Andrej Platonov dokončil svůj román Čevengur v roce 1928. Česky vychází ve vynikajícím překladu Anny Novákové, která Platonovův rafinovaný poetický jazyk přebásnila se vzácným citem pro napětí mezi stylistickými vrstvami češtiny počínaje vytříbenou spisovnou normou úvah a popisů a konče vulgarismy hovorové řeči.

Utopie neutopie
Někdejší ruští cenzoři v redakcích a nakladatelstvích text posuzovali podle opozice revoluční – kontrarevoluční. Rozhodli se pro druhou možnost, nehledě na protesty a ujišťování autora, který se zaklínal dělnickou třídou a socialismem. Román vyšel teprve roku 1972 v Paříži a v autorově vlasti dokonce až po šedesáti letech – v roce 1988. I poslední čtvrtstoletí se v interpretacích Platonovova románu, prohlášeného za stěžejní dílo ruské prózy 20.století, ozývá stará a neřešitelná, sovětská, tj. ideologická otázka: Představuje příběh o bratrské komuně v Čevenguru, jehož obyvatelé chtěli žít v komunismu, spíš utopickou vizi, která v kontextu občanské války špatně dopadla – nebo její ironickou karikaturu, antiutopii, metautopii? Takto zaměřený výklad vede v nejlepším případě k bezbarvému popisu ideové ambivalence. Žánrové vymezení Čevenguru jako utopie, ať už s jakýmikoliv předponami, se zdá velmi sporné, ačkoliv už čtvrtstoletí dominuje všem interpretacím románu. Utopické jsou snad představy obyvatel Čevenguru o jejich společenství, v němž skončily dějiny a neplatí staré sociální vazby. Avšak románová realita příběhu tyto vize důsledně vyvrací, žádná z nich nenastává. Utopie v románu vystupuje jako intence, záměr, cíl – ale zůstává nenaplněná, nepřítomná, prázdná.

Andrej Platonov psal v dopise Gorkému, jehož autority se dovolával v beznadějném sporu s úředníky nakladatelství Federace, že jeho román „obsahuje poctivý pokus zobrazit počátek komunistické společnosti“. Klíčem k románu je právě zobrazení Čevenguru, jeho aktérů, jeho konce.

Za grálem komunismu
Modelujícím principem románového světa Čevenguru je SMRT. Román sestává ze tří částí: první je pojata jako „Bildungsroman“, román výchovy, utváření osobnosti hlavní postavy, sirotka Alexandra Dvanova. V druhé části se odvíjí román-putování. Nejprve se odehrává obřad zasvěcení, iniciace. Hlavní hrdina se stává strojvedoucím lokomotivy, symbolu revoluce, a přežije vlastní smrt, když neopustí svůj stroj ani v nebezpečí života před srážkou s protijedoucím vlakem. Pak přežije i tyfus a zápal plic, ačkoliv mu před velikonočními svátky – neboť Dvanov je ztělesněním mesiáše – jeho duchovní otec, potulný řemeslník (otec-mistr), již zhotovil „pevnou rakev s přírubami a svorníky“. Po úvodní zkoušce putuje Dvanov s donem Quijotem ruské revoluce Kopjonkinem a s jeho koňem zvaným Proletářská Síla za grálem komunismu. Úlohu Dulcinei, krásné dámy, hraje mrtvola Rózy Luxemburgové, její hrob. („Kopjonkin doufal a věřil, že všechno jeho konání a všechny cesty jeho života neodvratně vedou ke hrobu Rózy Luxemburgové“). Ve třetí části nastává po „labyrintu světa“ – „ráj srdce“; poutníci vcházejí do zaslíbené země, města Čevenguru, v němž se ideje věčného bratrství mají osvobodit ze závislosti na realitě a stát se skutkem. Čevengur skončil rozvratem a zánikem. Jeho obyvatele vyvraždí oddíl neznámých vojáků.

