Ostatní důstojníci sebrali své diplomatky a vyšli z místnosti. Generál se za nimi dlouho díval, pozoroval jejich břicha deroucí se z blůz, jejich úzká čela. Po chvíli ucítil potřebu odvrátit pohled ke stropu. Když v místnosti zůstali jen oni dva, generál se zeptal: „Jak získáváte většinu zpráv z Moisovy sekty, pane plukovníku?“
JN
Jiří Našinec
Nahnáno měl ode dne, co ho Baranov s Cukermanem zbili. Prozradit rodičům, co se mu stalo, by znamenalo podříznout si pod sebou větev. Práskači bývali na dvoře přísně trestáni a ukazovalo se na ně prstem. Jeden hoch, který nedržel jazyk za zuby, se dostal z deště pod okap: donutili ho pít kalnou, smradlavou vodu vedle kontejnerů.
Ljuba s dětmi si sbalily věci za úsvitu, ještě než z baňatého, obstarožního radiopřijímače zazněla rázná hymna Sovětského svazu, odjely na venkov. Ionel Pîslari se posadil na gauči, zjistil - jak se dalo čekat -, že po obložených chlebech a čaji není ani památky, a začal nadávat jako špaček. V hlavě mu hučelo. Cítil, že se ocitl na životní křižovatce, ale měl i naléhavý pocit vlastní nicotnosti, mocně přiživovaný neschopností učinit nějaké rozhodnutí.
Gilles Leroy v románu zpracovává životní příběh manželské dvojice Zeldy a Francise Scotta Fitzgeraldových. Navíc Zeldin deník potažmo Alabama Song působí vlastně jako replika na Scottův román Něžná je noc, případně jako dovětek k němu.
Na úpatí svahu / u rajského prahu / sestupují dolů, / ženou do údolu / svoje stáda ovcí / tři švarní mládenci...
Laudatio ze slavnostního večera, kdy byly uděleny Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo 2005.
Nájezd tramvají... Fialové obdélníky okna. Hlava se pokouší lehce nadzvednout: koudel zakňourá. Balkon se chvěje, koleje praskají pod náporem brontosaurů...
Ion D. Sîrbu je rumunský dramatik a prozaik, politický vězeň a nedobrovolný havíř (později plně rehabilitovaný), redaktor Učitelských novin a dramaturg craiovského Národního divadla.
