zbývající přinesli. Zanesli jsme je na obvazovnu. Jeden měl otevřenou břišní stěnu a střeva mu visela, obě oči mu vytekly a zuby, lícní kosti mu obnažené trčely ven. Dva jsme položili na lehátka, na kterých se obvazovalo, třetího na lehátko, kde se vyšetřovalo. První pomoc jim poskytoval doktor Horváth, já jsem mu asistovala. Naši chirurgové odjeli do Fehérváru. Co se dalo dělat? Injekce proti bolesti a na zastavení krvácení, vycpat tampony.
Uháněla jsem k telefonu, na zvláštní lince jsem objednala Fehérvár, aby se některý z chirurgů hned vydal na cestu – naše jsem nemohla nikde sehnat – úpěnlivě jsem prosila, aby přijel kterýkoli vojenský chirurg nebo chirurg se soukromou praxí. Zajímavé bylo, že nikdo neřekl, že jsem se zbláznila, co si vlastně představuju, je přece válka… (Copak bych se opovážila povolávat zpátky vojenské lékaře z Fehérváru nebo odkudkoli, kdyby šlo o dospělé?)
Pomohla jsem připravit operační sál a vrátila jsem se do obvazovny. Se třemi dětmi jsme čekali od devíti hodin ráno do čtyř odpoledne.
Okolo desáté přiběhli šílející rodiče. Čekali hodinu dvě. Potom chtěli děti vidět. Začali nás podezřívat, chtěli vědět, co se děje. Chtěli je vidět i umírající.
Jak má člověk dovolit matce, aby šla ke svému rozervanému živému dítěti, když jenom čekáme a nic se neděje? (A sotva děti uslyšely hlas svých rodičů, pokud jej uslyšely, to bylo teprve hrozné!) Matka toho chlapce, jemuž visela ven střeva, krčmářka s mohutným zadkem, mohutnými boky a poprsím, všeobecně známá kurva, začala kolem dvanácté zuřivě mlátit do dveří, chtěla je vyrazit, aby uviděla syna.
„Dejme mu větší dávku morfia,“ prosila jsem Horvátha. „Nejde to. Lékařská etika to zapovídá.“ „Já mu ji dám,“ řekla jsem a začala ji připravovat, ale nedovolil mi to. „Stejně ho nezachrání,“ zašeptala jsem, protože jsem se bála, aby to nezaslechl, „a jestli ho i zachrání, copak to bude vůbec život?“ Chudák Horváth se se mnou nedohadoval, nic mi nevysvětloval. „Ne.“ A pokynul mi, abych odešla, jestli to nemůžu vydržet.
Rodiče šíleli, nevěděli jsme, co si s nimi počít. Povalili jsme je na zem, zacpali jim ústa – krčmářka řvala* *Později jsem se s ní setkala. V době hladu. Pekla pagáče a dala mi. – Její syn umřel. Ze tří dětí zůstalo naživu jedno.– Odvlekli jsme ji do dřevníku a omámili. Vrátila jsem se k dětem. (Bože, vidíš to?)
Nevydržely to vlastně moje nervy? Anebo jsem jim přála smrt kvůli nim, kvůli rodičům? Já bych jim to morfium podala, neboli byla bych vraždila?
Nevím přesně, jak jsem na tom se smrtí. Stalo se to před dvěma lety: umíral jeden cikánský mládenec, bylo mi ho velice líto… Ráno, když jsem vešla na intenzivní péči, řekla mi sestra, která měla v noci službu: ve čtyři hodiny umřel, a abych k němu nechodila. Plna strachu jsem přece jenom vešla. Chtěla jsem si zvykat. Chvíli jsem v pokoji postála a potom jsem na něho pohlédla. Zmocnil se mě pocit jakési lehké radosti a jasného klidu. A přitom měl vyceněné zuby, byl z něho ošklivý nebožtík.
Možná jsem to nevydržela s nervy.

Brzy nato se musela nemocnice evakuovat, protože Csákvár měl být ze strategických důvodů vyprázdněn. Vyšlo najevo, že jsem evidována ve stavu nemocnice a musím jet s nimi.