Smrt jako překonání smrti
Avšak úplným počátkem a koncem příběhu jsou dvě individuální smrti (analogicky rámuje trvání Čevenguru dvojí masová smrt, vyvražďování, dvojí Poslední soud – likvidace buržoazie a pád osady). Na počátku příběhu podstupuje smrt Dvanovův ovdovělý otec, rybář, který celá léta přemýšlel o záhadě smrti, nevěřil v ni, „viděl ji jako nějakou jinou gubernii“, a jednoho dne nevydržel, skočil se svázanýma rukama do jezera Mutěvo s úmyslem „žít nějaký čas ve smrti a pak se vrátit“. Na konci děje ho následuje jeho syn, který tu „hledal cestu, po které se kdysi otec vydal ze zvědavosti na smrt“. Smrt počátku a smrt konce nejsou však jen obyčejnými sebevraždami, nejsou ani opodstatněny žádnými motivy, kromě principiálního odmítnutí života jako cesty k překonání smrti. Tak to chápou Číňani, kteří s revolučními námořníky táhnou Ruskem: „My máme smrt rádi. Tuze rádi!“ I Kopjonkin měl rád mrtvé, „protože Róza Luxemburgová k nim taky patřila“. Tak to chápe Soňa, dívka, kterou Dvanov opustil ve jménu revoluce, když popisuje, jak „lidé umírají a přitom tu zůstávají“. Smrt jako vzkříšení pojímají matky, které nemohou uživit své kojence a uplácejí „léčitelku od hladu“, která zná lektvar na tichou smrt. Radikální verzi sounáležitosti smrti a zrození představuje případ železničního instruktora, prvního zabitého člověka, s nímž se šestnáctiletý Alexandr Dvanov setkává. Necítí smrt, připadá mu, že se koupe v horkých šťávách vlastních vnitřností. Zjišťuje, že se svou smrtí vrací do prenatálního stavu v mateřském lůnu: „Vtom si instruktor vzpomněl, kde viděl tu tichou, horkou tmu: bylo to přece v tom těsném prostoru uvnitř matky a on se do ní zasouvá zpátky mezi jejími roztaženými kostmi, ale nemůže tudy prolézt, protože je už příliš velký a starý (...) ‚Postrčte mě trochu hlouběj do tý roury,‘ zašeptal naběhlými dětskými rty.“ V čevengurské komuně předpokládají, že nový řád opozici života a smrti zruší, stejně jako nepřetržitou marnost plození – odtud výrazná mysogenní linie románu. Čevengurští chápou komunismus jednoznačně jako analogii posmrtného, tedy věčného života, neboť „přerušil zdlouhavý chod dějin“. Proto vyvolává takový údiv první smrt v novém Čevenguru – tím spíš, že její obětí je dítě: „‚Jak to že umřel? Narodil se přece až po revoluci,‘ zeptal se Kopjonkin.“

Alexandr Dvanov je jako mesiáš nesmrtelný: obklopuje ho dvanáct apoštolů – obyvatel Čevenguru, kteří přežili vyvraždění buržoazie – a ze světa odchází k otci teprve dobrovolně po naplnění svého osudu. Příznačně se tato nesmrtelnost pojí s absencí matky. Jeho nevlastní bratr mu to připomíná, když jej vyhánějí z pěstounského domu: „...tebe přece máma neporodila, ty ses narodil sám.“

