Vrcholné dílo Andreje Platonova, rozsáhlá románová próza Čevengur (1926(?) až 1929), v Rusku poprvé vydaná teprve v roce 1988, má klíčový význam pro pochopení jeho filozofické pozice. Zároveň názorně dokumentuje jeho vztah k jazyku, osobité využití lexikálně sémantických a syntaktických potencí ruštiny. Tematizace ústřední linie jeho tvorby – setkání lidových hrdinů s revolucí – nám ukazuje Platonova jako kritického pozorovatele porevoluční ruské reality i jedinečného znalce mluveného jazyka lidového. Aby reflektoval a ozřejmil drásavou a tragickou skutečnost, která ho obklopovala, vytvořil fiktivní románový svět, poetický model skutečnosti, vyznačující se v plánu výrazovém sémantickou prohloubeností a novou pojmenovávací věcností. Tento model do určité míry reprodukuje konstrukci mýtů a pohádek. V plánu obsahovém se v něm prolínají dávné sny o království božím na zemi, proroctví o konci světa i historie, s Apokalypsou a utopiemi rolnického Ruska. Platonov, nejdříve přesvědčený revolucionář, plamenný patetik a hyperbolik revoluce, se velmi brzo stává kritikem revolučního experimentu, prorokem krachu revoluce. Čevengur syntetizuje historické ztroskotání epochy, ztroskotání utopické revoluční ideje, jak ji pochopil a uskutečňoval „russkij nizovoj čelověk“ (ruský prostý člověk). Tento „čelověk iz massy“ (člověk z masy), „čelověk iz naroda“ (člověk z lidu) podlehl představě, že existuje projekt revoluce jako univerzální plán, schopný vnést do společnosti řád a spravedlnost a definitivně vyřešit všechny existující problémy individua, národa i celého kosmu. Hrdinové Čevenguru čekají od revoluce spásu; revoluční hesla, ačkoli jim nerozumějí, jsou pro ně přitažlivá svou radikálností. Krvavá likvidace nepřátelských sil má automaticky, hic et nunc, nastolit komunismus, tedy ráj a naplnění všech tužeb. Celým textem díla prolíná pocit tragiky života a nevyhnutelnosti katastrofy.

(...)

Text Čevenguru byl se vší pravděpodobností sestaven z fragmentů původně více či méně samostatných, obdobně jako lidový vypravěč z několika různých skazů nebo pohádek vytváří příběh jeden. Platonov integroval do jednoho celku postavy, situace a scény, které patřily zárodkům různých děl. Uvědomoval si dílo jako celek a vycházel z toho, že v tomto rámci některé spojnice mohou chybět. Pozorný čtenář snadno zjišťuje jisté uvolnění románové vazby, nedostatečné propojení jednotlivých složek, nedůslednosti a trhliny. Jako značně samostatný materiál vystupuje na začátku příběh Zachara Pavloviče a na konci příběh Simona Serbinova. Chybí pevnější návaznost dějů, máme před sebou spíše proud vyprávění, sled epizod a situací, mezi nimiž jsou oslabeny (popřípadě vůbec neexistují) vztahy časové posloupnosti a vtahy kauzální. Proto také chybí členění na kapitoly. Jistá nesoudržnost je ale překryta vypravěčským uměním Platonova. Konstruktivní, tvarotvornou funkci mají především situace, které se zdají mít všechny stejnou valenci, stejnou důležitost. V souhlase s principy mýtu a pohádky nejsou hrdinové prezentováni v dlouhém časovém vývoji, ale jejich obraz je do značné míry už hotový, daný. Jsou to víc představitelé kolektivních typů než svobodná autonomní individua.

Čevengur nepochybně zastupuje osobní vyznání Platonova a je jeho vrcholným dílem. Postavě Saši přiřkl mnoho ze svých zkušeností, pocitů a pochybností. Erbovním znakem je převrácenost, dvojznačnost a víceznačnost: všechny pravdy jsou zrelativizovány, všechna dogmata jsou představena groteskním způsobem. Člověk je znejistěn ve světě, kterému nerozumí. Ruská revoluce je fenomén eschatologický (je spojena s ideou konce světa), nastoluje věčné otázky po smyslu lidského bytí, ovlivněné gnózí, sektářstvím a učením Fjodorova. Platonov dovede pozdvihnout na metafyzickou úroveň fakta z kroniky revoluce i „filozofování“ lidových hrdinů a uchopit revoluci jako celek, jako totální objekt mimo čas. Ostatní zaznamenávali vždy určitý aspekt revoluce, vývojovou fázi, Platonov nahlédl do její podstaty, postihl celek a vyústění experimentu v době, kdy porevoluční vývoj byl na začátku – viděl do dálky.

V Čevenguru vytvořil Platonov velký lidový mýtus, který obsáhl ideje revolučního prostoru Ruska; odráží se v něm ruská filozoficko-náboženská tradice, především lidová. Ve fiktivním světě Platonova ještě existuje ohlas oné původní jednoty, kdy každé pojmenovaní mělo za sebou viditelný, uchopitelný předmět, každá výpověď znamenala čin, všechno mělo substancionální charakter, cesta ke skutečnosti byla přímá. V textové výstavbě je každá událost uzavřena do sebe, nevyvolává očekávání, že událost příští na ni naváže, vysvětlí ji, bude jejím následkem apod. Zároveň se ale tato původní jednota láme, objevuje se nový svět člověku nepřátelský, z pohledů původních přímých vztahů nepochopitelný. V Čevenguru počíná ona disharmonie člověk–svět, zároveň se objevuje touha po takovém ráji, v němž by smysl života byl jasný, byl dán. tato touha se upíná k revoluci, která je v duchu ruské lidové psychologie sakralizována a absolutizována. Ve finální scéně sebevraždy hlavního hrdiny nabývá tato touha podoby nostalgie po ztraceném ráji dětství. Svět budovatelů komunismu se vyznačuje nedostatkem stupnice hodnot, nerozlišováním dobra a zla, absencí řádu. V plánu výrazovém s tím koreluje nediferencovanost významu jednotlivých epizod, které se všechny jeví jako bezpříznakové na téže úrovni hodnot. Všechno je zastřeno sítí atemporálnosti, která vylučuje hodnotící a rozlišovací přístupy. (Vraždění není strašné ani neobvyklé.) Odtud onen dojem kontinuálního narativního proudu, tak příznačný pro díla ústní lidové slovesnosti; tento proud vytváří pojítka mezi jednotlivými epizodami. Výstavba dialogického modelu i větných celků je hluboce propracovaná; nová pozornost je upřena ke slovu. Ve struktuře textu nic není náhodné, všechno je významotvorné.

Platonovova obdivná příchylnost k pohádkám a mýtům je dobře známa. V nich tkví svými kořeny jeho básnivost, lyrická a tragická zároveň. Dotýkal se nejlyričtějších strun, např. v líčení pocitů nekonečna a smutku z rozlehlosti ruských prostorů, a zároveň zobrazil bezbřehou krutost, temnotu vědomí i krajní projevy tělesnosti. Překonal všechny své současníky v ostrosti pohledu, v analýze revolučních událostí, v předvídání nutných tragických důsledků. Čevengur je alegorií prohry, hrobky, ztráty, apokalypsy, a zároveň bravurní parodií a groteskou. Platonov si od samého začátku vypracoval osobitý styl, zvláštní způsob, zcela odlišný od všeho doposud známého. Jeho narativní technika v duchu lidových vypravěčů je jedinečná, jeho jazyk nenapodobitelný a nepřeložitelný.