Začátkem osmdesátých let sedí na lavičce v centru Miami tři kubánští spisovatelé. Kolem nich jsou palmy, jinak nikdo. Všichni tři jsou zoufalí a hladoví. Je jim 30 let, dívají se na řeku, na lodě, na zdvihací mosty. Žertují o všem možném a o ničem.
PZ
Petr Zavadil
Nejdřív musím říct něco o poledni. O světle. Mraky se rozplývaly a nebe se prostíralo, brutální jako žhavé uhlí. V tom jasu, v té horké záři, která rozpalovala nohy i hlavu, nebylo úkrytu.
Pomalu se šinou automobily noci a verš, ba universum, je jenom manévr, jak se zbavit horka. Ale proč bych měl být opatrný, když se můžu vznášet ve vzduchu stejně opojném jako tahle noc? Ovinul jsem kolem ní paži a Stelinka neucukla. Ani se nepohnula. Byla tohle má začínající fuga z magnetické láhve, kterou v tu chvíli bylo Vedado?
Pokaždé, když myslím na ten film, vybavím si, jak Němec vypadal. Vysoký, kaštanové vlasy, našedivělý šátek kolem krku a obličej spíš hranatý, s tvrdými rysy.
Nedávno jsme napsali, že Jmenuji se Červená je nejlepším románem tureckého spisovatele Orhana Pamuka (* 1952). Byla to chyba – superlativy se má šetřit. Protože také mnohem útlejší román Nový život ostatní autorova díla v lecčem předčí.
Vrstevnatá poezie smyslovosti a tělesnosti od autora z Kanárských ostrovů. Spíše než s erotikou se snoubí s mystičnem a metafyzičnem.
I dnes je samozřejmě možné číst Nebe, peklo, ráj jako experiment, který se snaží zbořit jazyk a tvar běžného románu a vyžívat se v bezpochyby zajímavých úvahách autorova alter ega Morelliho o výstavbě a poslání literatury, ale vzhledem k již zmíněné poučenosti by se tím čtenář ochudil o další zážitky, které kniha skýtá. Nebe, peklo, ráj je totiž bezpochyby také krásný román o úmyslně nenaplněné lásce.