Doktor Horváth se mě zeptal, jestli pojedu nebo zůstanu. Věděla jsem, že to je konec, věděla jsem, že válku musíme prohrát, už jsme velice čekali, kdy přitáhnou Rusové nebo Angličané, nezdálo se mi, že by útěk měl smysl. Na druhé straně bych se byla ráda zbavila zámku a zvláště Jánose. A měla jsem pocit, že budu něco platná, když s nimi odjedu. Ráda jsem pracovala. Prostě jsem nevěděla, co dělat.
Doktor Horváth mi jako vždycky potichu řekl, že máme stanné právo, a jestli nepojedu, trestá se to kulkou do hlavy. Nyní už trest zastřelením hrozil za takovou spoustu provinění, že si toho člověk už ani nevšímal. A stejně potichu dodal: „Byl bych rád, kdybyste jela s námi, ale myslím, že byste měla zůstat, pro vás to bude lepší.“
Zůstala jsem.

Dlouho předtím, ještě v pozdním podzimu, jsem si zajela do Székesfehérváru. Tehdy už nám bylo jasné, že fronta se nebezpečně blíží. Byl asi nějaký katolický svátek (tehdy jsem ještě byla evangelička), kostel byl vyzdobený spoustou květin a přeplněný lidmi, bylo tam teplo, vykuřovalo se kadidlem a zpívalo, mnohokrát, ustavičně opakovali:
Matko naše bohorodičko, dávná naše patronko!
V úzkosti velké, převeliké, vlast naše se k tobě obrací:
Pomni Maďarsko, vlast naši milovanou,
nezapomeň na Maďary ubohé!
Plakali a zpívali, svíce hořely, modlili se, aby Panna Marie ochránila Maďarsko. Anebo alespoň Székesfehérvár. Copak může někdo tak úpěnlivé prosbě odolat? Zmocnila se mě úzkost, začala jsem se bát. Neznala jsem zatím ty hrůzy, které nastaly později.
Později, když Székesfehérvár několikrát změnil hospodáře, Rusové nožem uřezávali prsy těm ženám, které se daly dohromady s Němci poté, co je už předtím znásilnili Rusové.
O takových hrůzách jsem neměla ani potuchy, a přesto jsem tam v tom kostele pocítila, že nad tím krajem a místem se vznáší nějaká zlověstná sudba. Toto byl první okamžik, kdy se mě zmocnil strašlivý strach. Plakala jsem a modlila se. Potom jsem vyšla z kostela a pomyslela si, že jsem podlehla davové sugesci, že jsem přecitlivělá. Koneckonců na tohle jsme přece čekali, teď si tedy přetrpíme frontu a válka skončí.
Přesto jsem se bála čím dál víc.
Mami byla hluchá. Řídila dům s puntičkářskou přesností. János nemluvil, hodiny nad námi zvučně odbíjely každou čtvrt. Nemocnice odjela. Zámek žil v jakémsi pořádku a čistotě, které se zdály neochvějné.
Všecky potíže a zmatky zůstávaly za zámeckým parkem. Hrála jsem si s kočkou a naslouchala, jak ve mně duní strach. Byla jsem úplně sama, půl roku vdaná, zamilovaná a cizinka po boku vlastního manžela.
Ve vesnici jsem neznala nikoho. Zámecké obyvatelstvo jsem ani neviděla.
Vesnicí vedli zajatce. Nevedli je, hnali. Jednomu z nich jsem dala svou šálu z angorské vlny. Mami vrtěla hlavou, János mě huboval, proč zrovna tuhle, proč ne tu starou. „Není to jedno?“ odpověděla jsem, „stejně už žádné šály nebudeme mít.“ János řekl, že jsem blázen.
Teď už jsem musela sedět doma. Občas jsem se toulala po parku. János se mnou nespal ani nadále, ani na mne nepromluvil. Mami byla tichá a milá. János občas bručel, že jídlo je špatné. A přitom bylo velice dobré – to jsme zjistili až později. Já jsem si ho vážila už tehdy, ačkoli bylo jiné než sedmihradská kuchyně, jenže doma jsme už dávno měli chleba, cukr a maso na lístky. Pili jsme lipový čaj se sacharinem, vyráběli paštiky z kvasnic a mouky, chovali králíky, abychom měli nějaké maso. Matka se s tím hodně natrápila –, ale když jsme zasedli kolem jídelního stolu, vesele jsme spořádali cokoli.
