Dokumentární román Alaine Polcz, která zemřela v loňském roce, Asszony a fronton (Žena na frontě), jsou esejisticky laděné paměti, v nichž autorka v několika kapitolách líčí přirozeným, bezprostředním jazykem své zážitky z posledních dvou let války. Bez známek sentimentu a slovní ekvilibristiky se po padesáti letech vrací k nejtěžšímu období svého života, kdy se v raném mládí ocitla v nelidských podmínkách válečného běsnění na frontě a tváří tvář čelila smrti v jejích rozličných podobách. Příběh citlivé a výjimečně odvážné ženy se otevírá roku 1944 v jednom sedmihradském kostele, kde si hrdinka bere svou velkou lásku, Jánose, mlčenlivého muže, jenž jen velmi sporadicky projevoval své city, a přestože svou manželku pravděpodobně miloval, nedokázal s ní ve skutečnosti nic sdílet a drobnými každodenními projevy jí dával najevo spíše známky pohrdání než něžného citu. Již brzy po svatbě se ženě citově a tělesně odcizil, a přestože v době leteckých útoků na Sedmihradsko, ve chvíli, kdy oběma šlo o život, projevil oddanost a něhu, vzápětí se znovu stáhl do sebe. Poté, co oba manželé i s několika rodinnými příslušníky opustí Sedmihradsko, se mladá dívka ocitá mimo domov a je stále více zraňována Jánosovým nepochopitelným chladem a odmítáním jakéhokoli pokusu o přiblížení:

„Vtom jsem si náhle bolestně uvědomila, že jsem opustila Sedmihradsko a ocitla se v jiném, cizím světě. Jako by mi země pod nohama začala ustupovat. Musela jsem si uvědomit, že uprostřed všech těch hrůz jsem sama. Uchylovala jsem se k smrtelným chvílím v bunkru, zachycovala jsem se toho, že tehdy jsme byli spolu.“

Ačkoli se hrdinka potýká s pocity prázdnoty a dusného ticha, největší otřes přichází, když se s manželem a jeho matkou ocitnou na frontě a dostanou se do moci nevyzpytatelnému a divokému davu ruských vojáků. Neuvěřitelné a pro čtenáře sotva představitelné epizody, které se často pohybují na hranici snesitelnosti, podává autorka s patřičnou dávkou přímočarosti. Zachovává si však sympatický odstup a celý román je nesen citlivě uměřeným tónem.

Rozsáhlá kapitola Fronta čtenáři nabízí detailní popis každodenního života na bojišti, kdy se nevinní civilisti zcela bez viny dostanou do rukou ruským vojákům. Popis chování ruských vojáků v Maďarsku v posledním roce války je zde podáván vnímavým ženským pohledem, čímž kniha tvoří zajímavý kontrapunkt k esejům Sándora Máraiho Země, země. Stejně jako košický rodák prokládá Polcz dějově nabité epizody reflexemi různého druhu a stále více se zabývá otázkou humánnosti a smrti. Kniha vyniká brilantními postřehy o chování člověka v mezních situacích, o strachu, životě i člověku jako takovém. Podnětný je i pohled na mentalitu těžce předvídatelných, neorganizovaných, ale přesto nějak systematizovaných ruských vojáků, kteří „jednou rukou tloukli a druhou hladili,“ z pohledu ženy, pro kterou se jejich drancování a znásilňování stalo každodenním chlebem. V několika scénách je žena schopna obětovat i svou tělesnou hodnotu, aby zachránila strádající tchyni nebo jiného nevinného civilistu. Po týdnech strávených v naprosto zvrácených a nelidských podmínkách se již nezamýšlí, jestli tím, že se vyspí s ruským důstojníkem, aby ji dal hrnek mléka či matraci a tchyně nemusela spát na provlhlých dveřích, ztrácí ženskou důstojnost. Narozdíl od některých jiných protagonistů však nikdy neztrácí svou odvahu a důstojnost lidskou, a svou vzdornou a kurážnou povahou několikrát zachrání ostatní uprchlíky.

I poté, co se hrdinka dostává do osvobozené Budapešti, na ni doléhají další rány, dozvídá se nepříjemné informace o svém manželovi, onemocní a nadále se pak v rodném městě v Sedmihradsku potýká s několika nemocemi. Ve stavu, kdy na nemocničním lůžku dočasně přebývá mezi životem a smrtí, zpracovává uplynulé události i hlubokou deziluzi o svém manželství. Po týdnech strávených téměř na druhém břehu života se přihlásí na univerzitu, začne studovat psychologii a během nových politických změn začíná nový život.

Kniha je unikátním a skvěle napsaným románem v esejích, v kterém se čtenáři nabízí dokumentární popisy z fronty, intimní portrét jednoho nevydařeného manželství, ale zejména autentický příběh ženy mimořádně silné povahy, kterou cyklicky zažívané hraniční situace nezlomí, ale naopak zocelí její humánně založenou povahu. Díky bezprostřednímu a dlouhodobému pobývání na hranici smrti prodělá autorka kvalitativní přerod a celý život zasvěcuje pomoci druhým. Polcz se časem stala dětskou psycholožkou zaměřující se na smrtelně nemocné a předsedkyní Nadace maďarských hospiců. Autobiograficky laděný, dokumentární román Žena na frontě, který vyšel v Maďarsku v roce 1991, získal titul Kniha roku a stal se rázem bestsellerem. Autentická, originální a podnětná próza u nás snad vyjde v příštím roce.