KS: V nakladatelství Dauphin právě vyšel tvůj překlad románu Melancholie Jona Fosseho. Proč sis z díla tohoto autora vybrala právě tento román?
BZ: Všechny romány Jona Fosseho by se čtenáři pravděpodobně zdály dost podobné, minimální dějová linie, dlouhá nekonečná souvětí, opakování několika málo vět neustále znovu a znovu. Opakování jde až na hranici snesitelnosti, někdo naléhavý rytmus nevydrží a knihu zavře. Výběr Melancholie byl volbou osobní, ta kniha je mi z Fosseho tvorby nejbližší, rytmus knihy je pro mě fascinující a provokativní zároveň.

KS: Bylo těžké najít pro román nakladatele? Jak se vůbec podle tebe daří norské literatuře v českých překladech?
BZ: Nakladatel se přihlásil sám, neměl zájem o konkrétní titul, ale o jakýkoli současný norský román. Výběr titulu byl na mně, to byla výhoda, jinak si nejsem jistá, že bych Melancholii prosadila. Myslím si, že se norské literatuře u nás daří dobře a že se u nás pohodlně zabydlela. Norská literatura, a severská obecně, má v Čechách dlouho čtenářskou tradici, nakladatelé vidí v severské literatuře potenciální čtenáře a nebojí se ji vydávat. Ze současné norské literatury u nás již vyšlo mnoho bestsellerů jako Christensenův Poloviční bratr, Ambjørnsenův Elling, Loeův Naivní. Super. nebo Ørstavikové Láska. Samozřejmě stále chybí mnoho kvalitních autorů, kteří by si překlad zasloužili, to je ale dobře, máme stále co překládat.

KS: Fosse má na norském literárním parnasu pevnou pozici a z čítanek už ho nikdo nevymaže, přesto se nedá říct, že by jeho díla byla mezi norskými čtenáři široce populární. Čím si myslíš, že to je?
BZ: Čtenáře přitahují silné příběhy, do kterých mohou promítnout své vlastní životy. Příběh u Fosseho chybí, je nahrazen závalem nekonečných vět, které žijí svým vlastním rytmem. Příběh románů Jona Fosseho vytváří až rytmus, najít ten příběh ale není úplně jednoduché, chce to čas, poddat se textu. Kdo ho najde, zjistí, že ten příběh je mnohem pravdivější, než by se zdálo. Je to ale dlouhá cesta, trvá alespoň 150 stránek.

KS: Kdybys měla Melancholii doporučit ke čtení někomu, kdo neví nic o norské literatuře, jaká bys volila slova?
BZ: Kdybych chtěla přilákat čtenáře, hrála bych asi na notu představy melancholické severské literatury. Té melancholie je tam opravdu hodně, najde se tam i moře a rackové. Kdybych měla být upřímná, řekla bych pravdu. Po prvních stránkách buď kniha čtenáře vtáhne, potom je s Fossem na jedné lodi, nebo ji po deseti stranách nervózně odloží, protože na tohle opravdu nemá čas.

KS: Fosseho romány jsou obvykle jedním nepřetržitým tokem myšlenek hlavního hrdiny. V důsledku toho jsou plné nekonečných vět, jaké najdeme třeba u Thomase Bernharda nebo Gabriela Garcíi Márqueze. Jak se ti takové věty překládají do češtiny? 
BZ: Překládají se těžce, já jsem vsadila spíš na intuici než promyšlený postup. Román jsem četla pořád znovu a znovu a snažila se udržet rytmus, ale byl to boj. Nynorsk je velmi eufonický, opakování nepůsobí tak rušivě.

KS: Co bylo na překladu Melancholie nejtěžší?
BZ: Neupadnout do melancholie…

KS: Psala jsi o prozaickém díle Jona Fosseho diplomovou práci. Můžeš vysvětlit, čím konkrétně ses v ní zabývala?
BZ: Chtěla jsem popsat základní principy výstavby Fosseho textů, různé teorie mě ale zklamaly, jedinou uspokojivou jsem našla ve Fosseho esejích. Postavit práci na autorově lásce k rocku, vztahu k Bohu a prarodičům je ale trochu problematické. Teorie byla především cestou k překladu, u kterého už jsem na teorii raději zapomněla.

KS: Překládat Fosseho je trochu sázka do loterie. Není to autor čtivých bestsellerů ani podmanivých příběhů s romantickou kulisou severské přírody. Když teď před sebou vidíš vytištěnou knihu, dokážeš odhadnout, jestli se takzvaně "chytne"? Nebo jinak: není to trochu nevděčná práce překládat něco, o čem například tvůj dědeček patrně neutrousí nic dobrého?
BZ: Dědeček se do toho poctivě pustil, ale zatím, myslím, nedočetl. Nepředpokládám, že se Melancholie stane knihou měsíce, ani týdne. Budu ráda, když si svým podmanivým rytmem získá alespoň dva čtenáře (nebo by možná stačil i jeden). Dědeček to ale asi nebude. Ten román má opravdu ohromnou sílu.