Libozvučným italským termínem scuola siciliana (sicilská škola) je označována básnická skupina tvořící převážně v třicátých a čtyřicátých letech třináctého století na Sicílii. Těchto asi dvacet pět básníků se soustředilo v Palermu na dvoře císaře Bedřicha II. z rodu Hohenštaufů. Císař byl velkým milovníkem umění, podporoval vzdělání a byl také štědrým mecenášem. Sám psal verše a literární záliby podporoval i u dalších členů královského rodu a u mnoha ze svých notářů, soudců, písařů a ostatních úředníků působících u dvora.

Vzory sicilských básníků musíme hledat ve dvanáctém století v Provenci, kde tamější trobadoři psali verše pro dámy svého srdce, zaslibovali se jim věčnou náklonností a přísahali jim věrnou oddanost. Své písně pak za hudebního doprovodu předváděli u dvora. Pro plné pochopení jejich poezie (zvané provensálská nebo okcitánská podle jazyka d’oc, který používali) je však nutno ještě dodat, že tyto opěvované paní již obvykle bývaly vdané a že provensálští pěvci vlastně nedoufali, že by kdy jejich milostná touha došla fyzického naplnění. Chtěli zejména získat dobré jméno jako básníci, vydobýt si místo u dvora a mít tak zajištěné živobytí.

Provensálské pojetí dvorské lásky (či italsky “amor cortese”) založené na modelu feudálního vztahu mezi paní a jejím vazalem převzali Bedřichovi básníci. Jestliže však v poezii okcitánské cítíme přirozenost a pravost básníkova citu vyvažující i občasnou nevybroušenost formy, v poezii sicilské nacházíme stejnou hloubku a hodnověrnost milostného zaujetí autora méně často. Tím více si v ní ovšem můžeme všimnout přepečlivosti formy působící místy až vyumělkovaně, dojmem, že básník více než na svou dámu při psaní myslel na literární efekt a že svou báseň pojímal spíše jako exhibici svého vzdělání než jako projev své upřímné náklonnosti. Důvodem pro tento “dědičný hřích sicilské kultury” (řečeno slovy Francesca De Sanctise) se zdá být fakt, že kurtoazní poezie dorazila na Bedřichův dvůr později než do jiných částí Evropy a byla již poměrně zmechanizovaná jak co se týče formy, tak především co se týče námětů a výrazových prostředků. Rovněž je však třeba pomyslet na to, že císařovi básníci psali své verše ne pro okouzlení feudálních dam, ale především pro svou vlastní zábavu, a také s úmyslem zalíbit se svému vladaři a uskutečnit jeho představu mít u svého dvora básnickou školu podle vzoru okcitánských lyriků, jejichž poezii panovník velmi obdivoval.

Skutečnost, že sicilští básníci narozdíl od svých provensálských předchůdců měli svá stálá povolání u dvora a nebyli tedy na své literární tvorbě závislí jako na zdroji obživy, vydatně přispěla také k tomu, že kurtoazní poezie změnila tvář. Vysocí státní úředníci už totiž své verše nemuseli přednášet šlechtičnám, ani jejich manžele žádat o práci; místo toho své básně předváděli sami mezi sebou, a neměli tedy zapotřebí hudebního doprovodu, který se proto postupně vytratil. Chyběly též pohnutky, které by je tlačily k tvoření děl politicky či ekonomicky motivovaných, kterážto témata se naopak u Okcitánců objevovala často.

Jazykem sicilských básníků byla uhlazená, zušlechtěná forma tehdejšího sicilského nářečí, kterou nazýváme “siciliano aulico” (lze přeložit jako vznešená sicilština). Básně členů sicilské školy jsou tak jedněmi z vůbec prvních dochovaných textů psaných ve “volgare” – jazyce vzniklém z lidové latiny. Povětšinou se nám však nedochovaly ve své původní podobě. Po smrti Bedřicha II. v roce 1250 se totiž lyrická básnická tradice přesunula do Toskánska a do sicilských textů se “díky” toskánským opisovačům rukopisů otiskly toskánské nářeční prvky.

Mezi básníky sicilské školy řadíme již zmíněného císaře Bedřicha II., jeho syny Jindřicha, Manfréda a Enza, a dále především jeho dvorské úředníky, z nichž vynikli Pier delle Vigne, Guido delle Colonne, Rinaldo d’Aquino, Stefano Protonotaro da Messina, Iacopo Mostacci a zejména Giacomo da Lentini – básník pokládaný Dantem za nejvýznamnějšího člena sicilské školy a všeobecně považovaný za tvůrce básnické formy sonetu. Tento klasický útvar, který se vyvinul z kancónové sloky, je právě vedle kancóny nejhojněji využívanou formou v tomto období a neztrácí na oblibě ani v pozdějších desetiletích, aby byl o století později přiveden k dokonalosti Francescem Petrarkou a i nadále často vyhledáván básníky téměř ve všech národních literaturách, kupříkladu Williamem Shakespearem, Rainerem Mariou Rilkem, Janem Kollárem nebo Jaroslavem Vrchlickým.

Do okruhu sicilské školy zařazujeme také několik básníků, kteří nehledali inspiraci u provensálských trobadorů a jejich vznešené dvorské lásky. Naopak, nacházeli zalíbení v poezii lidové a ve svém díle se ji pokoušeli napodobovat. Sem patří zejména Giacomino Pugliese, Odo delle Colonne, nejstarší italská básnířka Nina Siciliana anebo Cielo d’Alcamo, jeden z prvních sicilských básníků vůbec a autor skladby Voňavá svěží růžičko (Rosa fresca aulentissima), která je typickou ukázkou tehdy často užívané dialogické formy zvané italsky “contrasto” (česky “spor”), představující výměnu názorů, obvykle mezi básníkem a jeho dámou.

Pokusíme-li se stručně shrnout význam sicilské školy pro italskou národní literaturu, musíme začít od skutečnosti, že to byla první celistvá, tematicky i jazykově sjednocená literární skupina na italském území, na kterou později mohly navazovat další středověké italské básnické školy. Poezie už není psána z existenčních důvodů jako v Provenci, ale stává se pro autory vítanou nezávislou kratochvílí. Také se lyrické texty prvně oprošťují od hudby a tím vzniká prostor pro hledání a rozvíjení nových básnických forem.

Použitá a doporučená literatura:
P. Cudini (vyd.), Poesia italiana: il Duecento, Garzanti, Milano 1991, str. 3-59.
F. De Sanctis, Básníci sicilští, in: Dějiny italské literatury, SNKLHU, Praha 1959, str. 1-13.
A. De Stefano, La cultura alla corte di Federico II. imperatore, Ciuni, Palermo, 1938.
J. Pelán a kol., Slovník italských spisovatelů, Libri, Praha 2004 (pro údaje o jednotlivých autorech, užitečný také díky poměrně rozsáhlé bibliografii).
A. Zenatti, La scuola poetica siciliana del secolo XIII, D’amico, Messina, 1894.

Související internetové odkazy:
http://www.grifasi-sicilia.com - stručné pojednání o sicilské škole v angličtině
http://www.emt.it - seznam bibliografie týkající se sicilské školy, povětšinou s italskými tituly