Mladá německá novinářka si pořizovala deníkové záznamy o tom, jak prožívala – spolu s ostatními obyvateli berlínského činžáku – dny od 20. dubna do 22. června 1945. Později souhlasila s tím, aby byl tento deník po úpravách vydán roku 1954 v New Yorku, za rok poté následovala britská edice a pak vyšel v mnoha dalších evropských jazycích; teprve poté svolila anonymní autorka k německému vydání.

Osud v mnohém podobných vzpomínek maďarské autorky Alaine Polczové byl určen mimo jiné také tím, že se v Maďarsku dlouhá léta smělo vzpomínat na příchod Sovětské armády pouze tak, že přitáhlo dobře organizované a k civilnímu obyvatelstvu laskavé vojsko, které přineslo osvobození. Proto teprve roku 1991 vydala Alaine Polczová Ženu na frontě (Asszony a fronton), své beletrizované vzpomínky na zážitky z posledního roku války; zachycuje zde události od jara 1944 do počátků mírového života. Její kniha se setkala v domácím prostředí s mimořádným ohlasem a mnohdy i s hlubokým vděkem, protože vyslovila pravdu o tom, čemu byly po příchodu Sovětské armády vystaveny snad tisícovky Maďarek. A tak se Žena na frontě dočkala pěti vydání v maďarštině a začala být překládána do mnoha jazyků.

Příběh začíná téměř idylicky: dcera z dobré maďarské rodiny klužského advokáta se po maturitě provdá za milovaného Jánose, který si už službu na frontě „odkroutil“, a tak všichni očekávají jen konec války – nikdo nepochybuje, že z hlediska Maďarska či Německa bude prohraná – , ale fronta se převalí a nastane mír. Po prvním – a posledním – bombardování Kluže však rodina utíká ze Sedmihradska do „mateřské“ země a Alaine s manželem se uchýlí pod ochranu aristokratického dvora Esterházyů, u nichž Jánosova matka zastává funkci klíčnice. Tam by snad byli v bezpečí a Alaine by mohla pracovat v lazaretu, který Esterházyovi zřídili, kdyby se souhrou nešťastných náhod neocitla spolu s tchyní, odtržená od manžela a od všech blízkých, na venkově v místech, kde se fronta čtvrt roku vlnila, než území definitivně dobyla Sovětská armáda. A tehdy místní ženy spolu s autorkou poznaly nejen hlad, zimu, špínu a kopání zákopů, ale také bezuzdné znásilňování často opilých vítězů.

Na jaře 1945 se pak Alaine Polczová vypravila pěšky do Budapešti, kam se uchýlila její rodina, s níž se později vrátila do rodné Kluže, kde se zdlouhavě léčila z nemocí, které ji přepadly; celá země totiž trpěla naprostým nedostatkem léků.

Potud stručný příběh vyprávěný pozdější psycholožkou, výraznou osobností maďarského intelektuálního života. Alaine Polczová vypráví své vzpomínky na válečný rok věcně, se smyslem pro výstižný detail, bez sebelítosti a bolestínství. Na příslušnících vítězné armády umí vidět i jejich dobré stránky, pokouší se jim porozumět, její líčení nevyzařuje nenávist, jen cizotu. Neméně zajímavé jsou také partie, v nichž popisuje všední život na významném šlechtickém dvoře.

Alaine Polczová však byla dostatečně známá už před vydáním svých memoárů, působila totiž jako velmi oblíbená a vyhledávaná psycholožka na klinice, kde se léčily děti napadené leukémií, a to v době, kdy úspěšnost léčby byla pouze asi dvacetiprocentní. Čili v podstatě usnadňovala těmto dětem umírání; patrně toto ji převedlo k zájmu o problematiku důstojného odchodu ze světa, věnovala jí řadu studií a výrazně se zasloužila o vznik sítě hospiců v Maďarsku. Kromě těchto studií vydala také několik svazků, v nichž líčí svůj život strávený už v Budapešti po boku významného opozičního prozaika Miklóse Mészölye. Po její smrti (r. 2007) vydala řada spisovatelů a psychologů knižně své vzpomínky na tuto vzácně charizmatickou osobnost.

Česká edice Ženy na frontě znamená počin nejen literární, nýbrž i obecně kulturní.