Esterházyovi mívali hodně hostů. Kuchař se zlobil, že hodně hostů pro něho znamená hodně práce. Také rozesílali dobroty. Jak urozená paní, tak i vrchní kuchař. Vrchní kuchař vařil pro panstvo a kuchařka pro šestatřicet osob vnitřního personálu. (Kočí, zahradníci, podkoní, vrátný, štolbové, šofér a rozmanití řemeslníci představovali vnější personál, v zámku nebydleli a nevím, kde se stravovali.) To ale vím, že každý boží den se vařila ve velkém kotli velice vydatná polévka s masem, těstovinami nebo nočky, a potom nějaké moučné jídlo. Vařilo se to proto, aby dostala oběd kterákoli žena ve vesnici, kdyby onemocněla, a její rodina aby se najedla s ní, a dále také každý chuďas, který vesnicí procházel.)
Ti, kdo pracovali pro Esterházyovy, si všichni na stará kolena koupili dům a pozemky (dokonce i mamika), a už v mládí vinohrad s vinným sklepem. O jejich děti bylo postaráno.
Pracovních sil měli spousty; lesní úřad s lesy a oborou, šest set krav a tak dále. Statek měl šedesát tisíc jiter, čtyřiadvacet tisíc čítal svěřenský statek.
Nejhorší byla podle mne strava pro panstvo. Přísady do každé polévky byly propasírovány a potom ji filtrovali přes řídké sněhobílé plachetky (tvarem připomínaly plenky). Koření se téměř nepoužívalo, člověk kolikrát ani nevěděl, co jí. Masa byla úžasně nazdobená, připomínala ruční výšivku, a byla neslaná, nemastná. Moučníky, dorty, zákusky byly tak sladké, že jsem je ani nemohla spolknout.
Byla to velká pocta a laskavá pozornost, když nám poslali jídlo vařené pro ně, ale neměla jsem z něho požitek, jedla jsem je s nechutí. Co dělat? Mami jenom přihlížela, usmívala se, pokyvovala hlavou, vzala můj talíř a jeho obsah někam zašantročila.
Kuchař měl doma vlastní kuchařku, dával si vařit zvlášť (ani se mu nedivím). Někdy nám poslal na ochutnání i on.
Nejlepší bylo jídlo pro personál. A pořád se něco dělo. Buď se konala zabíjačka pro personál a následovaly obědy a večeře ve znamení vepřových hodů, nebo jsme si s mami zabili sami. (Jenom proto, abychom mohli poslat zabíjačku rodině.) Z lesního úřadu poslali naloženou šunku z divočáka, uzenou, syrovou, zmraženou pod skalami – měla barvu jako rubín. Musela se krájet na tenounké lupínky.
Když jsme šli na hon, přinesli jsme domů tolik zajíců a koroptví, že jsme je sotva stačili upravit. Mami prošpikovala prsíčka koroptví a bažantů slaninou a potom je upekla. Občas jsme zatoužili po něčem prostším, pomazali jsme si brambory máslem, posypali kmínem a v troubě jsme je upekli dokřupava. Vařili jsme jenom pro zábavu.

Bydlela s námi ještě siamská kočka Ňuňuka, původně se jmenovala Zaime. Žrala jenom libové syrové hovězí maso a nesnášela psy. Když uviděla psa, okamžitě na něho zaútočila. Ňuňuka byla jako ochočená šelma, dostala ji darem hraběnka Méri. Svěřili ji mami a už se potom na ni víckrát ani nepodívali.
Pamatuji se, že jednou jsem našla u mami takovou podivnou portmonku. Otevřela jsem ji, byly v ní bílé kulaté lístečky. Jeden jsem vzala do prstů a zeptala jsem se mami, co to je. Mami se lehce zasmála a řekla: „Ach, na ty se nesmí sahat, člověk by je znesvětil. To jsou hostie, které se podávají při přijímání, rukama se jich nesmíme dotýkat.“ S tím vložila hostii zpátky a taštičku zavřela.
