Düsseldorf, odpoledne, podzim 1853: ležím na posteli, na sobě mám fialový sametový oblek, svůj krásný oblek a nechci se setkat s Hansem Gudem. Nechci poslouchat, jak mi Hans Gude říká, že se mu nelíbí obraz, který maluji. Zůstanu tu ležet. Dnes se nemohu setkat s Hansem Gudem. Stačí, když si představím, že by se Hansi Gudemu nelíbil obraz, který maluji, a že by si myslel, že je špatný, že by si myslel, že neumím malovat, když si představím, jak se podrbe svou hubenou rukou ve vousech a podívá se na mě úzkýma očima a řekne mi, že neumím malovat, že nemám na akademii umění v Düsseldorfu co dělat, vlastně na žádné akademii, když si představím, že mi řekne, že ze mě nikdy nebude malíř. To nedopustím. Zůstanu tu ležet, Hans Gude totiž dnes přijde do ateliéru, na půdu, kde stojíme v řadě jeden vedle druhého a malujeme, půjde od obrazu k obrazu a bude říkat, co si o obrazech myslí, prohlédne si i můj obraz a něco o něm řekne. Nechci se setkat s Hansem Gudem. Protože já umím malovat. A Gude umí malovat. A Tidemand umí malovat. Já umím malovat. Nikdo neumí malovat tak jako já, jenom Gude. A taky Tidemand. A dnes si Gude prohlédne můj obraz, ale já tam nebudu, budu ležet tady a dívat se před sebe, k oknu, budu tu ležet na posteli ve fialovém obleku, v nejkrásnějším fialovém obleku, budu tu ležet a naslouchat zvukům z ulice. Nepůjdu do ateliéru. Zůstanu tu ležet. Nechci se setkat s Hansem Gudem. Ležím na posteli se zkříženýma nohama, úplně oblečený, ve svém fialovém sametovém obleku. Dívám se před sebe. Dnes nepůjdu do ateliéru. A někde tu je má milovaná Helena, možná je u sebe nebo v obývacím pokoji. Má milovaná Helena tu také je. Přinesl jsem si kufry do chodby a paní Winckelmannová mi ukázala pokoj, kde budu bydlet. Zeptala se mě, jestli se mi líbí, a já jsem přikývl, protože pokoj byl velmi hezký, nikdy předtím jsem v tak hezkém pokoji nebydlel. A najednou tam stála Helena. Helena tam stála v bílých šatech. Helena tam stála se svými světlými vlasy, které se mocně vlnily, malá ústa nad drobnou bradou, a stála tam. Helena tam stála se svýma velkýma očima. Helena tam stála a z jejích očí ke mně vycházela záře. Má milovaná Helena. Ležím na posteli ve svém pokoji a někde v domě chodí Helena s krásnýma zářícíma očima. Ležím na posteli, naslouchám, možná zaslechnu její kroky? Nebo Helena není doma? A ten tvůj strašný strýc, Heleno. Slyšíš mě, Heleno? Ten strašný pan Winckelmann. Ležel jsem na posteli, ve svém fialovém obleku ze sametu, a někdo zaklepal na dveře, ležel jsem na posteli, ve svém fialovém obleku, nestačil jsem se ani zvednout a dveře se otevřely a v nich stál pan Winckelmann, černá bradka, černé oči, velké břicho, které se rýsovalo pod vestou. A pan Winckelmann se na mě jen díval a neřekl ani slovo. Vstal jsem z postele, zvedl jsem se, postavil se. Šel jsem k panu Winckelmannovi, podal mu ruku, ale on mi ruku nepodal. Stál jsem tam, ruku nataženou směrem k panu Winckelmannovi, ale on mi ruku nepodal. Sklopil jsem oči. Potom pan Winckelmann řekl, že je bratr paní Winckelmannové, pan Winckelmann. A podíval se na mě svýma černýma očima. A potom se otočil a odešel, zavřel za sebou dveře. Tvůj strýc, Heleno. Ležím na posteli, ve svém fialovém sametovém obleku, a naslouchám, uslyším tě? tvé kroky? tvůj dech? zaslechnu tvůj dech? Ležím na posteli ve svém pokoji, úplně oblečený, se zkříženýma nohama a naslouchám, uslyším tvé kroky? jsi doma? A na nočním stolku leží má dýmka. Kde jsi, Heleno? Z nočního stolku si beru dýmku. Zapálím si ji. Ležím na posteli v obleku, ve fialovém sametovém obleku, potahuji z dýmky. A dnes si přijde Hans Gude prohlédnout obraz, který maluji, ale já nemám odvahu za ním jít, budu tu ležet a čekat, jestli tě, Heleno, zaslechnu. Nepůjdu ven. Protože jsem malíř. Jsem malíř Lars Hertervig, studuji v Düsseldorfu, můj učitel je slavný Hans Gude. Pronajímám si pokoj v Jägerhofstrasse, u paní Winckelmannové. Nejsem jen tak někdo. Jsem kluk ze Stavangeru, ano, kluk ze Stavangeru!, který studuje malířství v Düsseldorfu. A mám tak krásné šaty, koupil jsem si fialový oblek ze sametu, teď je ze mě malíř, ano, já, kluk, obyčejný kluk, syn kvakerů, kluk z chudých poměrů, malíř pokojů, já, poslali mě do Německa, na akademii umění v Düsseldorfu, samotný Hans Gabriel Buchholdt Sundt mě poslal do Německa, na akademii umění v Düsseldorfu, protože já, Lars Hertervig, budu studovat malířství, budu krajinářem. Studuji malířství a mým učitelem je samotný Hans Gude. A já opravdu umím malovat. Možná neumím nic moc jiného, ale malovat umím.