Knihovna středověké tradice nakladatelství Oikúmené se na sklonku roku 2004 rozrostla o pozoruhodný traktát De vulgari eloquentia italského básníka Danta Alighieriho. Je to od Bablerova vydání Komedie z roku 1952 první Dantovo dílo v úplnosti přeložené do češtiny a vůbec první, které obsahuje moderní filologickou výbavu: úvodní studii, souběžný text v latině, vysvětlivky a bibliografii.

Samotný název traktátu je překladatelským oříškem. Pro jeho správné pochopení je především třeba vědět, že vulgare (it. volgare) je termín, který od 13. do 16. století označuje jakýkoli italský dialekt (v této době ještě jednotná italština jako národní jazyk neexistuje), prakticky tedy to, co není latinou. Termín sice pochází z vulgus, ale to neznamená, že by texty psané ve volgare musely být lidové – naopak, jsou to často největší díla italské literatury. Proto je Psíkovo řešení „rodný jazyk“ vynalézavé a filologicky jediné správné a srovnání s tím, jak se titul překládal dříve, ukazuje, že jediný Psík si s ním dostatečně lámal hlavu. Za zcela zavádějící v tomto smyslu považuji výtku recenzenta Martina Nodla, že Psíkovo řešení „není dostatečně vyargumentované“ a že je vhodnější používat výraz „lidový jazyk“ (LN, Orientace 19. 2. 2005, s. 14). Výraz eloquentia v sobě zahrnuje jazyk samotný i jeho použití v řečnictví a literatuře. I tady považuji volbu překladu „jazyk“ za úspěšnou, neboť je stručná a odpovídá i náplni traktátu.

Ze čtyř knih pojednání, které Dante napsal nebo zamýšlel napsat, se zachovala jen první kniha a velká část druhé knihy. Text, který bývá datován do let 1303-1305, končí příkře v kap. II, 14 a nelze říci, co způsobilo jeho přerušení. Pravděpodobně to byla autorova rezignace na pokračování, ale není vyloučeno ani poškození archetypu, ze kterého vycházejí dochované rukopisy. V první knize, v duchu scholastických úvah, Dante začíná výklad o jazyce ab ovo, zamýšleje se na tím, jaké bytosti potřebují k dorozumívání jazyk, kdo první promluvil a co se s jazyky stalo při babylónském zmatení. Za původní jazyk považuje hebrejštinu a evropské jazyky dělí velmi zhruba na tři větve: řeckou, románskou a germánsko-slovansko-anglosasko-ugrofinskou (řečeno moderní terminologií). K tomuto rozmáchlému spojení (pomineme-li jeho zálibu v trojitém dělení) Dantovi slouží přitakávací příslovce ió, což není úplně bez důvodu, pomyslíme-li např. na dnešní výrazy yes, ja, jo, jó. Románské jazyky Dante dělí opět podle přitakání na jazyk oc, oil a si (tedy starou francouzštinu, okcitánštinu a italské volgare).

Od kap. I, 9 se Dante zabývá nestálostí a proměnlivostí jazyka v geografickém a chronologickém smyslu. Staví živé jazyky proti latině, kterou považuje za „gramatický jazyk“ (gramatica), neměnný systém jednou provždy konvenčně stanovaný uživateli a umožňující komunikaci napříč zeměmi a staletími. Tento protiklad je úvodem k možná z nejzajímavější části knihy, k pojednání o italských dialektech. Dante jich rozlišuje čtrnáct, uvádí někdy i jejich další varianty a především konkrétní ukázky textů, písní i běžné mluvy. K mnoha prvenstvím, kterými je Dante ověnčen, můžeme připočítat roli zakladatele italské dialektologie, neboť ani dlouho po něm se o podobný rozbor nikdo nepokusil. A svůj výzkum Dante provedl velmi kvalitně, neboť izoglosy nakreslené moderní vědou mu dávají za pravdu.

Jelikož Dante nenalezl žádný dialekt, který by splňoval nejvyšší nároky, věnuje poslední kapitoly I. knihy (15-19) kritériím, která by měl lahodný jazyk, implicitně přítomný v italských dialektech, splňovat: měl by být nalezen „znak“, „jazyk … který je v každém městě znám a přitom v žádném není doma“ (s. 109). Vulgare musí být illustre (brilantní, tj. zářivý, osvícené), cardinale (stěžejní - kolem něj se budou točit jednotlivé dialekty), aulicum (královské, tj. použitelné na královském dvoře) a curiale (dvorské – termín poněkud splývající s aulicum, ale vysvětlitelný jako jazyk královského soudního dvora a státní administrativy).