S Monikou Esterházyovou jsme se přátelily, užily si kamarádskou legraci. S ní se člověk ještě mohl zasmát, když jsem zajela do Majku, anebo ona přijela do Csákváru. V zámku v Majku byl vrchním kuchařem příbuzný mami, strejda Feri. Ale Moničin život dělila od mého nepřekonatelná vzdálenost. Ne proto, že Monika byla komtesa, nehrálo vůbec roli, že já jsem příbuzná zdejší klíčnice a tamějšího kuchaře. V zámku v Majku se vedl živý a demokratický život. Čtyři hraběcí potomci, Matyás, Menyus, Marcell a Monika byli společně vychováváni, společně si hráli a společně se rvali s dětmi personálu. Moniku jsem poznala ještě za svobodna, jednou jsem v Majku strávila několik dní, zatímco János byl na frontě. Pořád se se mnou pošťuchovala, lechtala mě, objímala.
V Majku část služebnictva, vnitřního personálu bydlela v bývalých mnišských příbytcích poblíž gotického kostela. Celá ta malá, ale kouzelná říše pozůstávala z dvorků obehnaných kamennou zdí a z domků postavených z lomového kamene, ve kterých středem vedla úzká chodbička a vpravo byl jeden pokoj a vlevo druhý. Když jsem tam byla na návštěvě, nocovala jsem v zámku, ale v jednom takovém domečku jsem obědvala u svého budoucího příbuzného, u strejdy Feriho. Bylo hrozné horko, srpnové poledne, sedali jsme si ke stolu, a vtom řekne sestřenice: „Móni, skoč s konví pro vodu!“ „To bych byla leda blázen, lítat v tomhle vedru ke studni a vláčet se s vodou!“ A sestřenice na to: „Že se hanbou nepropadneš! Můj táta od rána vaří, aby tebe mohl obsluhovat lokaj v bílých rukavičkách, a ty nám nepřineseš ani konev vody?“ Na to už Monika neřekla ani slovo, popadla konev a uháněla pro vodu. Taková panovala atmosféra v zámku v Majku.
Jenže teď – o čem jsme spolu měly mluvit? Dovádění mě brzo přestalo bavit.
Už za demokracie mě jednou vyhledal v Pešti strejda Feri, bývalý vrchní kuchař v Majku. Hned po válce seděl jednou ve vlaku, oknem dopadl dovnitř kus jakéhosi vraku a museli mu jednu paži amputovat. V prvním okamžiku, když jsem otevřela, jsem myslela, že je to žebrák, pletenou mošnu přes rameno, celý ošumělý. Vyprávěl, že když do Majku přitáhli Rusové, urozená paní si vysoukala rukávy a začala pro ně vařit. Pro dvě stě lidí! A vařila dobře! „No, co tomu říkáš? Já, a to jsem kuchař, bych neuměl vařit pro celý armádní sbor… A potom jim vynadala, že dělají v zámku kravál. Monika se starala o koně. Nějakou dobu se ani nic nedělo, protože všecko víno vylili předem, teklo proudem.“
Monika potom – jak jsem slyšela – dělala povoznici a nakonec se dostala do Vídně.
Nyní, roku 1989, se přátelí se všemi mými přítelkyněmi, pomáhá jim od rána do večera. (Musím ji ve Vídni vyhledat!)
Je tomu asi deset let, co jsme s Miklósem a s německými přáteli byli v Majku v domku strejdy Feriho – nebo v některém jiném. Bydlela tam jedna ze starých urozených paní. Na pohovce hadry, v domě chudoba a špína, pár psů a koček a ten zápach! Urozená paní vypadala jako žebračka. Ale vůbec si nestěžovala a nerozčilovala se, přijala nás přívětivě a vesele. Konverzovala, jako bychom seděli v zámeckém přijímacím pokoji –, protože v Majku se přirozeným tónem mluvilo i tam.
Jednou – bylo to ještě před frontou – jsme se s mladou urozenou paní setkali v parku, koně řídila ona. Zastavila, zajímala se, vyptávala. Také jsme se zeptali, jak se má. „Moc dobře,“ odpověděla upřímně a vesele. Manžel byl ve vězení v Sopronkőhidě, jeden syn jí zmizel, o druhém nevěděla zhola nic. Takoví byli a takoví také zůstali.

Fronta
Nastala už zima a k Csákváru se blížila fronta. Čas se vlekl hlemýždím tempem.
Přitáhli Němci.