Čevengur jako vítězství anarchie
Tradice ruského nihilismu sahá do poloviny minulého století a posloužila jako významný ideový zdroj jak ruského marxismu, tak i jedné z jeho nejvlivnějších větví – anarchismu. „Anarchistické založení je zjevně vlastní povaze vašeho ducha,“ napsal Platonovovi Gorkij v roce 1929. A skutečně je známo, že Platonov byl ideologií anarchismu zaujat. Svědčí o tom například povídka Ivan Žok, v níž samozvanec připomínající Jemeljana Pugačova zakládá na konci 18. století město, ve kterém za občanské války sektáři zvaní skopci vedou boj proti rudoarmějcům. Souvislost politické a náboženské hereze není náhodná. Jestliže anarchisté odmítají jakoukoliv autoritu za hranicemi vlastní osobnosti, vlastního těla – a proto bojují proti státu jako koncentraci vnější moci nad svobodným jedincem, pak sektáři představují opačný pól nihilismu, spojený často s askezí, tělesným sebeomezením ve jménu duchovních hodnot (vyjádřeným například u skopců kastrací jako obnovou nevinnosti). Ačkoliv v samotném ději románu vystupují anarchisté jako nepřátelé revoluce, obě hlavní postavy, Dvanov i Kopjonkin, šíří anarchistické ideje jako své vlastní. Komuna vyvolených, kteří žijí podle řádu nového života nezávisle na dějinách patří k základním rysům sektářství. Z tradice nihilismu v jeho fyzické (anarchismus) i metafyzické (sektářství) verzi vychází v Čevenguru cesta ke komunismu, jeho založení i pád.

Konec budoucnosti
Výraznou nekrománií se vyznačuje i scéna zničení Čevenguru „mechanickým nepřítelem“, jak je tajemný oddíl nazýván. Útočníci zahradili východ z Čevenguru, „cestu do budoucích zemí světa“, říká vypravěč. Čevengurci zdánlivě hájí život a komunismus, ale přitom bojují spíš obrazně, jakoby jejich pravým vítězstvím byla smrt. To, že drží pistoli za hlaveň, pušku užívají jak hůl anebo gestikulují prázdnou bombou neukazuje pouze logickou nevyzbrojenost osady, ale i nesrovnatelné úrovně, pozice, které bojující strany zaujímají. Útočníci mechanicky vraždí – Čevengurci svou smrtí hájí neexistující řád komunistické osady. Proto je pro Kopjonkina důležitější než fyzická, empirická stránka boje „všechno si pořádně vrýt do paměti“, proto jeden čevengurský bojovník přímo vyzývá protivníka, aby ho zabil, druhý nesmyslně uposlechne výzvy svého vraha a přestane na něj mířit revolverem, další házejí holýma rukama na koně nepřátel „malé hrstě“ hořící slámy. Smrt pro Čevengurce neznamená prohru, protože řád, který hájí, není z tohoto světa a oni sami jsou už ve chvíli boje účastníky metafyzického bratrství za branou smrti. Výstižně to dokládá detail boje, kdy jezdec právě zabitému čevengurskému bojovníkovi rozpárá šavlí břicho, „ale nic odtud nevyšlo – ani krev, ani vnitřnosti“. Boj přežívá mesiáš Alexandr Dvanov. Putuje na koni Proletářské Síle noční stepí – opakuje cestu revoluce v opačném směru; jeho negativní, noční revoluce jej zavede na cestu dětství a po ní zpět až do rodiště a k jezeru Mutěvo, v němž svou smrtí splývá s rodícím principem otcovství.

Apokalyptický konec revoluce
Ve třech obdobích ruské kultury 20. století se stala významným poetickým rysem apokalyptika – konceptualizace konce světa, konce dějin, počátku nové epochy. Na přelomu století zvěstoval příchod antikrista filosof Vladimír Solovjev, symbolističtí básníci i teroristické romány Borise Savinkova. Na začátku první světové války očekávají definitivní Konec nejen ruští sektáři, ale i futuristé, hlásající konec umění – například v opeře Vítězství nad sluncem. Třetí apokalyptická vlna se pojí k období kolem roku 1917, kdy propukla ruskou kulturou po desetiletí vzývaná Revoluce. Platonovův Čevengur je nejen pozdní reflexí revoluce jako konce světa, ale zároveň také románem o konci revoluce.

Recenze vyšla v časopise Respekt, 1996, roč. 7, č. 24, s. 18.