Nakladatelství BB art představuje “nový, dosud nevydaný soubor překladů Jana Vladislava… verše básníků a básnířek italské renesance”, jak se píše na záložce. To je také vše, jak je v edici Versus zvykem, co se zvídavý čtenář o textech dozví. Pod touto šalamounskou formulací se skrývá 101 básní (oněch 99 a další dvě sloužící jako prolog a epilog), jež jsou sice nově sestaveny, ale pouze šest z nich se mi nepodařilo nalézt v mně dostupných předchozích Vladislavových antologiích staré italské poezie.

Je dosti neobvyklé, aby texty tohoto druhu, natolik chronologicky i geograficky od nás vzdálené, byly publikovány bez předmluvy nebo poznámkového aparátu, a v tomto případě je to obzvláště škoda vzhledem k místní chabé znalosti italské poezie. Lepší orientaci už vůbec nepomůže nálepka renesanční lyriky, vnucená textům vzniklým mezi začátkem 13. a koncem 16. století.

Samy překlady ovšem zasluhují uznání. V naprosté většině se sice již objevily v antologiích z Michelangela, Danta, Tassa a zejména v legendárním výboru Navštívení krásy, které v vyšlo v roce 1964 v devadesátitisícovém nákladu. Vladislav však provedl v překladech mnoho úprav. Nejčastěji se týkají slovosledu, drobných lexikálních změn, a v tomto směru jsou snad i zbytečným úsilím opravovat časem prověřený a respektovaný překlad. V dalších případech (nejvíce u Gaspary Stampové) jsou inovace radikálnější, pozměňují celé verše a řetězce rýmů a jsou provedeny rozhodně ku prospěchu věci, chápeme-li prospěchem ladnější rytmus a srozumitelnost. Tak např. “Ach ženy, pohleďte, já jsem vám za příklad, / jak touha dovede člověka usmýkat” (G. Stampová, Navštívení, s. 166, v. 12-13) zní v nové verzi: “Kéž se můj příklad stane varováním / ženám, jež věří přespříliš svým přáním” (s. 70); “Až jednou už ta světla a tu kštici / opustí jejich zlato…” (T. Tasso, Navštívení, s. 174, v. 1-2) se změnilo na: “Až jednou už ten zrak a věnec vlasů/ ztratí své zlato…” (s. 92).

Snaha jde leckdy na vrub věrnosti a expresivitě, ale je třeba se smířit s tím, že tento žánr je natolik napěchován významy a nuancemi, nemluvě o zvukové stránce jazyka, že jakýkoli překlad, má-li navíc zachovávat rýmová schémata a jedenáctislabičný rozměr verše, musí být výsledkem drastické selekce složek originálu. Její povaha a míra závisí na citu překladatele, o němž v tomto případě není pochyb. Zvláště má-li čtenář zapomenout na historické pozadí a jen vychutnávat poezii, je Vladislavovo uhlazení a zprůhlednění vydařeným a harmonizujícím krokem.

Bezpochyby jediným důvodem, proč seskupit zrovna tyto básně, bylo dát opodstatnění romantickému titulu. Neexistuje mezi nimi žádná hlubší tematická koherence a bylo by marnou námahou se o nějakou seriózně pokoušet. Motiv smrti je totiž v milostné poezii všudypřítomným topem, který se v našem případě vynořuje na pozadí erotické tematiky ve skupinkách básní buď jako hyperbola básníkova utrpení (pramenícího z odmítnutí, žárlivosti, přílišné lásky, odloučení), jako smrt milované (Laury, Beatrice aj.) či posléze jako blížící se konec stárnoucích básníků (Petrarca, Michelangelo). Jde tedy o běžný výbor z lyriky, do jehož rámce jsou zasazeny básně od samého zrodu žánru v italských nářečích, přes početné ukázky stilnovismu (Cavalcanti, Dante, Cino da Pistoia), Petrarkova Fragmenta, až k pozdně renesančním básníkům Michelangelovi, Stampové a manýristickému Tassovi.

Italská lyrika, která díky Petrarkovi a dalším byla několik století majákem evropské kultury, je u nás trestuhodně opomíjena; přitom Vladislavova antologie dokazuje, o jakou krásu přicházíme. Přejme si, aby se tato knížka těšila takovému zájmu čtenářů, jako těch nemnoho předešlých a aby ukázala, že uzrál čas na další “navštívení”, tentokrát krásy doposud nepřeložené.