Jednou ráno vrazili do zámku: „Je to rozkaz! Musíte zámek opustit!“ Ale proč a jak? S Němci jsem šla vyjednávat já, protože všem ostatním by hrozilo zastřelení. Mami ne. Německy uměla, ale když uslyšela, že musíme zámek opustit, rozplakala se, roztřásla se po celém těle, plakala, plakala a plakala a potom dostala průjem jako vždycky, když ji něco rozčililo.
Prosila jsem je, aby naší desetičlenné skupině poskytli auta, abychom se mohli i s věcmi odstěhovat do myslivny, a za to jim dáme dvě půlky prasete.
Německy jsem uměla jenom pár slov a něco francouzsky; vojáci v holínkách mě odvedli na velitelství. Překvapilo mě, že se usídlili v zámku. Hned mě přijali a nějak jsem se s nimi domluvila. Němci souhlasili, nevyptávali se, co jsou zač, těch deset lidí, možná to věděli, ale nechali nás zmizet. K bočnímu vchodu do zámku záhy přistavili terénní vozy. Naložili jsme si věci. Své věci? Neboli své osobní věci, teplé oblečení, také matrace, přikrývky, peřiny, deky, kožešiny, nádobí, potraviny. Dále pak domácí oltář, mešní kalich, hostie, vína. Vozy se otočily mnohokrát.
Esterházyovi dali vyvalit obrovské vinné sudy, sekyrami vyráželi dna sudů, víno teklo mohutným proudem. Oni věděli proč. Lidé přibíhali s vědry. Němci měli vztek, ale mlčeli.
Všechno jsme složili na zem v poloprázdné myslivně v Pusztakőhányási, na úpatí kopce. Zavládl hrozný zmatek, pršelo, topili jsme se v blátě. (Byl to patrně neobvykle mírný zimní den.) Potom jsme zapřáhli do povozů koně a tak jsme se stěhovali nahoru na kopec, do horní myslivny. Němcům jsme ani neřekli, kam že se stěhujeme dále – lepší bude, když o tom nebudou vědět, a oni se ani nevyptávali.
Nejdříve jsme odvezli francouzské zajatce a Židy, těm hrozilo bezprostřední nebezpečí. Při nastupování do vozů nám pomáhali němečtí vojáci; myslím, že jsme nebyli podezřelí, nýbrž že prostě viděli, o co jde (například Francouzi neuměli maďarsky), ale nestarali se o to. Z Pusztakőhányáse jsme potom jeli na vozech nahoru do Vértese, do Mindszentpuszty.
Mindszentpuszta pozůstávala z myslivny a vedlejších budov: z letní kuchyně, ze stáje, chlévů, komor. Budova sama byla dosti malá, na otevřenou verandu vedlo pár schodů (na konci verandy byl suchý záchod) a z malé předsíně se šlo do kuchyně, vpravo byl jeden pokoj, vlevo druhý. Paní Esterházyová si přála, abychom s sebou vzali některé jejich lovecké psy, o které se nejvíce strachovali, celkem jich bylo šestnáct, a oblíbené jezdecké koně, spoustu drahých loveckých zbraní, kožešiny, hromadu potravin, půlky prasat. Vinné sklepy rychle otevřeli už při příjezdu Němců – jak jsem už zmínila – a po dvoře teklo několik tisíc litrů vína, zatímco drahé speciality v láhvích si rozebralo obyvatelstvo, takže my jsme si přirozeně také mohli z toho vzít, co jsme chtěli. Naložili jsme několik beden se senem a do něj uložili plesnivé zapečetěné láhve zalité voskem, byla v nich vína a destiláty. (Přímým důsledkem bylo, že jsme večer mívali v Mindszentpusztě salónní špičku. A proto jsme nějakou dobu měli snesitelnou náladu.) Odvezli jsme i Ňuňuku, svou siamskou kočku. Protože Ňuňuka psy nenáviděla, skočila psovi jednoho německého důstojníka na hlavu a chtěla mu vyškrábat oči. Pes byl v tu chvíli úplně bezbranný. Kničel, vyl a utíkal. Němečtí vojáci tomu užasle přihlíželi, a nám se s velkými obtížemi podařilo psa chytit a strhnout mu z hlavy Ňuňuku, která divoce vrčela a oči jí rudě žhnuly. Trvalo to, než jsme ji nacpali do košíku s víkem.
