Smrtí Bedřicha II. v roce 1250 ztratila svůj spojovací článek sicilská básnická škola a také tehdejší společenské klima nevytvářelo pro poezii zrovna ideální podmínky. Bedřichovi básníci mohli sotva ve válečných vřavách nalézt inspiraci pro psaní milostných veršů. Takto tedy zanikla první ucelená italská básnická škola, uvolnila však místo dalším básnickým kroužkům, které se již zvolna začínaly utvářet v oblasti Bologne a Toskánska. Ani tito básníci věčné milostné téma neopustili, přistupovali však k němu poněkud odlišně a nahlíželi na něj z vlastního úhlu.

První z těchto básnických skupin je známá coby siculo-toskánská škola, přestože školou jako takovou přímo není – chybí jí jasně formulovaný program a ideová jednotnost. Tyto básníky v literárních příručkách nalezneme také pod jménem guittoniáni. Takto byli Dantem přezděni podle svého vůdce Guittona z Arezza (1230-1294). Nenechme se však mýlit, Dante mezi jejich příznivce rozhodně nepatřil, ba naopak jejich poezii ostře kritizoval. Guittoniánská „škola“ přijímá za své provensálsko-sicilské téma dvorské lásky, které pojímá značně mechanicky, zároveň se však nebojí experimentovat v metrice, rýmu, rytmu a lexiku. Siculo-toskánská poezie není ale pouze poezií milostnou, vedle těchto témat v ní nově nalézáme například také motivy politické a sociální. Částečně se na tomto poli nachází milostná poezie Rustica Filippiho, který se však proslavil spíše svými žertovnými a satirickými básněmi.

Kolem roku 1280 se ovšem objevuje nová básnická škola, která už je školou skutečnou – její básníci se znají, jsou přáteli, vyměňují si básně, ve svém díle popisují jednotnou představu milostné poezie. Tento směr, nazývaný dolce stil novo, sladký nový styl, anebo také zkráceně stilnovismus, se vůči předchozí literární tradici počíná vědomě vymezovat. Termínu sladký nový styl užívá poprvé Dante, sám příslušník této školy, v Komedii a ve spisu O rodném jazyce, přičemž přívlastkem „sladký” zamýšlí označit jednak jazyk, kultivovaný a uhlazený, jednak samotný předmět stilnovistické poezie, jímž je, jak jinak, láska.

Z mnoha podob lásky stilnovisté nejvýše staví lásku vycházející z niterného, hlubokého vědění, moudrosti a zejména ctnosti. Moudrost a krásu považují za vlastnosti rovnocenné, z nichž však ta první má druhé předcházet, má být jejím zdrojem, bez kterého krása nevyjde na povrch a nedovolí lásce rozvinout se. Toto pak platí nejen pro vlastnosti opěvovaných žen, nýbrž (a hlavně) i pro vlastnosti poezie samotné jako prostředku opěvování, která má být v první řadě nositelkou moudrého sdělení, filozofické myšlenky a ušlechtilého obsahu, aniž by byla ovšem ošizena stránka estetická, formální, jazyková. Stilnovisté svorně pohrdají básníky, kteří v honbě za dokonalým veršem stvoří dílo sice krásné na pohled (a na poslech), ale prázdné, konvenční a bezduché, i těmi, co se naopak, zcela zaujati obsahem, nezaobírají příliš formou.

Lásky je schopen pouze člověk ušlechtilý a urozený, jehož urozenost však nespočívá ve šlechtickém původu, nýbrž v individuálních mravních kvalitách, a láska je pro tyto básníky hodnotou duchovní, nikoli tělesnou. Žena, které verše píší, zůstává nedosažitelná a abstraktní – i v poezii samotného Danta je někdy těžké rozlišit, kterou báseň adresuje Beatrici a kterou jiné ženě, za niž se schovává a jež ho „zaštiťuje“ (coby donna-schermo, „žena-záštita“). Ač, dle Dantových slov, básníci zaznamenávají svými pery to, co jim vnuká a diktuje Láska, ve skutečnosti jsou to hlavně oni sami a jejich vnitřní rozpoložení, nad čím ve svých dílech dumají a o čem hovoří.

Jedním z nejvýznamnějších stilnovistických básníků byl bolognský soudce Guido Guinizzelli (1230/40-1276), který zpočátku ve svých verších tíhne k okcitánsko-sicilské, potažmo guittoniánské lyrice, v kancóně Do ušechtilého srdce se láska stále vrací (Al cor gentil rempaira sempre amore) už ale předkládá myšlenku lásky jako vysoké a ušlechtilé hodnoty, jež je duchovní, ne rodová, a stává se tak zakladatelem stilnovistického směru. Důležitým motivem v Guinizzelliho poezii, podobně jako v básnickém díle Dantově, je ženin pohled (italsky sguardo) a pozdrav (saluto), kterým se na básníka obrací, což on považuje za svrchované štěstí a za podmínku svého zdraví (salute).

Slavnějším než Guinizzelli byl druhý Guido, florentský šlechtic a Dantův důvěrný přítel Guido Cavalcanti (1250-1300), který je věrný stilnovistickému pojetí jen zčásti, snahou psát verše stejně tak krásné jako moudré. Láska u něj není jen duchovní hodnota, ale také tělesná vášeň a emoce drtivé, až tragické síly. Nejznámější jeho básní je kancóna Ptala se paní (Donna me prega), ve které se také zračí jeho záliba v nesnadno proniknutelných, averroismem ovlivněných filozofických významech.

