(...) Pro Andreje Platonova bylo údobí války alespoň v jednom šťastné – i jeho, zavržence s počínající tuberkulózou, povolali do armády jako válečného dopisovatele. Zdálo se, že klatba pominula. Dokonce ještě po válce se mu podařilo otisknout nevelký příběh Návrat (Vozvraščenije, 1946 – původní název Semja Ivanova). Vzápětí se tato krásná, čistá, životně moudrá próza stala znovu střeleckým terčem. Pošpiněnou „čest“ sovětských matek a manželek se jal tentokrát hájit šťastnější spolubojovník Averbachův a novopečený specialista na čechovovský humanismus V. Jermilov. „Viník“ jednoho z prvních poválečných literárních „skandálů“ už ale umíral – a donašečskou Jermilovovu recenzi zbytečně schovával před svou ženou pod polštářem. Počátkem ledna 1951 byl Andrej Platonov pochován na Vagankovském hřbitově. Zdálo se, že bude zapomenut. Předčasně ovdovělá Marije Sergejevna už sama vychovávala jejich pozdní dceru Marii a celá desetiletí střežila mužovu literární pozůstalost. Dočkala se opožděného zadostiučinění – domácích reedic mužových menších próz (u nás vyšly v souborech Řeka Potudaň a Zrození mistra) a novely Džan (zkrácená verze s upraveným koncem, 1964). A také londýnského vydání Čevenguru (1972, dom. vyd. 1988). Ale další menší texty i poslední větší prózu, Šťastnou Moskvu, vydávala už jen spisovatelova dcera.

Z trojice posledních zmíněných próz, jež patří k vrcholům Platonovova umění i k vrcholným projevům ruské prózy přelomu dvacátých a třicátých let vůbec, se český čtenář měl příležitost díky časopisu Světová literatura seznámit se Stavební jámou. Zvláštní platonovovsky zkosené vyprávění o stavitelích budoucího paláce proletariátu, umírajících na dně stále bezednější jámy, a o vyvlastněných „kulacích“, poslaných na vorech kamsi do neznáma, „až do moře“, zachycovalo vlastně situaci po konci Čevenguru. J. Brodskij označil jejich autora v předmluvě k anglickému překladu prózy za spisovatele postutopické éry. Z tohoto hlediska je příznačné, že svými díly, jež tuto charakteristiku podporují, mohl promluvit k domácímu čtenáři po oficiálním odtroubení konce komunistických utopií. Těch utopií, které předvedl v prvopočátečním dění na experimentálním románovém prostranství zvaném Čevengur.

Náš pohyb v tomto prostranství nebude z těch snadných a lehkých. Bude neustále znesnadňován zvláštními posuny obrazů, nezvyklými lidskými charaktery a především způsobem, kterým se o jejich činech a myšlenkách bude vyprávět. A také samotným faktem překladu, protože jakýkoli překlad Platonova bude vždy posunem a okleštěním. Patří prostě k autorům nepřeložitelným do jiných kulturních kódů. Nikdo snad ještě nenašel recept, jak přeložit samo zkosenost, posunutost obrazů, všudypřítomnou ironii, která tkví v něčem jiném než v intelektuální převaze vypravěče. jak stvořit znovu ten zdánlivě klopotný, drhnoucí, neurovnaný text, který vyvolává dojem, že autor píše, jako by před ním nikdy neexistovala žádná literatura, jako by byl první, kdo se podjal úlohy sepsat mýtus o novém stvoření světa. A zároveň přitom zachovat všechny signály toho, že pod tímto textem ožívají klíčové texty moderní ruské literatury i archaické vrstvy kultury světové. Jak přetlumočit tu práci se slovem, které je chápáno nikoli jako pouhý uzuální znak, ale jako sama skutečnost, jako čin (přejmenovat se na Dostojevského znamená v tomto kontextu Dostojevským se stát, alespoň jako jeho karikatura). Slovo srůstá s myšlenkou, ale s myšlenkou, která se teprve rodí, která zůstává zcela konkrétní (pro Platonova jen „fráze“ je devalvované, mrtvé, netvůrčí slovní oběživo). Jak udělat ten jazyk, jímž mluví jeho postavy – jazyk spjatý spíše s první signální soustavou („myšlení požitky“, „pocity“, „duší“), které se teprve učí být jazykem mezilidské komunikace, dalším novým jazykem vedle „jazyka těla“, tlumočícího vztah a citovou vazbu dotýkajících se „mluvčích“. zatím ještě nikdo nevymyslel ekvivalent platonovského jazyka, tlumočícího vyrůstání myšlenky z prvních záchvěvů probouzejícího se vědomí, ty první krůčky k abstrakci, obecninám, pojmům, s nimiž my běžně pracujeme. Proto zůstávají překlady A. Platonova, zejména jeho groteskně stavěných textů, zoufale kichotovským pokusem a překladatel nutně podstupuje riziko, že překlad bude vyvolávat dojem neobratnosti, strojenosti a disparátnosti, protože ne vždy se může podařit tu zvláštní jazykovou slitinu plně scelit čímsi neuchopitelným – jednotící tonalitou platonovského vyprávění, která dokáže okouzlit hned v prvních řádkách.

