Ráno vyšlo velké slunce a les zpíval celým svým mohutným hlasem a pouštěl ranní vítr pod spodní listí. Zachra Pavloviče zaujalo spíš střídání pracovníků než jitro samo – déšť usnul v půdě a vystřídalo ho slunce; ze slunce se pak zvedl divoký vítr, zježily se stromy, zamumlaly trávy a křoviny , a dokonce i sám déšť se bez odpočinku snažil postavit na nohy, probuzen šimravým teplem, a sbíral své tělo v oblaka.
Zachar Pavlovič si poskládal do pytle dřevěné výrobky – kolik se jich tam vešlo – a vydal se do dálek, po pěšině, kudy chodily ženské na houby. Na podruha se už nepodíval – na mrtvé je nepěkný pohled; i když Zachar Pavlovič znal jednoho člověka, byl to rybář od jezera Mutěvo, který se mnoha lidí na smrt nejen vyptával, ale přímo se soužil svojí zvědavostí. tenhle rybář měl ze všeho nejraději ryby, ne jako jídlo, ale jako zvláštní tvory, kteří nejspíš znají tajemství smrti. Ukazoval oči mrtvých ryb Zacharu Pavloviči a říkal: „Podívej, jak moudře koukají! Ryba stojí mezi životem a smrtí, proto je němá a hledí bez výrazu; i to tele přeci přemejšlí, ale ryba ne, ta už všecko ví.“ Rybář pozoroval jezero celá léta a pořád přemýšlel o tomtéž – o záhadě smrti. Zachar Pavlovič mu domlouval: „Co je na ní zvláštního? Akorát je tam těsno.“
Na druhý rok to rybář už nevydržel a skočil z loďky do jezera, nohy si předtím svázal provazem, aby náhodou nezačal plavat. V skrytu duše ve smrt vůbec nevěřil, chtěl se hlavně podívat, co tam je: možná že je to mnohem zajímavější než žít ve vsi nebo na břehu jezera; smrt viděl jako nějakou jinou gubernii, která se rozkládá pod nebem, jakoby na dně chladivé vody, a ta ho lákala. Někteří mužici, kterým rybář řekl o svém úmyslu žít nějaký čas ve smrti a pak se vrátit, mu to rozmlouvali, ale jiní s ním souhlasili: „No co, za zkoušku nic nedáš, Mitrij Ivanyč. Zprubni to, pak nám o tom povíš.“ A tak to Dmitrij Ivanovič zprubnul: za tři dny ho z jezera vytáhli a pochovali u plotu na vesnickém krchově.
Zachar Pavlovič teď zrovna šel kolem hřbitova a hledal rybářův hrob v řadách dřevěných křížků. Nad rybářovým hrobem kříž nebyl: jediné srdce svou smrtí nezarmoutil, jediná ústa se za něho nepomodlila, poněvadž neumřel na nemoc, ale na svůj zvědavý rozum. Žena po rybářovi nezůstala – byl vdovec, a syn byl ještě malý a žil u cizích lidí. Zachar Pavlovič přišel tehdy na pohřeb s kloučkem za ruku – byl to takový hodný a rozumný chlapec, snad po matce, snad po otci. Kdepak asi teď je? Nejspíš umřel už za těch hladových let, kdy byl úplný sirotek. Za otcovou rakví šel tenkrát klidně, bez pláče.
„Strejčku Zachare, to si tam tatík leh naschvál?“
„Naschvál ne, Sašo, ale z nerozumu – a ty to teď odskáčeš. Ten hned tak ryby chytat nebude.“
„A proč tetičky pláčou?“
„Protože jsou to fňukny.“
Když rakev postavili ke hrobu, nikdo se neměl k tomu s nebožtíkem se rozloučit. Zachar Pavlovič si klekl a dotkl se rybářovy vlhké, štětinaté tváře, omyté na dně jezera. Potom řekl chlapci:
„Rozluč se s otcem – je mrtvý jednou provždy. Podívej se na něho – budeš vzpomínat.“
Chlapec si přilehl k otcovu tělu, k jeho staré košili, z níž čpěl známý živý pot a kterou mu oblékli do rakve – otec utonul v jiné. Chlapec mu osahal ruce, táhla z nich rybí vlhkost, na jednom prstu měl otec navlečený cínový snubní prsten na počest zapomenuté matky. Chlapec otočil hlavu k lidem, polekal se cizích tváří, žalostně se rozplakal a chytil se záhybů otcovy košile jako záštity: jeho žal byl však němý, nebyla v něm ještě představa zbylého života, a proto byl bezútěšný, truchlil pro mrtvého otce tak, že by mrtvý mohl být šťasten. A všichni lidé u rakve se také dali do pláče z lítosti nad chlapcem a z předčasného soucitu se sebou – že i oni musí umřít a budou taky tak oplakáváni.
Zachar Pavlovič při všem svém zármutku pamatoval i na to, co bude dál.
„Už toho naříkání nech, Nikoforovno,“ řekl jedné ženské, co usedavě plakala a drmolila žalozpěvy. „Stejně nenaříkáš ze žalu, ale proto, aby i pro tebe lidi zaplakali, až umřeš. Vem si tuhle chlapce k sobě – už jich máš stejně šest, tak tenhle se mezi nima nějak uživí.“
Nikoforovna rázem vzala svůj ženský rozum do hrsti a rozezlenou tvář měla hned suchou: plakala bez slz, jen vráskami.
„To tak! Co to vykládáš – jakýpak uživí! To on je teďky takovej, ale jen co povyroste a začne se cpát a trhne gatě – pak bude k neuživení!“
Chlapce si vzala jiná venkovská žena, Marfa Fetisovna Dvanovová, která měla sedm dětí. Chlapec jí podal ruku, ona mu otřela obličej sukní, utřela mu nos a odvedla si sirotka domů, do chalupy.
Chlapec si vzpomněl na udici, kterou mu udělal otec a kterou on nahodil do jezera a zapomněl na ni. Teď už se na ni jistě chytila ryba a dala by se sníst, aby mu cizí lidé nenadávali, že jim ujídá.

(s. 11-13)