Laureátkou Státní ceny za překladatelské dílo pro rok 2005 se stává Pavla Lidmilová.

Od poloviny 60. let obohatila naši překladovou literaturu o více než čtyři desítky knižních titulů z různých dějinných údobí písemnictví portugalského jazyka, vždy jako polární hvězdou neomylně vedena vrozeným citem pro objevování hodnot. Její pozornosti tak nutně nemohli uniknout klasik 16. století Luís de Camões ani současné literární veličiny, jako je prozaik José Cardoso Pires či esejista Eduardo Lourenço. Vizionářské básnické dílo Fernanda Pessoy se jí dokonce podařilo zpřístupnit českým čtenářům dávno před tím, než nastoupilo vítězné tažení Evropou. Při překladech poezie Pavla Lidmilová v minulosti hojně využívala spolupráce Josefa Hiršala; její poslední převod veršů, výbor z díla nedávno zesnulého Eugénia de Andrade, zahleděného do helénského pohanství, však jasně dokazuje, že i překladatel-nebásník může ve chvílích milosti dosáhnout velikosti tlumočeného autora.

Za vpravdě průkopnickou překladatelskou a badatelskou činnost v oblasti portugalské literatury se Pavle Lidmilové roku 1994 dostalo z rukou portugalského prezidenta Mária Soarese vysokého ocenění v podobě „Řádu prince Jindřicha“. Je v tom cosi symbolického, neboť infantovi, jejž Angličané obdařili přízviskem Plavec či Mořeplavec, prý hvězdy předurčily, že „bude konat skvělé a velké dobyvatelské činy, hlavně pak objevovat věci, jež jsou jiným lidem skryty a utajeny“, a byl to právě on, kdo v první polovině 15. století podnítil objevitelské plavby, jimiž se Portugalsko proslavilo.

I Pavla Lidmilová se – podobně jako Jindřichovi současníci, jimž byla západní výspa Evropy příliš těsná – vydává na objevitelské výpravy za oceán, jmenovitě do Brazílie a k africkým břehům, aby odtamtud přivezla vzácné literární koření. Díky jejímu soustavnému hledačskému a překladatelskému úsilí jsme se tak mohli seznámit – často opět dříve než ostatní Evropa – s díly takových autorů, jako jsou João Guimarães Rosa, Murilo Rubião, Lygia Fagundes Tellesová, Erico Verissimo, Darcy Ribeiro, Clarice Lispectorová či José Luandino Viera. Každý, kdo je trochu obeznámen s překladatelským řemeslem, ví, že jazyk někdejších kolonií nutně vykazuje oproti jazyku bývalé metropole určité odchylky, nese lexikální pečeť etnik, která se v daném prostoru mísila, že překladatel musí dokonale znát místní reálie a při převodu zvolených textů citlivě zvažovat únosnou míru exotizace a naturalizace textu tak, aby překlad neztratil nic ze sdělnosti a emotivní působivosti originálu. I na této vratké půdě se Pavla Lidmilová vždy pohybovala jistým krokem a s elegancí, jak o tom svědčí například česká verze románu Velká divočina Joãa Guimarãese Rosy či svod brazilských indiánských bájí a pověstí vydaný roku 1995 pod názvem Poronominare.

V Brazílii byla záslužná činnost Pavly Lidmilové oceněna několika literárními cenami a „Řádem Rio Branco, stupeň rytířský“ uděleným prezidentem Fernandem Henriquem Cardosem roku 2001. O tom, jaké vážnosti se laureátka těší v zemi, jejíž sto osmdesát milionů obyvatel představuje obrovský duchovní potenciál, svědčí i knižní vydání překladatelčiných studií v Rio de Janeiru roku 1983.

Při udílení Státní ceny se nelze nezmínit o tom, že k laureátčině erudici se pojí vzácná skromnost, pracovitost a v nejlepším slova smyslu decentní a výrazově cudný literární naturel, jaký obvykle zdobívá ušlechtilé duchy.

Její tvůrčí typ možná nejvýstižněji charakterizují verše Fernanda Pessoy: „Abys byl velký, buď naprostý: nic svého nepřepínej a ani nevylučuj./ Buď celý ve všem. Vlož vždy vše, co jsi,/ do nejmenšího, co v tu chvíli děláš./ V každém jezeře přece celá luna/ září, neboť žije ve výši.“