Tím největším ze stilnovistických básníků, a snad také největším italským básníkem vůbec, byl Dante Alighieri (1265-1321), jenž je tomuto směru také prvním historikem a teoretikem. Stilnovistickou estetiku a filosofii však vyznává pouze v rané části svého díla, posléze se věnuje latinským spisům, traktátům a zejména Komedii. Jeho hlavními stilnovistickými básnickými díly jsou Nový život (Vita nova) a Verše (Rime nebo též Canzoniere), teoretickými Hostina (Convivio) a O rodném jazyce (De vulgari eloquentia). Vzorem, a přímo ztělesněním duchovních kvalit, tedy ženou krásnou a hodnou lásky, pro něj byla Beatrice, dívka, o jejíž historickou existenci se vedou dlouhé spory, jež jsou ale pro Dantovo dílo vesměs nepodstatné. O Beatrici básník hovoří jako o „anděli“, který slétl na zem, oslňuje okolí svou dokonalostí odrážející se všude kolem a vede básníka ke spasení. Později se Dante věnoval také poezii inspirované provensálskými „temnými zpěvy“ (okcitánsky trobar clus), ve které píše o ženě s tvrdostí v duši, kterou připodobňuje ke kameni – odtud název pro tyto verše, známé jako kamenné (italsky rime petrose).

Vedle zmíněných tří největších básníků tvořilo okruh stilnovistické školy také několik jejich následovníků, kterými byli především Cino da Pistoia, Gianni Alfani, Lapo Gianni a Dino Frescobaldi. Stilnovisté byli aktivní přibližně do poloviny dvacátých let čtrnáctého století.

Po formální stránce stilnovisté žádné novinky a experimenty nepřinesli, převzali osvědčené formy svých předchůdců, jimiž byly hlavně sonet, ballata a kancóna. Stilnovismus přispěl italské literatuře zejména tím, že definitivně zavrhl koncept dvorské lásky, jak jej viděli jeho předchůdci, kteří zůstávali pod vlivem provensálské trobadorské lyriky. I stilnovisté na ni ve svých dílech často odkazovali parafrázemi či citacemi, avšak napodobovali ji jen v dílčích otázkách. Stilnovismus přinesl na milostné verše nový pohled a tím ukázal italské poezii nové stezky, po nichž se lze vydat. Umožnil italskému básnictví nejen dohnat, ale dokonce předběhnout ostatní národní básnické školy, takže se od dob stilnovismu lze italskou lyriku považovat za vzor pro ostatní národy.

Ukažme si, jak Dante v jednom ze svých sonetů žasne nad schopností své milované probudit v každém ze svého okolí lásku svou pouhou přítomností či pozdravením:

Lásku má ve svých očích moje paní
a proto krášlí všechno, nač se dívá;
kamkoli vkročí, každý hledí za ní
a její pozdrav srdce rozechvívá –

leč tak, že člověk celý bledý vzdychá
a kloní pro své nedostatky hlavu,
protože před ní prchá hněv i pýcha:
pomozte, paní, vzdát jí čest a slávu.

Jen samou slast, jen pokoru vždy cítí
v srdci ten, kdo ji slyší hovořiti –
a šťastný, kdo ji první spatřit směl.

Leč jaká je, když k rtům jí úsměv sletí,
to nelze říci ani domysleti,
takový div svět dosud neviděl.

Citovaná ukázka pochází z Dantova Nového života ve výboru a překladu Jana Vladislava, Československý spisovatel, Praha 1969, str. 66.

Použitá a doporučená literatura:
D. Alighieri, Nový život, Československý spisovatel, Praha 1969 (se studií a četnými komentáři J. Vladislava).
P. Cudini (ed.), <>Poesia italiana: il Duecento, Garzanti, Milano 1991, str. 317-365.
G. Favati, Inchiesta sul Dolce stil nuovo, Le Monnier, Florencie 1975.
G. Ferroni, La lirica volgare, in: Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi, Milano 1992, str. 78-84.
M. Marti, Storia dello stil nuovo, Milella, Lecce 1973.
G. Petronio, La lirica d’arte: Il dolce stil nuovo, in: L’attività letteraria in Italia, Palumbo, Florencie 1985, str. 76-81.
Navštívení krásy (italská renesanční lyrika), přeložili E. Frynta, J. Pokorný, J. Vladislav, Mladá Fronta, Praha 1964, str. 28-39, 48-66.
J. Pelán a kol., Slovník italských spisovatelů, Libri, Praha 2004 (pro údaje o jednotlivých autorech).
E. Pasquini, Il «dolce stil novo», in: E. Malato (ed.), Storia della letteratura italiana. Volume I. Parte II, Il Sole 24 ore, Milano 2005, str. 649-721.
A. Kareninová, Tradice obnovená nově. Toskánský básník třináctého století Guido Cavalcanti a Ezra Pound, in Host 20, 8/2004, str. 88-91.

Související internetové odkazy:
http://www.gasbag.wz.cz - zajímavé pojednání stavící vedle sebe stilnovisty a beatniky v českém internetovém literárním magazínu Téma
http://www.cronologia.it - shrnutí stilnovistických myšlenek v italštině