Neruského čtenáře čekají na jeho cestě Čevengurem ještě další obtíže cizince zmateného neznámým terénem. Není asi náhodné, že dokonce tak ruský spisovatel jako A. Solženicyn vnímal obraz světa, vytvořený Platonovem , jako obraz „z jiné galaxie“, o němž bezděčně tušíme, že je nám vzdálený a cizí právě proto, že je to prostor bytostně ruský. Snad to lze nejsnáz vysvětlit na srovnání se Zamjatinovou antiutopií My, která je většinou svých poloh západnímu čtenáři nejen plně srozumitelná, ale i blízká. A to nejen proto, že si dovedeme přesně představit tu podobu zracionalizovaného totalitního státu, kterou vykresluje, ale i proto, že jsou nám pochopitelné motivy jednání postav a logika jejich činů. Zamjatinova vize vyznačuje spíše konec evropských utopických snů o technicky vyspělé civilizaci (jde o antiutopii civilizační, antiutopii relativního materiálního dostatku bez hladu a bídy a o antiutopii v zásadě „racionálního“ totalitarismu), jíž prostě rozumíme, jako rozumíme utopii Orwellově.

Čevengurské utopii rozumíme mnohem méně, protože nevychází ze západních utopických modelů. je naopak zvláštní, bizarní synkrezí typicky ruských utopických snů, v nichž porevoluční ruská filozofie hledala klíč k pochopení fenoménu ruské revoluce. Platonov předvádí v čevengurském prostoru vlastně totéž, o čem promluvil N. Berďajev v práci U zdrojů ruského komunismu. Připomeňme si jen jedinou pasáž: „Problém ruského socialismu je problém apokalyptický, zacílený k totálně ničivému konci dějin. Ruský revoluční socialismus nikdy nebyl chápán jako relativní a přechodný stav sociálního vývoje, jako dočasná forma ekonomického a politického uspořádání společnosti. byl brán vždy jako nástup ‚království božího na zemi‘.“

Berďajevova rozprava je ovšem také soudem nad ruskou revolucí a utopií, kdežto platonovův román je jejich základním příběhem. Snad má blíž k mýtu, který nesoudí, ale předvádí v konkrétním příběhu obecný model dění, hnaného v čevengurském příběhu symbiózou různých utopických snů, které nejsou hierarchizované. V Platonovově románu jako by se splétaly všechny linie ruského utopismu do bizarního vzoru, vznikajícího spojením chiliastických vizí s lidovým bolševismem, v němž je možné i cosi ze solovjovovské vespolnosti („sobornosť“), „adamitského“ maximalismu, ruského „mystického anarchismu“ i ducha východní buddhistické nirvány. Čevengurský komunismus rozhodně však není technicistním, konstruktivistickým projektem, ale produktem iracionálních, živelných impulsů, které nutily čevengurské komunardy realizovat apokalypsu dějin“hned“ a „tady“, bezohledně planýrovat prostranství pro budoucí svět a posvětit ho navíc rituální vraždou (chiliastické motivace „vyvraždění“ čevengurské buržoazie jako oboustranně výhodného aktu přiblížení království božího na zemi). Konkrétní obsah vize budoucnosti přešel k čevengurským proletářům spíše z rolnických než technokratických utopií (motivy Slunce živícího pročištěné lidstvo jako nové verze všech stolečků prostři se). Vidina nového bratrství bezdomovců měla kromě výrazných fjodorovovských zdrojů své podobrazy v asketických mnišských řádech, tolstojovských komunách, sektářských osadách, ruském bogomilství. Za „reálným“ příběhem pomyslného Čevenguru stojí samozřejmě i mýty o tvorbě nového světa, komplex apokalyptických textů ruské literatury i chilialismus ruských náboženských sekt a odhodlání jít do krajností. A také nedozírná „entropická“ prostranství, která jako by pohlcovala beze stopy lidskou energii a dokonávala dílo zkázy.