Druhá kniha se zabývá literárním použitím shora definovaného vznešeného volgare. Jelikož forma musí korespondovat s obsahem, je nutné, aby jej používali jen nejlepší spisovatelé a aby jím byla zachycena jen vznešená témata, především statečnost, láska a ctnost. Od kap. II, 3 se Dante zabývá italskou metrikou a většina knihy je věnována struktuře kancóny. Je to zároveň estetický soud nad dosavadní tradicí, za jejíhož završitele se Dante považuje (a často cituje vlastní texty).

Přestože Dantův traktát v době svého vzniku zapadl a byl objeven a vydán až filologem a básníkem G. G. Trissinem v roce 1529 (Vicenza, v it. př.; ed. princeps v Paříži 1577), je to dílo svým obsahem mimořádně významné a potvrzuje Dantovu pověst největšího a nejoriginálnějšího spisovatele středověké Evropy. Dnes se spíše usmějeme nad scholastickými úvahami o tom, zda nejdříve promluvil muž nebo žena, nebo o tom, jakým jazykem hovoří andělé. Filozofové se usmějí i nad nedokonalostí mnoha Dantových logických vývodů, na jejichž začátku bývá nepříliš odůvodněné „zdá se“ a na konci sebevědomé tvrzení „dokázali jsme“. Hodné obdivu a historicky cenné je Dantovo originální pozorování a odvaha pouštět se na neprozkoumaný terén. Jeho teoretická pojednání jsou přitom v těsné vazbě s vlastní básnickou praxí. Metrické rozbory DVE jsou obhajobou Dantových oblíbených postupů. Rozbor dosavadní básnické tradice a první nárys dějin italské poezie směřuje od okcitánských vzorů přes sicilské básníky ke stilnovistům, jimž přiznává nejvyšší zásluhy, až k sobě samému, implicitně jaksi na vrcholu této tradice. Ocitají se na indexu všichni ne dostatečně „sladcí“ básníci a dějiny poezie jsou tak pojímány velice selektivně. Postupující Dantova práce na Komedii však zásady hlásané v DVE i v souběžně psaném jazykovědném traktátu Convivio převrací na ruby a je možná důvodem, proč se oba traktáty autorovi jeví jako překonané a zůstávají nedokončeny.

Sevřený Dantův výklad a leckdy zapeklitě formulovaná a obtížně interpretovatelná místa kladou značné nároky na překladatele. Richard Psík musel riskovat a překládat dosti volně, aby byl text srozumitelný, a pro řadu termínů musel nalézt v češtině dosud nezavedený ekvivalent. Operace dopadla úspěšně: překlad je dokonale plynulý, srozumitelný a věrný smyslu originálu.

Pokud jde o komentář a úvodní studii, oboje splňuje úlohu fundovaně zasvětit čtenáře do problematiky. Čtenář ocení i dodatek, v němž Psík vysvětluje metrické pojmy a nabízí rozbor konkrétních básní. Několik tvrzení je však třeba upravit nebo opravit, namátkou: identifikace Dantovy Beatrice v Beatrici Folca Portinariho je pouze hypotetická (s. 13); Vladislavův překlad Nového života je jen stručnou antologií (s. 16); Psíkem preferovaná Mazzoccova teorie o dokonalém volgare jako o italském protojazyku je přinejmenším sporná (s. 29); rime petrose nejsou realistické (s. 34). Bibliografie k Dantovi je sice pro běžného smrtelníka nezpracovatelná, přesto by mohlo být citováno několik prací navíc, pro DVE užitečných. Místo vyjmenovávání stačí odkázat na bohatou bibliografii v monografii E. Malata, Dante, Salerno Ed., Roma 1999 (rovněž necitované). I odkazy na české zdroje by bylo možno doplňovat, např. okcitánskou antologii Přátelé, přiléhavý složím verš, Argo, Praha 2002 nebo J. Hamplová, Nástin vývoje italského jazyka, Karolinum, Praha 2002. Pokud jde o koncepční otázky, chybí informace o textové tradici a rozšíření DVE, významu DVE je věnována jen stránka (s. 44-45), autor neuvádí možné Dantovy vzory (zmíněn jen Cicero a Horatius), zejména francouzské středověké teoretiky; otázka návaznosti na vzory je přitom u DVE velmi diskutovaná (srv. práce M. Cortiové). Tyto problémy však jsou jen dílčí a nijak nesnižují význam publikace.

Není možné bohužel na tomto místě zmínit všechny originální Dantovy postřehy, teorie a soudy, ani dostatečně osvětlit jeho historický přínos. Jak ukazují desetitisíce stránek dantovské kritiky, o velkém duchu lze psát donekonečna a stále není vše řečeno. Buďme rádi, že kvalitní Psíkovo české vydání, za kterým stojí jistě tvrdá dřina, rozšiřuje okruh publika, které se z Danta může těšit, i na naši zemi.

Dante Alighieri: De vulgari eloquentia. O rodném jazyce. Překlad, úvod a komentář Richard Psík, Oikúmené, Praha, 2004, 214 s.