Dále už se nepamatuji, co všechno jsme ještě vezli. Nějaké zvláštní cennosti jsme s sebou neměli, chtěla jsem vzít jeden kodex, který ležel na zemi, ale byla jsem v rozpacích, že by to přece jen byla krádež. Položila jsem jej zpátky na polici. Nevím, co se stalo se stříbrnými a zlatými předměty, s drahokamy. Nezeptala jsem se na to ani mami, ani Esterházyových, když jsme se později setkali. Události se na nás tak řítily, že nám tyhle věci z paměti nadobro vypadly.
Ještě jsem slyšela, že ten den večer, když jsme odjeli, se Němci opili, házeli na fresky sklenice s džemy, rozbíjeli čínský porcelán, stříleli do broušených zrcadel…

Mami ještě musela pomáhat při stěhování zámku, zůstala tam s tím, že za několik dní přijede za námi. Já jsem nechtěla jet do Vértese. Byla bych se ráda nastěhovala do domku ve vesnici, který patřil mami, ale tento záměr byl zamítnut. V myslivně to všecko přestojíme tak, že si nás nikdo ani nevšimne… prý.
Když jsme všichni dorazili do Pusztakőhányáse, už jsme vypadali jako nefalšovaní uprchlíci. Každý seděl na zavazadle se svými věcmi a venku lilo. Z košíku jsme vypustili Ňuňuku: psi zavření v jedné místnosti začali štěkat a skučet. Hlavně aby se neocitli pohromadě.
Venku v blátě jsem zakopla o kožené válcovité pouzdro. Zdvihla jsem je a otevřela, byl to mešní kalich, krásná kovotepecká práce. Ztratil jej jugoslávský katolický kněz. Měl radost, že jsem jej našla, protože mše se sloužily denně. Měli jsme s sebou také krásný italský kříž z libanonského cedru a na něm Kristovo tělo ze slonoviny; v podstavci kříže byla ve zlatém relikviáři kůstka z nějakého světce. Toto byla oltářní svátost, pozdější domácí oltář. Část naší společnosti mi zazlívala, že jsem se mešního kalichu dotkla svou znesvěcující evangelickou rukou. V celé společnosti jsem byla jediná protestantka. Zní to sice velice překvapivě, ale my jsme tehdy byli sekretariát papežské nunciatury, protože s námi byl vyslanecký tajemník Pál Förstner, jehož jsme museli skrývat pro jeho židovský původ. Vzali jsme s sebou papežskou vlajku a emailovou tabulku s trojjazyčným nápisem: Papežská nunciatura, diplomatický sbor. Exteritoriální a nedotknutelný. Později se mi to zapsalo do mysli velice zřetelně. Exteritoriální. Také azbukou tam bylo napsáno: Diplomatičeskij korpus… Kdyby to tak Němci věděli…
Na události jsme připraveni – domnívali se ostatní. Já jsem se nedomnívala nic. Tak nějak zevnitř jsem chápala, věděla, že se blíží tragické události. Ničemu se nevyhneme. K mé úzkosti přispívalo Jánosovo naprosto lhostejné a odcizené chování i ztráta mé rodiny a Sedmihradska. Z celé té společnosti jsem s nikým nemohla vyměnit třeba jenom slůvko, také dosud jsem je téměř nevídala, nemluvila jsem s nimi ani jednou. Zámek byl jako nějaké město, člověk neznal ty, kdo bydleli ve vzdálenějším křídle. Sedmihradsko – teprve později jsem si uvědomila, co všecko znamená – si uchovává tradice dávných náboženských svobod a svou zvláštní demokracii. Dosud jsem neměla ani ponětí o tom náboženském napětí, které mě obklopilo. (Když jsem našla ten kalich, kdosi například ke mně přistoupil a nevlídně mi ho vzal z ruky: „Proč jste to otvírala?“ „Já jsem na to přece šlápla na cestě v blátě a nevěděla jsem, co v té podivné krabici je,“ odvětila jsem. „A stejně jste na to neměla sahat, protože tohle je svátost.“ „Tak jste ji neměli ztratit…,“ odpověděla jsem stále ještě bezelstně a opravdu přívětivě. A s tím jsem šla dál.)