Jedním z klíčů k pochopení románu je možná právě to zvláštní, téměř magické slovo Čevengur. Lingvisté slyší v jeho zvuku echa tureckých slov, ale pro nás je významnější asijský přídech slova, znamení přítomnosti těchto neevropských a nezápadních, chceme-li euroasijských a východních prvků v čevengurském prostoru. Neméně významná je však druhá zvuková asociace – tentokrát s názvem Petěrburg, odkazující k petrohradskému mýtu ruské literatury. Ten doznal právě díky revoluci významné proměny – definitivně stvrdit to, co se začínalo prosazovat už v údobí ruské moderny: proměnu tradovaného obrazu přízračného města v obraz Petrohradu jako symbolu zhmotněné kultury, jako živé a inspirativní kulturní paměti Ruska. Starý petrohradský mýtus dozněl v románu Andreje Bělého, kde se příznačné místo na Něvě stalo bodem střetu kosmických sil. Sám Bělyj přenese dějiště své další románové epopeje do Moskvy, která v roli kosmického dějiště zastoupí dřívější Petrohrad. Ale i to bude „metropole“, tedy centrum státu. V Platonovově románu se dění naopak přeneslo daleko od centra – do hloubi země, do jejích provinčních prostorů, kde se začínala dít ta iracionální, živelná, ruským bohohledačstvím i anarchistickým duchem prostoupená revoluční apokalypsa, která už měla málo co společného s petrohradským říjnovým převratem i s pozdějšími, kanonizovanými verzemi tzv. socialistické revoluce. Proto našemu pohledu, který ani sebeusilovnější propaganda oficiálních sovětských doktrín nemohla učinit pohledem ruským, nemůže všechno čevengurské dění nepřipadat jako vykloubené, nehorázné, jurodivé, absurdní.

Za nezvyklými, někdy přímo šokujícími obrazy čevengurské kroniky jsou ovšem čitelné i mnohé archaické i moderní literární tradice, které nám četbu usnadňují – především prastaré mýty o cestě do říše smrti, k mrtvým otcům; mytologické i biblické motivy stvoření; novozákonní téma Kristových apoštolů, posledního soudu a spásného vykoupení; středověké legendy o světcích a asketech; reminiscence mariánského kultu (téma Rosy Luxemburgové, Světla (lux), mystické růže, sofiánského ideálu, „věčného ženství“, splývajícího s archetypálním obrazem matky) i poutí ke svatým hrobům a ostatkům; ozvuky rytířských románů s motivy hledání grálu, křížových výprav, duchovního (a někdy nejen duchovního) mužského bratrství; variace pikareskních travestií rytířského žánru a cervantesovských motivů (Don Quijote, jeho „dáma srdce“, věrný kůň, boj s větrnými mlýny, Sanchovo karnevalové panování); reminiscence vesnických představ o shůry seslaném ráji; ozvuky běsovského mystéria z pověstného románu Dostojevského; symbolika apokalyptických jezdců odplaty.

