Brazilský spisovatel Joăo Guimarăes Rosa je autorem řady povídek a novel, ale román napsal jen jeden. Kniha vyšla v roce 1956 pod názvem Grande sertăo: Veredas. Čeští čtenáři se mohli s tímto dílem poprvé seznámit v překladu Pavly Lidmilové v roce 1971 a nyní znovu v upraveném vydání z roku 2003. Jedná se o naprosto mimořádnou knihu, která zapůsobila jako zjevení nejen v brazilské literatuře, ale v portugalsky psané literatuře vůbec. O její výjimečnosti se mluvilo již v okamžiku prvního vydání a čas dal tomuto hodnocení za pravdu.

Mnoho současných portugalsky píšících autorů se k dílu Guimarăese Rosy hlásí a uvádí je jako jeden z nejsilnějších vlivů, který zapůsobil na jejich vlastní tvorbu. (Patří k nim i Lobo Antunes a Mia Couto, jejichž knihy vyšly v českém překladu poměrně nedávno). Joăo Guimarăes Rosa tedy patří k velkým jménům latinskoamerické literatury, kterou si český čtenář nejčastěji spojuje se jmény jako je Garcia Márquez, Borges nebo Vargas Llosa. Joăo Guimarăes Rosa je těmto autorům sice blízký geograficky, alespoň z pohledu středoevropana, ale marně bychom u něj hledali prvky magického realismu, jenž je s tvorbou ostatních výše jmenovaných většinou spojován.

Rosův román Velká divočina je ryzím výrazem pokory a úcty k drsnému vnitrozemí na severovýchodě Brazílie, jemuž se v portugalštině říká sertăo, a k jeho obyvatelům.

Děj románu se odehrává v sertău poloviny 19. století, kdy Brazílie prožívala velmi vzrušené první roky samostatné existence (k odtržení od Portugalska a vyhlášení samostatného císařství došlo v roce 1822). Severovýchod země tehdy vřel drobnými lokálními válkami o půdu, majetek a moc mezi statkáři. Do situace tu a tam zasahovaly oddíly federální armády ve snaze zjednat pořádek a poslušnost. V sertău však nevládli vojáci centrální moci, ale oddíly zbojníků - jagunçů. Autor je vykresluje jako hrdé a silné osobnosti, přesvědčené, že člověk musí vzít osud do vlastních rukou. Zbojníci ze sertăa nebyli chudáci, kteří se dali k banditům ze zoufalství, nebo zabijáci lační po krvi. Mnozí z nich se dobrovolně vzdali nemalého majetku, spálili za sebou všechny mosty a vykročili k životu, v němž se cítili svobodnější, nebo si majetek ponechali a po čase se zase vrátili k „civilní“ existenci. Stát se jagunçem znamenalo vydat se na cestu, která byla pro mnohé obdobou iniciační cesty, na níž se z chlapce stává muž, nabídla možnost dohlédnout vlastní meze, zkusit, co člověk vydrží, cestou dospívání, sebepoznání i seberealizace.

Jagunçem býval i vypravěč příběhu Riobaldo. Kniha je koncipována jako rozhovor, ale osoba posluchače nepromluví za celou dobu jediné slovo. Jeho přítomnost poznáme jen z vypravěčových reakcí a komentářů. Úvodní část knihy působí jako jakási předehra, kde zazní hlavní motivy, atmosféra příběhu. Následující chronologické líčení událostí se podobá zpovědi. Je naléhavé a syrově upřímné. Lze je číst jako příběh o dozrávání dítěte a jinocha v muže. Na začátku je setkání s Chlapcem (velké písmeno je v souladu s originálem a zcela namístě), který tehdy čtrnáctiletého Riobalda dovede na „druhý břeh řeky“ a nechá mu poznat sladký pocit, který zažívá člověk, co překonal vlastní strach. Chlapec a řeka tu jsou metaforami i zcela hmatatelnou skutečností. Řeku najdete na mapě, jmenuje se Săo Francisco a pramení v minasgeraiském pohoří Cascata. Konkrétní krajina, projevy zvířat a vlastnosti rostlin jsou často tím nejpřesnějším vyjádřením prožitků lidské duše v přesvědčení, že člověk i příroda jsou jediným dílem Stvořitele a mohou existovat jen ve vztahu vzájemného porozumění a respektu. Chlapec je jedním z jagunçů a později se stane Riobaldovým nejbližším přítelem.

Riobaldův odchod mezi zbojníky je aktem vzpoury proti nezáživnému a relativně bezstarostnému životu a proti dospělým, jež mu to pohodlí zajišťují a které považuje, jak sám říká, za strašpytle. Nové prostředí jej nutí pochopit holý význam pojmů věrnost a čest, zrada a pomsta. Svět zbojnického sertăa se sice na první pohled podobá přehledné a přímočaré cestě za jediným cílem: zvítězit v boji, ale Riobaldo brzy pochopí, že tahle nová dospělá skutečnost je plná rozporů. Pozoruje své okolí, prožívá naplno každý okamžik, poznává a s tím začíná i pochybovat. Snaží se hledat své vzory a ptá se, co je dobré a co zlé, v ostatních i v něm samém. Zpytování Dobra a Zla je ústředním tématem Riobaldova vyprávění. Hned na samém počátku se ptá:

„Je i není ďábel? Říká se to. Odstup, satane. /.../ Vyložím vám to: ďábel se drží vevnitř v člověku jako to, co je v něm špatné - buď je to zkažený člověk, nebo člověk naruby. Ale sám o sobě žádný ďábel není. Žádný! - to říkám já. Souhlasíte?“

Riobaldo hledá pravidla, jimž by přísahal věrnost, mravní kodex, podle kterého by žil. Přitom si uvědomuje, jak je člověk slabý a plný váhání a pochybností. Neúnavně hledá odpovědi na neodbytné otázky, co je správné a co ne. Na cestě za odpověďmi zažije i to, jak strašlivě bolestivé může poznání být.

Riobaldo-vypravěč je už starý muž, žije klidně a smířeně. Má přítele, který umí trpělivě naslouchat i moudře promluvit. Má laskavou ženu, s níž ho poutá vzájemné porozumění a klidné rodinné štěstí. Žije „v práci a pořádku“. Cítí vinu za chyby, kterých se dopustil. Ale věří, že člověk se nemůže nevratně zaprodat zlu, že zlo neexistuje samo o sobě, je jen na člověku, jestli mu dovolí, aby zesílilo. Člověk je pánem nad zlem i dobrem, které má v sobě a může to dobré vždycky zavolat na pomoc. Lidský život je od začátku až do konce cesta.

„Jsme přátelé. Nicnic. Žádný ďábel není! To říkám já, kdyby byl... Je jenom lidský člověk. Putování."