Ostatní se choulili na svých zavazadlech, stěhování zůstalo na nás s Jánosem. Obrátili jsme se několikrát, přivezli jsme ze zámku matrace, lůžkoviny, nádobí a všecko možné. A také povozy, do kterých jsme zapřáhli kočárové koně. Koně nezvyklí na náklad nechtěli táhnout. Klení, práskání bičem, na úzké cestě plné výmolů, v lijáku se koně splašili, cválali, vyhazovali, divoce cloumali vozem, až jsme potom uvízli v blátě nahnutí na jednu stranu.
János mi náhle podal opratě, seskočil a ze země vší silou bil koně bičem a hulákal, protože se nechtěli ani hnout. Řičeli, vzpínali se, vyhazovali, ale že by potáhli, to ne! Bylo to peklo. Tolik jsem se bála, že jsem se div nerozkřičela, ale beze slova jsem svírala opratě. Když potom sebou škubli a divoce se rozjeli, div jsem nespadla mezi ně. Všecko praskalo a skřípalo. Pohánět koně jsem trošku uměla, jenže bylo vyloučeno, abych v lijáku a na temné lesní cestě ty zdivočelé potvory nějak kočírovala. Ani jsem se už nemodlila, svaly mi praskaly a v hlavě se mi všecko otřásalo a míchalo dohromady.
Když se jejich tempo poněkud zklidnilo, János za jízdy naskočil ke mně na kozlík a vzal si opratě. Počínal si velice odvážně a obratně.
Já už bych ten boj byla dávno vzdala, seděla bych v dešti a čekala, až se rozední a něco se stane… Táhlo na půlnoc, když jsme dorazili do Mindszentpuszty (a obrátili jsme se ještě několikrát).
Jeden pokoj obýval lesmistr Jenő Sneider s manželkou Katinkou a s Mártonem Kissem-Kerecsendim. V druhém pokoji bydlela devatenáctiletá manželka lesníka, který byl na frontě, jmenovala se Ilonka. Přijali nás vlídně a velice srdečně. Ostatní se drápali nahoru po kratších pěšinkách.
Na tuto noc mám ještě jednu zvláštní vzpomínku: kočárové koně bylo třeba odvést zpátky do Csákváru. Po trochu strmé přístupové cestě jsme vedli do stáje dva koně. Šla jsem vpředu se svíčkou, z papíru jsem si udělala kornout a chránila jsem tak plamínek před větrem. Uklouzla jsem, svíčku upustila a v naprosté tmě jsem se skutálela koním pod nohy. Oba koně ani nezpomalili – byli to ti divoši – a těma svýma osmi nohama mě překročili, aniž se mě dotkli. A přitom já jsem se kutálela dolů, pod ně. Naproti tomu János v holínkách na mne šlápl. Vztekle zaklel a sbíral mě ze země: „To si nemůžete dát pozor, jak můžete být tak neohrabaná?“ Neutěšoval mě, dokonce se ani nezeptal, jestli mě koně nekopli. Věděl snad, že tato zvířata jsou tak opatrná a obratná, že si ani nedělal starosti? Anebo si myslel, že bych plakala a křičela, kdybych se poranila? Kromě zlosti nedal najevo žádný cit. Možná jsem neohrabaná byla, ale která žena z města by si počínala lépe? A vůbec, musím se přiznat, že na tyhle své výkony vzpomínám s uznáním i dnes. Až kam mi paměť sahá, vždycky jsem byla plachá, dokonce zbabělá. Tehdy jsem si počínala statečně jenom proto, že jsem pociťovala tak velkou vnitřní úzkost, že mi nedovolovala, abych se bála. K ránu nám v myslivně v Mindszentpusztě ustlali na podlaze na společné matraci s Jánosem. Nepromluvil na mne. Všichni popřáli dobrou noc, jenom on ne. Neobjal mě, ani se mě nedotkl, odtáhl se, obrátil se ke mně zády. Musela jsem si myslet, že se kvůli něčemu zlobí. Ale kvůli čemu? Zacházela jsem s koňmi nešikovně? Kvůli té „nákaze“, pomyslela jsem si. Zošklivila jsem se mu, protože jsem dostala pohlavní nemoc? Žádný jiný důvod mě nenapadal. Nepíšu o tom, ale obklopovala jsem ho i nadále láskou, pozorností a něhou. Snažila jsem se uhodnout každé jeho přání. Ale tehdy už se mnou nemluvil celé týdny.