Přítomnost těchto vrstev naznačuje, že Čevengur byl možná hlouběji zakotven v apokalyptice a mýtotvorbě přelomu století než v racionalistickém žánru klasické antiutopie. Že je spíše experimentálním „ověřením“ utopismu v praxi románových hrdinů, vyznačováním jeho tušených „posledních“ konců než „klasickou“ utopií, popisující již stvořený a fungující utopický či antiutopický svět. Určité příznaky žánrové struktury „utopie“ jsou ovšem obsaženy i zde („ostrovní“ charakter čevengurského utopika, dění jako realizace utopické ideje). Ona zvláštní směs trpké ironie a nekonečného soucitu s tvůrci nového světa je zároveň svědectvím o autorově nadhledu nad příběhem (téhož nadhledu, jímž Platonov vybavil své románové alter ego – Alexandr Dvanova, duchovního „bratra“ čevengurských fantastů, soucitného a chápavého poutníka prostranstvím tvořené utopie a svědka její proměny v antiutopii). Všechno nasvědčuje tomu, že Čevengur je vlastně rozpravou o koncích ruského utopismu, nezvyklým, skrze nově stvořený národní mýtus vedeným diskursem o utopických projektech násilné proměny světa, podníceným zevnitř – vlastním bolestným probuzením z utopických snů. Je jistě možné, jak už se také stalo, román označit za metautopii – tedy text shrnující utopicko-apokalyptické vize Ruska.

Do závěru románu je zřejmě zašifrováno poslední znepokojivé tušení Alexandra Dvanova, že cesta Čevengurců k zaslíbené zemi byla vlastně cestou ke smrti a že nemohla skončit jinak než smetením Čevenguru. Kdo ale byl tou trestající rukou života – kárný oddíl vyslaný z centra? konkurenční chiliastická sekta? apokalyptičtí jezdci? A Alexandr Dvanov, duchovní bratr autorův, odchází k jezeru, do jehož hlubin kdysi dávno vkročil jeho otec z rodu ruských bohohledačů a fantastů, aby na jezerním dnu hned teď nahmatal skryté tajemství života a smrti (tajemnou perlu? bránu do jiné dimenze?). Kam vlastně jde autorův bratr Alexandr Dvanov, když sestupuje do jezera? Končí-li experiment Čevengurců neodvratně smrtí (a zdá se, že Platonov byl jedním z prvních, kdo pochopil souvislost utopických ideálů ruské revoluce s podvědomým tíhnutím ke smrti), končí také Dvanovova cesta nebytím, nicotou, smrtí? nebo je klíčem k pochopení smyslu této významné scény to, co si Platonov zapsal do svého zápisníku: „Člověk nezbytně musí mít druhý život, protože jinak by mu ani ten první nebyl k ničemu a nic kloudného by z něj nevyšlo.“

Neobvyklý románový mýtus o čevengurské bolševické apokalypse a ruském utopismu není samozřejmě „lehkým čtením“, jaké se na nás dnes valí ze všech stran. Ztížená cesty má však také své přednosti – zanechává trvalé stopy ve čtenářově mysli. A co je právě u nás zvlášť důležité – učí vidět čevengurské dění jako integrální součást ruské historie a chápat Rusko v těchto kategoriích, tak odlišných od tradic naší kultury. Učí vidět Rusko zevnitř, a tedy i odhalovat jeho možné budoucí tváře. Nejde však jen o ideje a utopické projekty, ale také a především o všelidské rozměry Platonovova díla – o onu zvláštní znepokojivost jeho obrazu člověka i světa, kterou snad nelze nepocítit. Řečeno slovy ruského filozofujícího publicisty A. Kantora: „Platonovova díla znepokojují duši, zneklidňují svědomí, probouzejí pochybnosti o rozumném uspořádání života, o schopnosti člověka pochopit sám sebe, vyvolávají v nás pocity stesku, ne však obyčejného, nýbrž stesku metafyzického. Vyvolává jej neurčitost místa a úlohy člověka ve vesmíru, vina těch, kdo mají pravdu, a pravda těch, kdo jsou obtíženi vinami, marnost snah o dosažení harmonie, tíživé vědomí, že dobro a zlo, milosrdenství a krutost jsou si tak nekonečně blízké a že nepostižitelný je rozdíl mezi smrtí i životem, že touha po nesmrtelnosti se tak zvláštním způsobem prolíná s odporem k životu. Jenomže právě to je nezbytné k dosažení katarze...“