Alaine Polcz, maďarská spisovatelka, psycholožka a výjimečná žena, se ve svých beletristicky pojatých memoárech vrací k nejtemnějšímu období svého života.
JK
Jarmila Křenková
Rok 2008 byl z hlediska překladů z maďarštiny velmi plodný. Zamyšlení nad českými převody alespoň naznačí, kam dnes směřuje jedna z mohutných evropských literatur.
Otevíráme knihu a spatřujeme svět definovatelný pojmy bezhraničnost, mnohost a otevřenost. Starý kontinent, nám důvěrně známý, a přesto zde, v Darvasiho románu, divoký a neprobádaný, jehož krví pulzující tepny představují hranice státních útvarů, kurií a držav, které stejně rychle jak vznikaly, mohly opět zanikat.
Je vám deset nebo jedenáct a jeden z rodičů se vám najednou ztratí. Prostě musí „s kolegy odcestovat za prací“. Vy se k tomu náhodou nachomýtnete a už v tu chvíli tak nějak tušíte, že ho na dlouhou dobu vidíte naposledy. Odteď je život představa podzimu na mořském pobřeží.
Pro umění zemí, které byly dlouhodobě devastovány komunistickou diktaturou, je po roce 1989 automaticky a zákonitě příznačná tendence vyjádřit se ihned a jakýmkoli způsobem k otázkám přežívání v této absurdní a složité době. Tato tendence se ovšem vzápětí se stejnou zákonitostí stává kontraproduktivní.
V čem tkví síla projevu tohoto pozoruhodného autora, který nezaškatulkovatelností svých textů dokázal definitivně opustit rybníček provinčních literatur a stát se tak plnohodnotnou součástí ničím neohraničené literatury moderní, literatury, jejíž charakter není primárně definován původem autora, ale životaschopností textu samotného?
Svět Osmi minut jako by zvolna zapadal a mizel pod nánosy padajícího sněhu a jeho zbytky dotvářely onen mezisvět, do nějž jen tu a tam prosvítají ostré a barevné kontury původních tvarů, z nichž spolu se starci tušíme čím dál méně.
