V šlechetném srdci láska je a byla
(Al cor gentil rempaira sempre amore)

V šlechetném srdci láska je a byla,
vždy doma jako v loubí lesa pták;
příroda však tu lásku nestvořila
dříve než srdce ani naopak!
Vždyť světlo také bylo
zároveň s jasným sluncem nebesklonu
a předtím nezářilo;
a v šlechetnosti láska přebývá
právě tak po zákonu
jako teplo v ohni, který jasně plá.

Šlechetné srdce láska prostupuje
jak vzácná síla vzácný drahokam;
ale ta moc naň z hvězdy sestupuje,
až když se sluncem zušlechtí on sám.
Až když se za pomoci
slunce už zbavil špíny, jež v něm byla,
nadá ho hvězda mocí;
a tak i srdci, které příroda
zjemnila, zušlechtila,
jako ta hvězda paní lásku dá.

V šlechetném srdci láska dlí a dýše,
právě tak jako plamen na svíci,
a nebyla by jinde ve své pýše
než tam, kde hoří, jasná, zářící.
Vždyť přece ke špatnosti
se Láska má jak žhnoucí oheň k vodě,
ve které mrazí kosti:
v šlechetném srdci Láska nalézá
svůj stánek v stejné shodě
jako magnet v sloji plné železa.

Ač slunce pálí do bláta z vší síly,
bláto dál čpí a slunce dál se skví;
kdo říká rád: „Jsem rodem ušlechtilý,“
je jak to bláto v záři šlechtictví.
Proto ať nevěříte,
že ušlechtilost spočívá snad v rodu,
nikoliv v citech:
kdo neuměl své city zušlechtit,
ten připomíná vodu,
jíž pouze projde z nebe hvězdný svit.

Bůh Stvořitel se jeví bez ustání
andělům jasněji než slunce nám;
vnímají jasnozřivě jeho přání
a hýbou nebesy, jak chce On sám.
A jako Boží přání
vzápětí vede vždycky k naplnění,
tak také krásná paní –
sotva ji spatříš v jejím jasu stát –
člověka rázem změní
a on ji musí vždycky poslouchat.

Paní, až jednou vzlétnu z této země,
řekne mi Bůh: „Co jsi to učinil?
Prošel jsi nebem, došel jsi až ke mně
a se mnou srovnávals tu, již jsi ctil!
Taková chvála sluší
jedině mně a Paní Rajské Říše,
jež drtí svůdce duší!“
Já řeknu však: „Vždyť měla vzhled a šat
anděla ze Tvé výše –
a proto nebyl hřích ji uctívat!“

Metrika
Jedná se o kancónu, která se skládá ze šesti strof po deseti verších. Každá strofa je tvořena počátečními čtyřmi endekasyllaby (jedenáctislabičnými, nejpoužívanějšími italskými verši), které mají střídavý rým (ABAB), a šesti verši s rýmy cDcEdE. Jedná se o endekasyllaby (jsou označeny velkými písmeny) a sedmislabičné verše (tzv. settenari, které jsou označeny malými písmeny).

1-10
Podle Guinizzelliho se láska vždy vrací do ušlechtilého srdce jako do svého sídla, tak jako se pták vrací do svého domova v lese. Láska a ušlechtilé srdce jsou neoddělitelné a jeden bez druhého nemohou existovat, tak jako nemůže být slunce bez světla anebo oheň bez tepla. Stejně tak nemohla být láska stvořena dříve než ušlechtilé srdce a slunce nevzniklo dříve než světlo nebo oheň dříve než žár.

10-20
Slunce očistí drahokam a poté mu hvězda, se kterou je spojen, udělí jeho vzácnou moc. Podobně příroda nejprve zbaví srdce všech nízkých vlastností a teprve pak jej učiní ušlechtilým. Paní mu udělí lásku tak, jako hvězda vzácnou moc drahokamu. Ve 13. století existovaly názory, že každému drahokamu je přidělena hvězda, která mu můž udělit vzácnou moc až poté, co byl tento kámen sluncem zbaven všech nečistých vlastností.

21-30
Láska je v ušlechtilém srdci ze stejného důvodu, jako je plamen na svíci – tam svítí podle své libosti jasně a jemně. Špatnost je opakem lásky, tak jako oheň vody. Láska se přimkne k ušlechtilému srdci stejně jako magnet k železu (jedno z oblíbených stilnovistických přirovnání).

31-40
Slunce neustále pálí do bláta, aby ho očistilo a zušlechtilo, to ale zůstává stále nízké a slunce zůstává dále skvící. Ten, kdo je rodem šlechtic, ale není individuálně ušlechtilý, může být přirovnán k blátu: takový člověk své srdce nemůže učinit ušlechtilým, protože je jako bláto, kterým pouze projde hvězdný svit, ale nedá mu tu vzácnou moc.

41-50
Podle středověké teologie je Bůh sám nehybný, pouze vyvolává pohyb sfér (dutých křišťálových koulí) a těmito sférami pohybují andělé podle jeho přání. Andělé intuitivně poslouchají boží přání, ačkoli je Bůh ještě nevyřkl, a jednají podle nich, stejně tak zamilovaný muž poslouchá přání své krásné milované paní.

51-60
Až básník zemře a přijde před Boží soud, Bůh ho pokárá, že si dovolil srovnávat ho se ženou, kterou miloval a opěvoval, že takto se má chválit jen on nebo Panna Marie. Ale básník se ospravedlňuje tím, že nebylo hříchem uctívat jeho paní, protože vypadala jako anděl.

V této kancóně básník použil stilnovistické pojetí ušlechtilosti srdce a lásky, která je chápána jako zdroj dokonalosti. Guinizzelli užívá tři pojmy: ušlechtilé srdce, lásku, která pochází od ženy, a přírodu. Ušlechtilost srdce se nezakládá na vrozené urozenosti, ale na morálních vlastnostech, a proto není ušlechtilé srdce dáno všem.

Spojení mezi láskou a ušlechtilým srdcem je vidět již v prvním verši: láska proniká do ušlechtilých srdcí samovolnou, přirozenou náklonností. K lepšímu vyobrazení této náklonnosti básník použil přirovnání z hmotného světa (světlo – slunce, teplo – oheň). Příroda vstupuje do textu jako abstraktní pojem vyjadřující podstatu, jež je mimo lidský život a jež ho převyšuje. Srdce určená pro zamilování se označují ušlechtilými. Prostřednictvím tohoto přirovnání Guinizzelli ukazuje člověka jako součást společenské hierarchie založené na osobních zásluhách. Ty jsou znakem přirozeného předurčení, díky kterému jsou někteří jedinci lepší. Ti, kteří jsou věrni lásce, jsou považováni za skupinu vyvolených a ušlechtilých.

Bibliografie:
G. Guinizzelli, Poesie, Arnoldo Mondadori, Milano 1986, str. 22-34.
R. Ceserani, L. de Federicis, Il materiale e l’immaginario, sv. 3, Loescher, Torino 1979, str. 702-707.

Internetové odkazy:
http://www.girodivite.it (italsky) - Encyklopedie světových autorů se stručnými informacemi o jejich životě.

Úryvek z Komedie je převzat z Dante Alighieri, Božská Komedie, překlad F. O. Babler, Vyšehrad, Praha 1952, str. 305.