Dnes, kdy byla zpráva o úmrtí Pavly Lidmilové zveřejněna, bude mnoho různých lidí na různých místech a několika kontinentech myslet na to, jak jim ona tichá a jedinečná osoba, přítelkyně Pavla Lidmilová, bude chybět.

Před pár měsíci byla Pavla Lidmilová Obcí překladatelů uvedena do Síně slávy. Při té příležitosti mi několik kolegyň napsalo krátké zamyšlení na téma „Kdo je Pavla Lidmilová?“. Ve výsledných textech, jejichž autorkami jsou povětšinou renomované překladatelky či literátky, se opakovala slova jako „Pavla mě vybídla“, „dala mi příležitost“, „povzbudila mě“, „podpořila mě“. Přivádět druhé k portugalským textům, povzbuzovat je a vybízet, aby vykročily na vlastní cestu mezi portugalštinou a češtinou, to bylo pro Pavlu typické.

Jsem si jistá, že slova „vybídla mě“ či „umožnila mi“ by zazněla i od mnoha z těch, s nimiž ji portugalština propojila až na druhý břeh Atlantiku. Protože jsem to osobně slyšela od dvou dnes uznávaných brazilských spisovatelů, Moacyra Scliara a Sérgia Sant’Anny.

Pavla Lidmilová měla také výjimečnou schopnost vyhledávat nové autory a zejména tituly, které nakonec byly českou čtenářskou obcí velmi dobře přijaty. Ona přesvědčovala opatrné české nakladatele, aby zkusili vydat tvorbu Pessoových heteronym nebo třeba jeho Knihu neklidu. A setkávala se často s nedůvěrou a váháním před jakýmsi neznámým jménem. Jenže za její nenápadností se skrývala nezdolná urputnost, s níž jemně, pomalu, ale nakonec úspěšně přivedla do češtiny autory, jimž po právu věřila. Před Pessoou pro češtinu objevila Guimarãese Rosu a svět brazilského sertãa. Bez teoretického zázemí, dávno předtím, než se otevřel nekonečný prostor informací na internetu, kdy neexistovaly ani kvalitní česko-portugalské slovníky a kdy z různých důvodů nebylo možné vycestovat a vidět popisovanou realitu, překládala texty, které kromě toho, že jsou považovány za stěžejní díla brazilské literatury, jsou také nesmírně těžké pro převod do jazyka jiného prostředí. Vedle Rosy to byl například Murillo Rubião, Clarice Lispector nebo angolský Luandino Vieira. Ale třeba i Paulo Coelho, u jehož Alchymisty viděla velkou šanci oslovit čtenáře, ale nakladatele o tom bylo těžké přesvědčit. Většina komunikace o překládaných dílech probíhala prostřednictvím dopisů. Jak poznamenává Šárka Grauová, z korespondence mezi bydlištěm Pavly Lidmilové a všemi kouty portugalského a brazilského světa by se daly „sepsat zvláštní dějiny portugalské a brazilské literatury 20. století“. A Pavla Lidmilová za tím zůstávala téměř neviditelná, vytrvalá, neskonale tvůrčí a pokorná zároveň.

Pavla Lidmilová se narodila v roce 1932 ve Zlíně. Do Prahy odešla studovat španělštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1959 nastoupila jako redaktorka zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Tam poprvé potkala portugalštinu prostřednictvím kolegů novinářů z Brazílie. Od roku 1969 do roku 1992, kdy odešla do důchodu, pracovala v Československé akademii věd, kde se převážně věnovala portugalsky psaným literaturám. První překlad jí vyšel v roce 1964, poslední v roce 2013.

Nejúplnější bibliografie jejích překladů, kterých bylo téměř sedm desítek, je k nahlédnutí na stránkách Obce překladatelů, přehledně jsou údaje zpracovány také v Databázi českého uměleckého překladu.

Z cen jen ty nejvýznamnější: za šíření portugalské kultury byla v roce 1994 dekorována portugalským Řádem infanta Jindřicha komturského stupně. Brazílie ji v roce 2001 vyznamenala Řádem Rio-Branca rytířského stupně. V roce 2005 jí byla udělena Státní cena za překlad.